Myslela jsem si, že jsem divná. Moji tvorbu ve škole odmítali, říká Jarcovjáková

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Film Ještě nejsem, kým chci být, získal po právu mnoho cen, volné cykly fotek z Prahy ze sedmdesátých let minulého století věnované zkoumání vlastní identity, nočnímu životu a slavnému LGBTQ+ baru T-Club jsou stejně autentické jako její soužití s romskou, vietnamskou a kubánskou menšinou z osmdesátých let 20. století. A autentická je i fotografka sama. V textu proto používáme i nespisovnou češtinu, protože je pro ni typická.

Dokument Ještě nejsem, kým chci být je plný vjemů: vašich fotografií, v kombinaci se skvělým zvukem. Opravdu jste se sama sebe v patnácti letech dokázala zeptat na otázku „Kdo jsem a co můžu ukázat světu?“?

Je to zvláštní, vlastně nevím, kde se to vzalo. Moje maminka žádné introspekce nikdy neměla a brala svět takovej nekomplikovanej. Byla úžasně inteligentní, ale tohle vůbec neznala. A já jsem fakt od začátku pořád zkoumala, kdo jsem, proč jsem, kde jsem, co jsem a vlastně jsem si to furt i psala.

Cesta tedy začala spíš psaním než focením?

Ano, opravdu jsem měla pocit, že chci být spisovatelka. Dokonce mi to nějaká moje spolužačka z grafické školy potvrdila. Prý jsem byla přesvědčená, že musím vést hrozně dobrodružný život, abych měla o čem psát. Jenomže se do toho zamotala ta fotografie, a vlastně to převálcovala.

S otázkou, kdo jsem, jsou úzce spojeny vaše autoportréty - selfíčka, jak se jim dneska říká. Vy jste s nimi vlastně předběhla dobu. A stejně tak i s něčím, čemu se říká snapshoty.

Dokonce jsem byla označena jako vynálezkyně snapshotů (momentka zachycená v čase, pozn. red.). Samozřejmě tyhle věci vznikaly paralelně a obzvláště ve světě, ale o tom my jsme tady neměli tušení. Až když jsem studovala FAMU, tak jsem se dostala ke knihám nebo fotografiím ze zahraničí, a to mě hrozně uklidnilo, protože jsem…

Jste si myslela, že jste divná?

Ve škole to bylo odmítnuté. Takže jsem si zvykla ve škole neukazovat nic ze své volné tvorby. Tu jsem fotila velmi intuitivně a v podstatě to nešlo jinak. Jeden kolega z FAMU mi řekl: „Víš, já jsem na začátku na FAMU točil stejně jako ty, ale oni mi řekli, že se to tak nedělá.“

Vedla jsem paralelní životy, a i když jsem byla trošku flink, školu jsem dokončila. To považuju za jedno z velkých životních vítězství. V mé volné tvorbě jsem měla neskutečný benefit v tom, že jsem neměla publikum, kritiky, lidi, kteří vám vysvětlí, že takhle se to nedělá. To je výhoda, která dnešní generaci není už tak snadno přístupná.

Kolikrát bych se musela sama vyfotit, abych přišla na to, kdo jsem? A když si selfíčka fotíte, asi se na ně potom díváte. Co vidíte?

Ona to není úplně radostná píseň, obzvlášť teďka.

Ani jednou se tam neusmíváte. Nesnažíte se narafičit, abyste byla krásná.

Vidíte, ani si to neuvědomuju. Mně tenhle způsob focení většinou ukázal aktuální situaci, kde jsem a co prožívám. Účel byl ukotvit se v konkrétním životním okamžiku a možná se i uzemnit.

Tohle byl strašně silný motiv, když jsem přišla do západního Berlína a cítila se úplně izolovaně a vykořeněně, tam jsem ty autoportréty vysloveně potřebovala. Pomáhalo mi to. Taky jsem se pořád dívala do zrcadla, kde jsem se ubezpečovala, že existuju. Víte, zažila jsem ztrátu všech věcí, domova i vlastních kořenů. Bylo to opravdu šílený, ale vlastně správný rozhodnutí. Tam mi autoportréty pomáhaly. A taky je na nich vidět proměnlivej duševní stav, jak jsem někdy úplně na dně a někdy zářím, protože se zrovna ten den cítím dobře.

Ale smyslem dnešních autoportrétů je většinou vypadat dobře a předstírat něco, stylizovat se, trošičku našpulit pusinku, narovnat záda a tak. Takhle jsem to nikdy necítila. Doopravdy ale nevím, proč jsem těch autoportrétů udělala tak moc.

Možná tam byla nějaká vnitřní nejistota?

Byla jsem velmi nejistá a zároveň v některých ohledech jsem si vždycky byla jistá. Co se týká fotografie, tam jsem si nějak věřila, i když to nebylo opravdu vůbec odůvodnitelný, fanoušků mojí tvorby bylo málo.

