Článek
Donald Trump za necelé tři měsíce roku 2026 dokázal uskutečnit dva vojenské zásahy bez konzultace s Kongresem či spojenci - tedy s výjimkou izraelského premiéra, ke kterému má osobně velmi blízko.
A nedivili bychom se, kdybyste zapomněli, ale ještě nedávno vyhrožoval spojeneckému Dánsku kvůli Grónsku, uvalil padesátiprocentní cla na Indii – zemi, kterou Amerika celou dekádu lákala jako spojence proti Číně – a nechával se na sociálních sítích zobrazovat s korunou na hlavě s komentářem „Ať žije král“.
Řada komentátorů tyto kroky interpretuje jako návrat k éře velmocenského soupeření: silní dělají, co mohou, a slabí snáší, co musí. Nová studie z odborného časopisu International Organization však přichází s provokativní tezí: abychom pochopili, co se děje, musíme se podívat ještě hlouběji do minulosti. Ne do 18. století velmocenské diplomacie, ale do 16. století dynastických dvorů.
Politoložka Stacie Goddardová z Wellesley College a politolog Abraham Newman z Georgetownské univerzity ve své práci navrhují, že Trumpovu politiku lze lépe než jako velmocenskou hru různých národních zájmů vnímat spíše jako Hru o trůny.
Bořitel
Na tom, že se dosavadní mezinárodní řád rozpadá, se dnes shodnou prakticky všichni pozorovatelé – od Trumpových poradců po jeho nejhlasitější kritiky. Takzvaný liberální mezinárodní řád, budovaný od konce 2. světové války, stál na třech pilířích: respektu k hranicím a suverenitě států, mezinárodních institucích typu OSN, Světové obchodní organizace a Světové banky, které měly zajistit společná pravidla hry, a představě, že otevřený obchod a spolupráce přinášejí blahobyt všem zúčastněným.
Model měl svoje problémy a slepé skvrny a v mnoha ohledech byl pokrytecký (někteří si byli rovnější), ale fungoval – a zhruba určoval mantinely přijatelného chování.
Trump ve svém druhém období překročil i ty mantinely, které zůstávaly během jeho prvního mandátu nedotčené. Celní válka, kterou rozpoutal, nerespektuje princip rovných pravidel – cla jsou arbitrární, liší se podle země i momentální nálady a mění se na základě bilaterálních jednání, ne systémových pravidel.
Americký prezident otevřeně zpochybňuje teritoriální suverenitu vlastních spojenců: kanadského premiéra nazval „guvernérem“ a dánskou vládu varoval, aby Grónsko raději „vydala dobrovolně“. A celou Evropskou unii Trump označil za „protivníka“.
Otázka tedy nezní, zda se stávající řád hroutí – tady je odpověď jasná. Lepší otázkou dnes je: Co ho nahrazuje?
A tady se interpretace rozcházejí.
Zpět k velmocím?
První a nejrozšířenější říká, že jsme svědky návratu k éře velmocenského soupeření. Silné státy bojují o sféry vlivu, pravidla platí jen, pokud za nimi stojí síla, a malé země se musí rozhodnout, ke komu se přimknou.
Trumpova vlastní Národní bezpečnostní strategie z prosince 2025 se k tomuto pohledu výslovně hlásí. Vrací se k takzvané Monroeově doktríně – principu, podle nějž si Amerika hlídá svou polovinu zeměkoule. Stephen Miller, jeden z architektů Trumpovy zahraniční politiky, v rozhovoru pro CNN řekl bez obalu: „Žijeme ve světě, který se řídí silou.“
Analytik Wess Mitchell tuto logiku v časopise Foreign Policy rozvedl do ucelené argumentace: Trumpovy kroky jsou pokusem o „konsolidaci“. USA si nejprve zajistí vlastní půlku planety, aby pak mohly čelit Číně, „nejvážnějšímu protivníkovi v amerických dějinách“. Venezuela a Grónsko v tomto čtení slouží k zajištění přístupu ke zdrojům a odříznutí konkurence od téhož.
Podobně to viděl v komentáři pro Seznam Zprávy sinolog Milan Hála, který označil Trumpovu politiku za přijetí logiky „multipolárního světa“. Má se tedy jednat o návrat do dob, kdy ve světě koexistovala řada mocností, každá s vlastními sférami vlivu, které jim měly zaručit bezpečí před ostatními.
Tento výklad má nepopiratelnou logiku. Venezuela = zdroje. Grónsko = nerostné suroviny a kontrola nad Arktidou. Cla = ekonomický nástroj soupeření.
