Když na velikosti rozkroku záleží. Jak se ve sportu podvádí technologiemi

Začalo to před rokem.

Někdo v noci před mistrovstvím světa v norském Trondheimu skrytě natočil, jak se členové domácího reprezentačního týmu proměnili ve švadlenky. Video zachytilo, jak týmový technik za přihlížení hlavního trenéra a jeho asistenta přešívá závodní kombinézy. Nejprve opatrně rozpáral všech pět vrstev v oblasti rozkroku, něco s látkou udělal a kombinézu zase pečlivě zašil.

Druhý den si dva norští závodníci doletěli pro skvělé výsledky. Marius Lindvik bral stříbro, Johann André Forfang skončil pátý.

Tím by asi vše skončilo. Při kontrole během závodu je takový nedovolený zásah do dresu jen těžko zjistitelný. Jenže tajně pořízené video někdo pustil do světa a rychle se rozšířilo mezi ostatní závodníky. Tři špičkové týmy podaly formální stížnost.

Norové, obrazně řečeno chycení s jehlou a nití v ruce, druhý den po závodě příliš nezapírali. „Podváděli jsme,“ uvedl šéf norského týmu Jan-Erik Aalbu a dodal: „Pokusili jsme se obejít systém.“

Tak odstartoval jeden z největších skandálů v éře moderních skoků na lyžích. Ani po roce nebere konce.

Skoky se totiž čím dál víc podobají závodům ve formuli 1. Stále sice záleží na tréninku, umění a štěstí sportovce, ale materiál hraje stále větší roli. Bohaté týmy mají miliony na vývoj kombinéz ve větrných tunelech, chudší země si musí vystačit s pár kusy na celou sezonu.

Každý rok se proto pravidla přepisují a zpřísňují. Jak smí vypadat lyže, z čeho se smí šít kombinézy a jak volné mohou být. Přibývá také kontrol a měření. Ale ani to nestačí. Lákadlo jít na hranu pravidel, nebo dokonce za ni, jako se stalo v případě Norů, je u skoků příliš velké.

Co přesně Norové s kombinézami provedli, vyšlo najevo až později, když Mezinárodní lyžařská federace (FIS) obleky zabavila a nechala je prozkoumat.

Kontroloři zjistili, že Norové do rozkroku zašili tuhé, neelastické vlákno. Zpevnili tím látku právě tam, kde se při skoku ve stylu písmene V – tedy paty k sobě, špičky od sebe – kombinéza nejvíc napíná. Mezi rozkročenými nohami vytvořili blánu, jakou mají od přírody létající vakoveverky. Při skoku jim pomáhá klouzat vzduchem. Čím víc je plocha vypnutá, tím je větší vztlaková síla a delší let.

„Oblast pod pánví je zásadní,“ vysvětloval loni Filip Sakala, sportovní ředitel českých skokanů. „Díky zpevnění kombinéza sahá při letu v tomto místě níž.“

Etická komise Mezinárodní lyžařské federace skandál rozsoudila krátce před olympiádou v Itálii jednoznačně. „Technologický doping má jasné analogie s dopingem pomocí zakázaných látek,“ uvedla ve zprávě: „Oba typy dopingu mají stejně pokřivující dopad na sport.“

Technik norského týmu a oba trenéři dostali distanc na 18 měsíců a pokutu pět tisíc švýcarských franků. Dva chycení závodníci Lindvik a Forfang přišli o body a medaile, ale vyvázli s pouhými třemi měsíci. Komise uvěřila jejich tvrzení, že o manipulaci s kombinézami nevěděli.

Mezinárodní lyžařská federace loni finančně podpořila dvě vědecké studie, aby zjistila, jak kombinézy a manipulace s nimi ovlivňují výkon. Tým výzkumníků testoval kombinézy navlečené na manekýnech ve větrném tunelu automobilky Audi v Ingolstadtu. Výsledky byly jednoznačné: Každý centimetr navíc po obvodu kombinézy znamená v praxi téměř tři metry k dobru v délce skoku. „Potvrdilo se, že každý centimetr kombinézy navíc se počítá,“ uvedl k výsledkům studií Sandro Pertile, ředitel závodů mužského Světového poháru FIS. „Stačí zvětšit povrch kombinézy o pět procent a letíte podstatně dál,“ dodal.