Ester Krumbachová mě velice podporovala v tom, ať dělám přesně to, co dělám. Vzpruhy byly veliké, ale v podstatě řídké. Jenže moje nejistota pramenila ze všeho možného, my jsme v té nejistotě vyrůstali, byli jsme cepovaný k tomu moc nevyčuhovat, neupozorňovat na sebe. V rodině ani ne, tam jsem měla takový roztomile vlažný nezájem, protože oba mí rodiče byli velice zahloubaní do svý práce a svých životů.

Umělci.

Ano. Tak mě moc neobtěžovali s výchovou.

Na fotografii vás nejprve nevzali, tak jste se nechala zaměstnat v tiskárně. Já jsem pracovala v tiskárně bývalého Odborářského deníku Práce na Václavském náměstí. Ve chvíli, kdy jsem viděla vaše fotky, ožily všechny moje vzpomínky na tu dobu, včetně toho, jak jsem poprvé viděla v obrovské hromadě papírů kopulující dvojici. V té tiskárně bylo všechno.

Ano, tam se vařilo, jedlo, spalo. No a ještě v tak prudce toxickým prostředí, protože tehdy se používala rozpouštědla, tak my jsme všichni byli i trochu omámení. Nejen alkoholem, kterej se pil v průběhu všech směn do sytosti. Já jsem to mohla přežít jenom proto, že mi bylo devatenáct, dvacet, pro zdravého člověka v normálním věku to nebylo nic moc.

Jenže vás v tu chvíli život lidí okolo vás nadchnul a vstoupila jste s nimi do party. Já na to zírala s vytřeštěnýma očima a říkala si: panebože, budu se radši hodně učit. Tedy já utekla, vy jste vytvořila uměleckou sérii fotografií.

Trvalo mi asi týden, než jsem to přijala. Nosila jsem si tam knížku a snažila se pokračovat ve svém životě jako předtím. Ale zároveň mě to fascinovalo, protože všichni lidi tam byli velmi autentičtí. Tam byla škála od těžkých alkoholiků už v mladým věku přes osmdesátileté babičky, které tam pracovaly od svých patnácti. Lidi, který vyhodili bůhví odkud. Mluvili úplně jinak, než jsem byla zvyklá, bylo tam dost humoru. Třeba nějaká Růžena, která, když chtěla někoho odbít, řekla mu: „Ty candáte!“

Lidi tam byli tak sví, že jsem tomu propadla až po uši. A byly to zase ty fotky, které mi najednou ukázaly, kde jsem. Až když jsem je vyvolala, jsem najednou viděla všechny věci, které jsem v 3D prostoru nevnímala. Jak to je středověký, neuvěřitelně špinavý, zašlý a starý a jak i ty lidi jsou strašně zničený. Lehkej život to opravdu nebyl.

Byl tohle ten moment, který vás posunul k dobrodružství s obyčejnými lidmi?

Určitě. Myslím, že z té tiskárny mám zkušenost, že jakmile věnujete někomu pozornost a on zjistí, že ho opravdu posloucháte a že ho zajímáte, tak se lidi neuvěřitelně otevřou. A dozvíte se opravdu životní moudra, životní příběhy. Mě to vždycky fascinovalo. Měla jsem pak velký potíže se potkávat se spolužáky, protože mně to „jejich“ přišlo strašně plochý, takový trochu vymyšlený.

Že nemají problémy a řeší pseudostarosti?

Spíš že vlastně vůbec nic neví o životě. Mají nějakou učesanou dráhu, která funguje, a oni se životem vůbec neušpiní, vůbec se ho nedotknou.

Do LGBT komunity jste pronikla podobným způsobem: někdo vás pozval, šli jste do T-clubu. Když jsem viděla vaše fotografie z toho místa, napadlo mě, že to snad není ani možné, že to soudruzi tehdy tolerovali.

Jenomže oni neměli moc velký důvod to netolerovat, protože za prvé to byl velmi výnosný podnik Restaurace a jídelny Praha 1. Byla tam relativně bohatá klientela, která dost utrácela a chovala se slušně.

A za druhé, homosexualita byla v podstatě legální od šedesátých let, tak proč to zakázat? Za další tam měli koncentrovaně společnost, kterou mohli nějakým způsobem okukovat. Já jsem si toho vůbec nebyla vědoma, ale věřím, že to bylo velmi pod policejní kontrolou. Ale pro mě to nebylo zjevné. Byly dva základní předpoklady: musela jste mít razítko v občance, že jste zaměstnaná, přes to vlak nejel. A za druhé: nesměli vám dokázat sex s nezletilými, což bylo trestné. Do toho klubu chodila také vrstva lidí, kteří to tajili. Nechtěli, aby to o nich někdo věděl. A tím se stali vydíratelnými.

Magnetismus toho místa byl silný, neuvěřitelně přátelský. Jako by byl člověk v jiném státě nebo v jiném světě. Barvy, kostýmy, uvolněná atmosféra. Fotografovat jsem tam ale začala až po mnoha týdnech.

Další příběhy fotografky Libuše Jarcovjákové, mapující její návštěvy Japonska, odchod do Západního Berlína, pád železné opony a návrat do Prahy v devadesátých letech, si poslechněte v podcastu Na Výbornou. A dozvíte se víc i o svatbě a legendární sbírce medvědů.