Jenže při bližším pohledu celá řada Trumpových kroků do tohoto rámce nezapadá.
Hádanky, které „velká hra“ nevysvětluje
Začněme na pohled opravdu nepochopitelným příkladem Grónska. USA tam už mají vojenskou základnu a smluvní právo budovat další v libovolném rozsahu. Ostrov je součástí Dánska, věrného spojence v NATO. Racionální velmoc rozšiřuje svůj vliv tiše a za minimálních nákladů – a USA už v této výhodné pozici byly. Trump místo toho otevřeně zpochybnil dánskou suverenitu, čímž donutil Kodaň povolat si amerického velvyslance a vyprovokoval Evropany k tomu, aby na ostrov poprvé poslali (alespoň symbolické) vojenské oddíly.
Že akce nebyla součástí promyšlené strategie, naznačuje fakt, že Pentagon ve stejné době zrušil úřad pro Arktidu – tedy přesně tu instituci, která by měla strategický zájem o Grónsko koordinovat.
Pak tu máme případ Indie. Celou dekádu ji Washington bral jako přirozeného spojence proti rostoucí Číně. A přesto na ni Trump uvalil padesátiprocentní cla. A udělal to poté, co premiér Naréndra Módí veřejně odmítl přiznat Trumpovi zásluhy za urovnání napětí mezi Indií a Pákistánem, které přerostlo až ve vojenské střety, a tím vlastně Trumpa odmítl veřejně pochválit.
A co Venezuela? Čína ani Rusko v zemi nebyly vojensky přítomny, aby mohly ohrožovat americké zájmy. Země měla být zdrojem drog pro americký trh. Ale klíčovou roli v dopravě narkotik do USA tamní kartely nehrály a odstranění samotného prezidenta Madura navíc jejich operace těžko významně postihne. Navíc je třeba připomenout, že Trump nedávno omilostnil odsouzeného bývalého prezidenta Hondurasu, kterého americká justice usvědčila z vedení rozsáhlé sítě pašování drog a který svého času měl doslova říci, že „chce nacpat drogy gringům přímo do nosů“.
Nejaktuálnější Trumpův mocenský počin – íránská válka – je případ rozhodně složitější. I vzhledem k historii vztahu mezi oběma zeměmi se řada komentátorů nebojí dovozovat, že Trumpa přinejmenším do jisté míry přemluvil k zásahu izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který z úderu sám bude těžit politicky a který tak upevní postavení Izraele coby hlavní mocnosti v regionu. Co nejslabší Írán je ovšem nepochybně i ve strategickém zájmu USA.
I zavádění cel, které mají Trumpovu politiku údajně do velké míry zaplatit, je minimálně kontroverzním nástrojem. Americký deficit zahraničního obchodu se nijak nemění, mírně roste, výroba se do USA zatím nevrací, čínský vzestup nezastavila a poškozují americké firmy, které jsou zapojené do globálních dodavatelských řetězců. „Nedávají příliš smysl ani jako nástroj zvyšování státní moci,“ konstatuje studie Goddardové a Newmana.
Není divu, že s interpretací Trumpových kroků mají potíže i světoví státníci. „Nechápu, co děláš s Grónskem,“ napsal v soukromé zprávě Trumpovi francouzský prezident Emmanuel Macron.
Goddardová a Newman navrhují dívat se na tyto a další podobné Trumpovy kroky odlišně. Místo otázky „Jak to posiluje americkou pozici?“ kladou otázku prostší: Komu to prospěje?
Odpověď shrnují do pojmu „neo-royalismus“:
Co je „neo-royalismus“
Ve zkratce jde o model mezinárodní politiky, v němž hlavním aktérem nejsou státy s jejich byrokraciemi, armádami a institucemi, ale „kliky“ – úzké, exkluzivní sítě kolem vládce. Klika zahrnuje rodinu a loajální spolupracovníky, ale také například ideology, kteří vládci dodávají legitimitu, a finančníky, kteří systém financují a zároveň z něj profitují.
V takovém systému není účelem politiky bezpečnost státu ani blahobyt občanů, ale získávání výhod pro danou kliku. Nástrojem není mobilizace státní moci pro zaručení vlastní bezpečnosti či moci nad druhými (jako ve velmocenském modelu) ani dodržování uznávaných pravidel s hlavním cílem usnadnění obchodu (jako v liberálním řádu), ale získat rentu a „dary“ – v podstatě systém, v němž ostatní aktéři, ať už státy nebo firmy, platí „výpalné“ výměnou za to, že jim vládce nepřivodí škodu.