Už před skandálem platila pro skokany přísná pravidla. Kombinéza smí být maximálně o čtyři centimetry větší než nahé tělo závodníka. Před začátkem sezony musí všichni projít 3D skenerem a přesným měřením. Každý závodník má nově k dispozici maximálně osm schválených kombinéz za sezonu plus dvě na mistrovství světa.

Každý závodní dres hlídá sedm tepelně zalisovaných NFC čipů u mužů, pět u žen. „Nelze je vyměnit ani sejmout,“ vysvětloval předloni komisař přes vybavení Christian Kathol na webu federace FIS. „Pokud se o to někdo pokusí třeba nožem, čip se zničí a nejde už znovu nalepit.“

Jak se však ukázalo, ani to nestačilo. Norský tým kontrolory jednoduše obešel. Proto opět přituhlo. Kombinézy se po kontrole zamykají a závodníci je dostanou až těsně před závodem. Omezené množství dresů má nově předejít nejen podvodům, ale také srovnat závodní pole. Jedna kombinéza podle ředitele Pertileho stojí 600 až 700 eur. Špičkové týmy je dříve měnily i po dvou skocích, protože po každém použití roste propustnost látky a to snižuje výkon.

I když jsou závodníci 3D skenováni víc než cestující na letišti, německý bulvární list Bild krátce před olympiádou přišel se zprávou, že někteří skokani našli v pravidlech novou skulinu. Údajně si někteří nechávají píchat kyselinu hyaluronovou do genitálií, aby dosáhli jejich zvětšení a po přeměření mohli dostat volnější kombinézu. Systém FIS totiž jako jednu z klíčových hodnot zaznamenává vzdálenost od nejnižšího bodu v rozkroku k chodidlům. Jak bylo zmíněno, právě v této oblasti záleží skokanům na lyžích na každém milimetru.

Bild citoval lékaře, který potvrdil, že takový postup by mohl fungovat. „Je možné dosáhnout dočasného vizuálního zvětšení penisu s pomocí injekcí parafínu nebo kyseliny hyaluronové,“ uvedl urolog Kamran Karim a přidal varování: „Takové injekce, pokud nejsou podávány z medicínských důvodů, mohou být riskantní.“

Zpráva německého listu není ověřená a žádný konkrétní závodník nebyl obviněn. Před olympiádou závodníci odmítali, že by někdo něco takového podstoupil. Mluvčí FIS Bruno Sassi to označil za „divokou fámu a pomluvu bez jakýchkoliv důkazů“.

Světová antidopingová agentura (WADA) to však nebere na lehkou váhu. „Nevím přesně, jak by to mohlo výkon ovlivnit, ale pokud se něco takového objeví, podíváme se na to, zda to spadá pod definici dopingu,“ sdělil generální ředitel WADA Olivier Niggli na tiskové konferenci před olympiádou. „Normálně se nezabýváme jinými způsoby zlepšení výkonu než dopingem, ale náš výbor by rozhodně zvážil, zda by to spadalo do této kategorie,“ dodal s tím, že případní svědkové se mají ozvat.

Skoky na lyžích v tom však nejsou zdaleka samy. Technologický doping potrápil v minulosti více zimních sportů. Ať jsou to nahřívané nože u bobů a skeletonů, zakázané látky na snowboardech, nebo vosky v běžeckých disciplínách.

Dávno předtím, než se na plátna kin dostal film Kokosy na sněhu, se olympijská koryta dostala do širšího povědomí jiným, možná trochu nečekaným způsobem. Ortrun Enderleinová a Anna-Maria Müllerová, sáňkařky z bývalého východního Německa, jezdily špičkové časy, pak ale přišla rána. Obě olympioničky byly diskvalifikovány za to, že si nahřívaly nože.

