Branko Jelinek zasvětil celý život jednomu hrdinovi. Vyhrává ceny a nemá tvář

Oskar Ed, který ve čtvrtek večer získal čtyři komiksové ceny Muriel včetně té pro nejlepší komiks roku, je muž s vejčitou hlavou bez vlasů, ostrých rysů a nosu. Poprvé se objevil roku 2003 v knižním debutu Branka Jelinka, tehdy ještě studenta grafiky a ilustrace na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Přesto není potřeba číst „první díl“ ani další tři knihy, aby čtenář pochopil komiksový román Oskar Ed: Můj nejlepší přítel, který loni vydalo nakladatelství Lipnik a nyní sklízí vavříny. Nejedná se o sérii, ale další inkarnaci autorovy imaginace, z níž se rodí nový Oskar Ed pokaždé v jiném fascinujícím světě. A tak člověk vždy znovu hledá klíč k Jelinkovu vyprávění, kde jedinou jistotou zůstává puntičkářská kresba rafinovaně zpomalující tempo čtení.

Díky všem těm detailům a šrafování se čtenář u každého panelu déle zastaví, a přistoupí tak na autorova pravidla, bez kterých by pozoruhodný komiksový zážitek nebyl možný.

První panel komiksové knihy Oskar Ed: Můj nejlepší přítel zeje prázdnotou – odráží totiž nitro hlavního hrdiny. Ten uvázl ve vlaku, pod jehož koly právě někdo skončil svůj život, a sžírá se pochybnostmi o sobě. Vtom do kupé přistoupí zvláštní pasažérka a zapřede s ním nevyžádaný rozhovor.

„Přelévala se sama do sebe a neustále měnila tvar, neexistovala část, na kterou bych se mohl soustředit, aniž bych ji za chvíli nenašel na jiném místě. Točila se mi hlava z jejích proměn a pachů, které jsem nedokázal k ničemu přiřadit,“ snaží se Oskar Ed popsat příšeru s odhalenými útrobami, jež se rozlézá po kupé, pohlcuje vše kolem a mění to ve svoji organickou součást. Zdá se být příbuzná s Beztvářníkem ze slavného animovaného filmu Cesta do fantazie, jen tahle děsivější verze prázdnoty je určena dospělým čtenářům a nezkrotí ji obětavá dívka jako ve filmu Hajaa Mijazakiho. Naopak metastazuje do celého více než třísetstránkového vyprávění.

V následujících 27 kapitolách osamělý protagonista prochází v zásadě třemi prostředími: obskurním hotýlkem, neurotickým korporátem a podzemním zásvětím. Avšak nejedná se o tři dějové linie, které by se v závěru spojily v překvapivou pointu. K logické hádance má Jelinkovo vyprávění daleko. A stejně tak nejde o peklo, očistec a ráj.

Trojlístek míst se zdá být složen ze tří stejně špatných částí, jen každá útočí na jiné archetypální strachy a hluboce zakořeněné obavy. Vyprávění se cyklí jako ve filmech Davida Lynche, organicky bují a Oskar Ed je v něm každým – snad kromě ženských postav, kterých tu stejně najdeme poskrovnu.

V jedné delší sekvenci hrdina sedí v open spacu, kouká do počítače a jeho oči bloudí po pracovním stole: papíry, lepíky, hrnek s nápisem „Táta je pracant“, nějaký dětský výtvor, rodinná fotografie, obvyklé kancelářské rekvizity. Čtenář na chvíli podléhá dojmu, že se o ústřední postavě právě dozvídá něco osobního, když na Oskara Eda zařve jiný chlápek, co si to dovoluje hrabat se mu ve věcech. Takových slepých uliček a náznaků, že všichni jsou Ed, obsahuje komiks víc.

Název korporátu Ardesko tvoří přesmyčku jeho jména, výstřední obyvatelé hotelu jsou v knize hostů také zapsáni pod anagramy tvořenými z písmen Oskar Ed. Když se v jednu chvíli hrdina zadívá do hotelového zrcadla, vidí nekonečno Oskarů Edů a mezi nimi i recepční – trans ženu, z jejíž přítomnosti je od počátku nesvůj. Jestliže je každý Edem, pak musíme zodpovědět také otázku, kde se vlastně protagonista nachází. Tohle přece není skutečnost, jak je obvykle chápána, ale radikální ponor do sebe, do vlastního vědomí a mysli, tak hluboký, jako by přestal existovat vnější svět.

Po prvních třech knihách, vydaných mezi lety 2003 až 2006, o Oskaru Edovi nebylo další dekádu slyšet. Když se roku 2016 objevil Oskar Ed: Můj největší sen, bylo jasné, že s původní postavou nemá mnoho společného.

Jelinkova kresba se stala statičtější, zmizela z ní dynamika, stejně jako z vyprávění akční scény a krimi zápletka. Najednou tu byla jiná, dětská verze Oskara Eda, s rozdílnými traumaty, navíc v příběhu, kde sny a halucinace systematicky rozostřují hranici skutečného. Pořád se ale bylo čeho chytit a komiksový román zůstával přístupný základně sečtělým fanouškům devátého umění. Ostatně se dočkal francouzského, polského a pro rodáka z Banské Štiavnice konečně i slovenského překladu. Autorovi otevřel dveře na prestižní festival ve francouzském Angoulême nebo do komiksového magazínu Métal Hurlant.

S aktuálním Oskarem Edem, jenž tento čtvrtek získal ceny Muriel za scénář a kresbu, stal se komiksovou knihou roku a ocenili jej i členové České akademie komiksu, srozumitelnosti ještě ubylo. Pavel Kořínek, teoretik a předseda akademie, charakterizuje Jelinka jako autora příběhů, které se nedají vyprávět a takřka slovy popsat. Chce se dodat: Protože se musí vidět. Vizuální vyprávění pod rukou Branka Jelinka nabrala takovou sílu, že posouvá hranice komiksu. Nejméně toho tuzemského.