Jak rozmluvit Babišovi drahé a zbytečné snižování daní

Snižovat daně je vždy populární. Praxe ukazuje, že voliči jsou pro, ať se uleví komukoli. Třeba i firmám – patrně v naději, že podpora podnikání prosákne ke všem v podobě kolektivní prosperity.

Se stejným předpokladem pracuje i vládní programové prohlášení. Obsahuje slib, že sazba korporátní daně klesne (není řečeno kdy) z 21 na 19 procent, kde byla před nástupem Fialovy vlády. S cílem podpořit „podnikání, investice, atraktivitu Česka a tvorbu pracovních míst“.

Nové výpočty ekonomů z Centra veřejných financí však ukazují, že plošná úleva je zbytečně drahá a prospěje hlavně vlastníkům firem. A že by se místo ní měl nasadit sofistikovanější přístup v podobě rychlejších investičních odpisů. S nimi vláda také počítá, ale má to háček – veřejnost odpisům nerozumí, a tak reálně hrozí, že lepší řešení zůstane ve stínu horšího jen proto, že to horší zní lépe v televizi.

Česká sazba 21 procent není žádným extrémem. Je pod průměrem OECD (24 %) a je zhruba na úrovni mediánu, tedy v polovině žebříčku OECD i EU. V Německu se sazby liší regionálně, ale obvykle činí kolem 30 procent, na Slovensku také 21 procent, v Polsku 19 procent.

Zároveň platí, že pro zdejší státní pokladnu má korporátní daň v rámci struktury příjmů velký význam. Její výnos v poměru k bohatství ekonomiky (HDP) je v Česku dvakrát vyšší než v Německu, což je dáno mimo jiné nižší úrovní mezd a velkou kapitálovou náročností zdejší ekonomiky. Význam korporátní daně v Česku je také mírně vyšší než na Slovensku a v Polsku.

Když si daň snížíme, Česko tím v rámci mezinárodní konkurence nic moc nezíská. Státní rozpočet ale o hodně přijde, podle Centra veřejných financí ztratí 23 miliard ročně, což je pro srovnání pětina peněz na platy učitelů nebo dvě letadla F-35.

Výpadek není vypočten žádným triviálním násobením, ale jde o poctivou analýzu s ohledem na změnu chování firem. Nižší sazba sice může některé motivovat k menšímu ukrývání zisků a k větším odvodům. Ale stát pořád přijde o 23 miliard – a nic za to. Rozbor dat z let 1998–2024 podle autorů zkrátka neukazuje žádný statisticky významný pozitivní vztah mezi nižší korporátní daní a ekonomickou výkonností (HDP).

„Nejde o drobné peníze,“ varuje spoluautorka studie Markéta Malá. „Pokud bychom je chtěli v ekonomice opravdu vidět zpět, musíme je směřovat tam, kde vyvolají novou aktivitu. U snížení sazby z 21 na 19 procent ten efekt zkrátka nevidíme, může být dokonce nulový,“ dodává ekonomka z Fakulty sociálních věd UK Malá.

Zahraniční zkušenost se podle ní liší od intuitivních představ klasických pravicových ekonomů, že nižší firemní daně fungují jako motor investic a růstu. Výzkum z jiných zemí spíš ukazuje, že ušetřené peníze končí u akcionářů, u nejvyšších příjmových skupin, případně v dividendách vyvedených do zahraničí. A proti odlivu dividend se každá vláda snaží bojovat.

„Z pohledu ekonomiky je lepší zvýhodňovat nové investice, ne staré zisky,“ shrnuje Malá. A rovnou přidává recept, jak postupovat.

Když firma koupí drahý stroj, je to jiné než u jiných nákladů, jako jsou elektřina, mzdy nebo drobné nákupy. Nemůže celý výdaj vložit do nákladů a hned si takto snížit daňový základ. Musí „odpis“ rozložit do více let, zpravidla do pěti.

Británie v roce 2023 naopak zvýšila korporátní sazbu z 19 na 25 procent, ale zároveň zavedla okamžité odpisy strojů a zařízení. Tedy systém, kdy firma může investici odečíst z daňového základu okamžitě hned v prvním roce. Zrychlení se týká širokého okruhu produktivních investic, mimo zůstaly jen velké výdaje do nemovitostí a také služební auta.

Okamžité odepisování po vzoru Británie by podle Centra veřejných financí znamenalo v Česku nárůst investic o 34 miliard ročně a zvýšení HDP zhruba o třetinu procentního bodu. Rozpočet by po odeznění přechodného efektu, ke kterému se záhy vrátíme, přišel jen o čtyři až pět miliard ročně, což je proti sekeře 23 miliard z titulu plošných úlev velký rozdíl.

Jinými slovy, za méně peněz by šlo zařídit daleko více muziky. Což je plně v souladu s běžnou intuicí. Dostanou-li firmy úlevu, jen když doma investují, dá se očekávat daleko širší efekt, než když zbyde víc peněz všem bez podmínek.

Proto mají odpisy i širší podporu mezi odborníky. „Kdybychom si měli vybrat, určitě pojďme cestou odpisů,“ souhlasí rektor Vysoké školy ekonomické Petr Dvořák. Bere je i jako politicky přijatelnou možnost. Plošné snížení sazby si podle něj Česko nemůže dovolit s ohledem na rozpočet, jít touto cestou jen z marketingových důvodů by proto považoval za velkou chybu.

„Musíme se bavit o tématech, která jsou politicky průchodná. Chtěl bych ale varovat, abychom nesklouzávali k řešením, která jsou politicky průchodná, ale ekonomicky nesmyslná,“ dodává Dvořák.

Rychlejší odpisy jsou ve vládním programu zmíněny také, stejně jako v hospodářské strategii, kterou vláda schválila tento týden po vzoru materiálu vypracovaného před volbami týmem kolem vicepremiéra Karla Havlíčka. Ten o odpisech opakovaně mluví, rád na adresu tohoto opatření používá bonmot, že současná vláda chce být „vládou odpisů, ne vládou dotací“. S Centrem veřejných financí Havlíček na odpisech už spolupracuje.

Kde je tedy háček? Proč neudělat to, co ekonomové radí? Proč snižování sazby rovnou nehodit do koše, když je k mání účinnější a navíc i levnější cesta?

Významnou roli může ve finále sehrát také skutečnost, že nižší sazba 19 procent je už vytesaná černá na bílém do vládního programu. Obsahoval ji také volební program ANO.

Ale možná ještě není vše ztraceno. „Máme nohu ve dveřích,“ věří ekonomka Malá k obsahu debat, které Centrum veřejných financí vede v rámci poradenství s vládními činiteli. U Havlíčka coby patrona vládní hospodářské politiky si jeho postoj vykládá tak, že výhodnost odpisů oproti sazbám vnímá.

Rozhodne tedy širší podpora ve vládě a politická optika. Jasno bude brzy, konkrétní zákonná úprava má být dojednaná v druhé polovině roku.