To nejlepší na konec, český biatlon jásá: Ještě jsme neřekli poslední slovo

Plakala každou chvíli a otírala si slzy, které už čekal málokdo. Tentokrát totiž šlo o slzy štěstí, nikoli smutku či zklamání.

„Být ve společnosti Švédky a Norky bylo bláznivé,“ líčila Tereza Voborníková na tiskové konferenci. „Ve smíšené štafetě jsme bojovali o čtvrté nebo páté místo, bohužel to nedopadlo. Tím spíš jsem šťastná, jak to skončilo dneska. Pro všechny z nás je to paráda.“

To tedy! Konec korunuje dílo, český biatlon má zase olympijskou medaili, Voborníková si v hromadném závodě žen v sobotu vyjela bronz.

Chvíli mohla myslet na zlato, ale bez nadsázky - tmavší odstín barvy kovu v tomto případě klame, pro český biatlon je tohle jeho velký triumf, bronz s chutí vítězství. Proto slzela nejen Voborníková, ale dokonce spolukomentátor České televize Vlastimil Vávra. A vůbec se za to nestyděl.

Vypadalo to, že v Itálii dostane velká, fantastická éra českého biatlonu definitivní štempl na svůj konec. Fanoušci biatlon pořád zbožňují, čísla nelžou, od televizí ani od sázkových kanceláři. Jen to na trati už zdaleka nebylo takové, jako když zářili Moravec, Soukalová, Vítková.

„Také bych čekal, že když odešly medaile, odejde i pozornost, ale úplně se tak neděje. Biatlon se dokázal etablovat, zapsal se do hlav lidí. Je to chytlavý a divácky obecně velmi atraktivní sport,“ líčil pro Seznam Zprávy Jan Čumpelík, marketingový ředitel české sázkařské jedničky Tipsportu.

Proto se nelze divit upřímnosti Voborníkové, že pro své senzační medailové zápolení se Skandinávkami zvolila anglické slovo „crazy“. Sama patřila sice mezi juniorkami mezi evropskou špičku, to ale negarantuje úspěchy v nejvyšší patrech.

Biatlon je krásný ve své nevypočitatelnosti. Jednou střelíte o pár milimetrů vedle, špatně vám namažou lyže, nesedne vám trať… A medailové sny promění v realitu někdo z čím dál širší konkurence.

„Náš sport je čím dál populárnější,“ souhlasil v ČT svazový ředitel Ondřej Rybář, jedna z klíčových postav zlaté éry spolu s bossem Jiřím Hamzou. „Záleží na detailech, na mazání lyží, na střelnici. Takových faktorů, které mohou výkon ovlivnit!“

Tím spíš on sám radostí zářil, že se to povedlo. Zrovna na Zimních olympijských hrách Milano Cortina 2026. Totální a nečekaná satisfakce.

„Na začátku jsme řešili různé patálie. Spousta lidí odsoudila biatlon a teď tomu Terka dala úžasnou tečku. Ukázala, že biatlon jde nějakou cestou,“ dodal Rybář.

Přeloženo - cestou, která navazuje na nedávnou minulost.

Tak jako český hokej může jen vzpomínat na éru přelomu tisíciletí, kdy válcoval svět, je také česká biatlonová dominance z olympiády v Soči 2014 už primárně zápisem do kronik. Šest cenných kovů? Šílenost, neopakovatelná jako tři tituly mistrů světa za sebou od generace hokejového kapitána Výborného. V Jižní Koreji spadl o čtyři roky později součet biatlonových medailí na dvě, i to byl úspěch.

V Pekingu 2022 nic. A teď Voborníková a její bronz.

„Do Soči jsme jeli pro první olympijskou medaili pro český biatlon, tam to bylo naše Nagano,“ říkal Rybář do kamer. „Pchjongčchang to dvěma medailemi potvrdil, v Pekingu jsme byli blízko, Markéta (Davidová) tam dojela čtvrtá, šestá.“

Letos se Davidová, hloubavá a zároveň citlivá sportovkyně, kvůli vleklým zdravotním potížím ke svému maximu ani nemohla přiblížit; místo o dalších skvělých umístěních se hlasitě debatuje o tom, zda vůbec bude pokračovat v kariéře. Krčmář ve svém pravděpodobném olympijském sbohem ukázal povahu velkého hráče – v závěru riskl všechno, místo medaile z toho byla šestá příčka.

Na tyhle dva se sázelo nejvíc, interně na svazu, u fanoušků i v sázkových kancelářích.

„A my máme další jméno s olympijskou medailí, což dokazuje sílu naší disciplíny. Není to o jednom člověku, za což jsme hrozně rádi,“ dodal Rybář.

Kombinace boje o vteřiny a zároveň o milimetry z biatlonu dělá enormně atraktivní sport. Což se násobí, pokud v něm jako fanoušek máte svůj vlastní zdroj napětí, podle Čumpelíka je u sázkařů na olympiádách ostatně dlouhodobě neotřesitelnou dvojkou hned za hegemonem v podobě hokeje.

Přitom to není tak dávno, kdy biatlon patřil mezi snadno přehlédnutelné. Copak by Jiřina Pelcová (za svobodna Adamíčková) mohla vyprávět o velkých poctách, když na jaře 1990 vyhrála Světový pohár? Anebo když Češky ovládly v roce 1993 štafetu na mistrovství světa…

Dávno tomu. Generace posledních deseti let poznává v praxi, co znamená úsloví o tom, že tlak je privilegium. Když jste pod tlakem, tak proto, že ostatní enormně zajímáte: sponzory, fanoušky, média. Medaile provází bujarý ryk - neúspěchy hlasité povzdechy, kritika, moderním žargonem hejty.

„Je to stejné jako u fotbalu a hokeje,“ srovnává Rybář. „Pokud je některý sport takto populární, všichni chtějí úspěchy. Pokud nejsou, brzy zapomenou na ty nedávné a chtějí vidět jen budoucnost. My jsme měli umístění kolem patnáctky, přitom chybí trefit jeden terč - a hned by to bylo výš. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je tak tenká, i proto je sport tak krásný. Na začátku olympiády je to smutné, teď jsme v euforii.“

Biatlon se musel změnit, jít za fanoušky, za popularitou. Být klidně lehce populistický svými sprinty na fotbalovém stadionu Schalke. Potřeboval německé nadšení šmrncnuté italskou originalitou, francouzskou elegancí - i českým všeumělstvím.

To teď znovu ožilo díky bronzu, vybojovanému v samý závěr olympiády.

„Je důležité budovat základnu, mladí sami nepřijdou,“ zdůraznil v ČT Rybář. „Dostat se na vrchol je hrozně těžké, to nikdo nevidí, všichni hodnotí, jen když se něco nepovede. Ale myslím, že český biatlon neřekl poslední slovo. A my budeme dělat všechno pro to, aby zůstal tam, kde je.“