A legitimita vládce neplyne z toho, že zajišťuje bezpečnost nebo dodržuje pravidla. Plyne z jeho údajné „výjimečnosti“. Trump v inauguračním projevu prohlásil, že ho „zachránil Bůh, aby znovu učinil Ameriku velkou“. Ministr obrany Hegseth nechal v Pentagonu sloužit křesťanskou bohoslužbu, při níž byl prezident oslavován jako „Bohem vyvolený vůdce“. A v okolí viceprezidenta Vance kolují myšlenky, že demokracie vyčerpala svůj potenciál a nahradit by ji měla „nová aristokracie“ vedená technologickými a finančními elitami.
Jak ale takový systém vypadá v praxi roku 2026?
Dary a poklony
Celní politika v neo-royalistickém čtení není nástrojem obchodní války, ale pákou. Trump uvalí na všechny vysoká cla a pak čeká, kdo přijde „požádat“. Firmy i státy platí „dary“ výměnou za výjimky. Společnost Nvidia souhlasila s odvodem 15 % svých tržeb americké vládě výměnou za přístup na čínský trh. Apple Trumpovi přinesl zlatý iPhone – a získal výjimku pro dovoz čipů.
Vietnam za snížení cel urychleně povolil Trumpův miliardový golfový a hotelový komplex, přičemž podle reportáže New York Times „vietnamská vláda vnímá Trumpovu administrativu a Trump Organization jako jednu entitu“. Katar, jehož vládnoucí rodina darovala Trumpovi nové prezidentské letadlo, má nově ve své státní bance výnosy z prodeje venezuelské ropy, nad níž získal po zásahu ve Venezuele americký prezident kontrolu.
A systém potřebuje nejen tribut, ale i gesta podřízenosti. Autoři studie citují pojem „inflace lichotek“: ostatní aktéři soupeří v tom, kdo vládce pochválí nejokázaleji. Generální tajemník NATO Mark Rutte po íránských jednáních nazval Trumpa „tátou“ – a Bílý dům z toho vystřihl propagační video. Kdo lichotky odmítne, zaplatí – jak si zažil indický premiér Módí.
Proč je Trump výjimečný, a přece ne sám
Neo-royalistické sklony má řada dnešních vládců. Putin vládne skrze síť oligarchů a trvá na tom, že silný lídr stojí nad zákonem. Orbán přesměrovává evropské fondy do rukou svých spojenců. Mohamad bin Salmán řídí Saúdskou Arábii jako rodinný podnik.
Ale žádný z těchto aktérů nemá k dispozici americký dolar, americkou armádu a americkou ekonomiku. Orbán nemůže vyhrožovat Grónsku. Bin Salmána může v krajním případě ovlivňovat ropný trh (a ani to zdaleka ne tak efektivně, jako třeba před 20 lety). Trump tuto výhodu má – a proto může své představy „vyvážet“ do celého světa.
Není v tom přitom sám v tom smyslu, že klika nezahrnuje pouze rodinu. V Trumpově případě ji tvoří několik soustředných kruhů. V centru stojí rodina – Donald Trump Jr. vyjednává obchodní dohody, zeť Jared Kushner se podílel na jednáních o Ukrajině. Kolem nich se pohybují loajální ideologové, jako Stephen Miller nebo viceprezident J. D. Vance, kteří dodávají systému myšlenkovou legitimitu. A vnější kruh tvoří technologičtí a finanční magnáti – od Petera Thiela přes Elona Muska po Erika Prince -, kteří, slovy autorů studie, „hrají strategické hry nesvázané národními hranicemi“.
Zajímavou pozici v tomto obraze zaujímá Čína. Si Ťin-pching si doma osvojil prvky personalistické vlády a buduje si kult osobnosti. Zároveň se ale na mezinárodní scéně prezentuje jako obhájce řádu založeného na pravidlech. Čína totiž z liberálního řádu vyrostla a ví to. Toto napětí mezi domácím neo-royalismem a mezinárodním „liberalismem“ z ní činí nepředvídatelného hráče.
Naopak Evropská unie stojí s neo-royalismem v přímém konfliktu. Nepředstavuje jen obchodního partnera či vojenského spojence, ale jiný organizační princip – pravidla, instituce, kontrolní mechanismy. Právě proto je pro Trumpa „protivníkem“ – ne z ekonomických důvodů, ale proto, že samotná existence EU zpochybňuje legitimitu neo-royalistického modelu.