V ledovém korytě totiž rozhodují tisíciny sekundy. Zatímco v aerodynamice už týmy dosáhly limitů, pozornost se soustředí na styčnou plochu s ledem: ocelové nože. A tady se vede skrytá válka o teplotu.

Princip je jednoduchý. Čím je nůž teplejší, tím efektivněji pod sebou rozpouští led a vytváří vodní film, po kterém saně, skeleton či boby kloužou s menším odporem. Fyzikálně zde hraje roli i takzvaný premelting, předtávání ledu, které je u kovů s vyšší teplotou výraznější.

Vyhřívání nožů je proto tabu. Pravidla určují, že teplota nožů se nesmí lišit od kontrolního vzorku o více než několik stupňů (obvykle 4 až 5 °C). Komisaři měří teplotu těsně před startem.

Přesto se historie hemží pokusy o obcházení pravidel. Spekuluje se o chemických reakcích uvnitř dutých nožů, které generují teplo, nebo o využití materiálů s vysokou tepelnou setrvačností, které se „náhodou“ zahřály v kabině.

Dnešní výzkum se proto soustředí na takové složení kovů, které má nejlepší kluzné vlastnosti při konkrétních teplotách ledu. Každá ledová dráha má jinou strukturu. V Lake Placid je údajně led tvrdý, v Innsbrucku bývá měkčí. Špičkové týmy mají sady nožů za statisíce korun, přičemž každý pár je broušen a leštěn diamantovými pastami pro dosažení zrcadlového lesku, čímž se snaží simulovat efekt vyhřívání legální cestou: minimalizací mechanického odporu.

Úplně jiný problém zase řeší běžci na lyžích. Desetiletí býval vládcem bílé stopy fluor. Kdo chtěl vyhrát olympiádu v biatlonu nebo v běhu na lyžích, bez perfluorovaných sloučenin neměl moc šancí. Jenže celkem nedávno přišel úplný zákaz používání fluorových vosků na všech oficiálních akcích. Cena za rychlost totiž byla příliš vysoká pro přírodu i lidské zdraví.

Pro závodní běžkaře byl však toxický fluor ideálním prvkem. Fluorový vosk zajišťoval, že se voda nelepila k lyži, ale vytvářela kuličky, které lyže doslova nadnášely. Rozdíl v rychlosti mohl v cíli činit i desítky sekund.

Problémem je, že používané sloučeniny s fluorem jsou prakticky nerozložitelné. Říká se jim věčné chemikálie. Z lyží se stírají do sněhu, odtud putují do půdy, spodních vod a nakonec do potravního řetězce. U servismanů nanášejících vosky byly naměřeny alarmující hodnoty fluoru v krvi, což nese riziko zvýšeného výskytu rakoviny a hormonálních poruch.

Zákaz fluoru vyvolal vlnu technologické paniky. FIS pro kontrolu vyvinula přenosný detektor zakázaných sloučenin, zařízení, které na startu a v cíli během vteřin odhalí přítomnost atomů fluoru na skluznici. Pokud přístroj ukáže červenou, sportovec je diskvalifikován bez ohledu na to, zda podváděl úmyslně, nebo nevědomky použil kontaminovaný kartáč v servisu.

Vývoj se nyní upírá k ekologičtějším alternativám, ale zatím žádná nedosahuje takové univerzálnosti jako fluor. Například v biatlonu se nyní do jisté míry běží technologický závod o to, kdo jako první přijde s povolenou alternativou.

Curlingu se často přezdívá „šachy na ledě“, ale spíše je to věda o materiálech v akci. Klíčem k úspěchu v této hře je interakce mezi žulovým kamenem a ledem, který je cíleně pokrytý zmrzlými kapičkami vody.

Spodní strana curlingového kamene není plochá. Kámen klouže po úzkém prstenci a týmy se dnes předhánějí v jeho mikroskopicky přesném broušení. Cílem je vytvořit specifickou texturu, sérii miniaturních rýh. Nevhodně zbroušený kámen má tendenci zatáčet.