Česká stopa
Tento analytický rámec může být užitečný i při pohledu na události poměrně blízko domova. Andrej Babiš před loňskými parlamentními volbami opakovaně prohlašoval, že českou muniční iniciativu pro Ukrajinu zruší. „Samozřejmě. Proč bychom pokračovali?“ řekl agentuře Reuters v červenci. V září totéž potvrdil týdeníku Respekt. Iniciativu označoval za „netransparentní“ a „předraženou“ a kritizoval, že na ní vydělává hlavně zbrojař Michal Strnad.
Po volbách otočil. Podle reportáže magazínu Reportér ho zaskočil tlak americké strany – velvyslanec Nicholas Merrick a americký generál Curtis Buzzard na premiéra naléhali, aby iniciativa pokračovala.
Proč to stojí za zmínku v kontextu neo-royalismu? Protože Michal Strnad, hlavní beneficient muniční iniciativy, je zároveň obchodním partnerem Trumpovy rodiny. Jeho fond, spoluzaložený se zbrojařskou skupinou CSG, investoval společně s firmou 1789 Capital Donalda Trumpa Jr. do americké Firehawk Aerospace. CSG mezitím v USA získala zakázku na stavbu muničních továren za více než 13 miliard korun. A to přesto, že ještě v roce 2024 dnešní viceprezident Vance skupinu CSG obviňoval z vazeb na Putinův režim. Reportér cituje zdroj obeznámený se Strnadovými americkými investicemi: „Pokud bude Strnad chtít, dostane se do Mar-a-Lago dřív než Babiš.“
Je třeba zdůraznit, že nemáme žádný přímý důkaz, že americký tlak na Babiše byl motivován obchodními zájmy Trumpovy kliky. Může jít o souběh více pohnutek – politických, strategických i obchodních. Muniční iniciativa slouží i jiným cílům, včetně tlaku na Rusko.
Ale samotná konstelace – obchodní partnerství se synem prezidenta, americký tlak na zachování programu, který tohoto partnera obohacuje, a náhlá změna postoje premiéra, který jej chtěl zrušit – rozhodně neodporuje logice neo-royalistického modelu. A právě proto je tento rámec užitečný: učí klást si otázku „komu to prospěje“ i tam, kde jsme zvyklí hledat jen geopolitiku.
Starý model, stará rizika
Neo-royalismus není historická anomálie – je to spíše norma, z níž se moderní svět na čas vymanil. „Svět založený na pravidlech je výjimečný,“ řekl Newman v nedávném rozhovoru. Lidé totiž přirozeně tíhnou k vytváření hierarchií (i když ne vždy a všude k tomu skutečně dojde, dodejme).
Autoři v této souvislosti přiznávají, že rádi odkazují na seriál Hra o trůny: příběh o malé skupině elit, které se nezajímají o společnost, ale o přerozdělování moci mezi „rody“. Téměř celá planeta se s tím příběhem dokázala ztotožnit – protože odpovídá historické i přirozené zkušenosti.
Takový model vlády nicméně má závažné slabiny. Rozhodování závisí na náladách a osobních vztazích vládce, ne na institucionálních procesech, což generuje nepředvídatelnost. Systém je ze své podstaty extraktivní, ne produktivní – nezajímá se o tvorbu bohatství, ale o jeho přerozdělení směrem nahoru.
Není náhoda, že kapitalismus 18. století vznikl jako „radikální hnutí“ právě proti dynastickému modelu. A kritickou slabinou jsou nástupnické krize. Trump, Putin, Si Ťin-pching – všichni klíčoví neo-royalističtí vládci jsou staří. Historie naznačuje, že předání moci v takových systémech neprobíhá hladce a často vyvolává, jak říká studie, „periody násilí“.
Platí také, že americká politika nebude jednorozměrná. Trump bude nadále kombinovat reálnou geopolitiku s neo-royalistickými prvky a obě logiky mohou běžet souběžně – muniční iniciativa může zároveň sloužit strategickým cílům Washingtonu i obchodním zájmům kliky.
Pro středoevropského pozorovatele z toho plyne praktické poučení: nestačí sledovat jen geopolitickou šachovnici. Je třeba sledovat i sítě osobních vazeb, obchodní zájmy a dynamiky kolem klíčových rozhodovatelů. Kdo s kým investuje. Kdo komu staví hotely. Kdo koho pozval do Mar-a-Lago.
Studie Goddardové a Newmana neznamená, že neo-royalismus zvítězí. Je to jeden z modelů, které soupeří o podobu světového řádu po konci liberálního období. Ale i pokud nezvítězí, jeho „logiky a zájmy se budou ozývat v nastupujícím řádu“. A když tedy Bílý dům zveřejní fotomontáž prezidenta s korunou a prohlásí „Ať žije král“, neměli bychom se tvářit, že jde „jen o vtip“.