Experimentuje se proto s chemickým leptáním povrchu kamene, který potom lépe reaguje na pro curling typické zametání. V něm nejde o pouhé čištění ledu, ale hlavně o jeho krátkodobé zahřátí, čímž se na povrchu vytváří vodní film měnící rychlost a směr kamene.

Zhruba před dekádou se ve hře objevily agresivní kartáče s tkaninou, která dokázala měnit strukturu ledu a řídit kámen téměř jako by byl na dálkové ovládání. Curlingová federace proto sáhla po zákazu a tkaniny musí nově odpovídat schválenému standardu. Týmy dnes proto hledají způsoby, jak v souladu s pravidly chemicky ošetřit vlákna schválených kartáčů, aby maximalizovaly přenos tepla na led.

Obrovský technologický pokrok na hraně zákazu řeší i sjezdaři. Jejich velkým nepřítelem jsou vibrace lyží ve vysokých rychlostech. Kvůli nim ztrácí kontrolu a kontakt se sněhem. A tady nastupuje technika, kterou by u sjezdového lyžování asi málokdo čekal: piezoelektrická vlákna a magnetické tlumiče.

Piezoelektrická vlákna fungují fascinujícím způsobem: Mechanický tlak a vibrace při průjezdu obloukem generují v těchto vláknech elektrickou energii. Ta se ukládá v malém čipu a v kritickém momentě, obvykle při výjezdu z oblouku, se uvolní zpět do vláken, která okamžitě ztuhnou. Lyže se díky tomu mohou rychle proměnit z pružných na tuhé a doslova vystřelovat závodníka do dalších oblouků.

Magnetické tlumiče fungují na jiném principu, ale jejich smysl je stejný. Drobné magnetické částice rozptýlené v kapalině dokážou lyži uvolnit nebo ztuhnout, a tím pohltit nežádoucí vibrace.

Mezinárodní lyžařská federace již zakázala do lyží vkládat jakékoliv zdroje energie, neumožňuje ani počítačem řízené systémy. Pasivní mechanické tlumiče vibrací nejsou výslovně zakázané, ale nelze vyloučit, že k tomu v dohledné době dojde.

Ani končící zimní olympiáda v italské Cortině se nevyhnula několika podezřením na nepovolený technologický doping.

Ve skocích na lyžích se to týkalo hned dvou reprezentantů. Nejprve vypadl z boje o medaile jeden z hlavních favoritů, Rakušan Daniel Tschofenig. Důvod? Boty o čtyři milimetry větší, než povolují pravidla. „Použil jsem v tréninku nové boty, se kterými jsem navíc nebyl ani spokojený, ale nechal jsem si je,“ vysvětloval Tschofenig po diskvalifikaci. „Byl jsem naivní, nepřeměřil jsem si je. Z mé strany to byla neskutečná hloupost,“ dodal. O den později potkal stejný osud americkou skokanku Anniku Belshawovou. Lyže měla o centimetr delší, než dovolují pravidla.

Třetím vyřazeným kvůli podezření na technologický doping byl japonský snowboardista Masaki Shiba. O start přišel kvůli použití již zmíněných věčných chemikálií, perfluorovaných sloučenin, které byly nedávno zakázány kvůli škodlivým účinkům na zdraví. „Používal jsem stejné prkno a stejný vosk na všech závodech Světového poháru a nikdy jsem neměl pozitivní test,“ bránil se Shiba na instagramu s tím, že „mu to je opravdu líto“.

Při podezření na technologický doping platí stejný postup jako při požití nedovolených látek. Úmysl se závodníkům neprokazuje, k vyřazení ze soutěže stačí, že poruší závazná pravidla.

Sport se totiž dostal do bodu, kdy technologie hrají stále větší roli. A klíčová otázka zní: Má vyhrát nejlepší sportovec, nebo ten s nejlepším vybavením?