Recenze: Proč „ezo“ uspělo v Česku. Není to jen únik z reality

Odborně se jí říká alternativní spiritualita a těžko ji jednoznačně definovat. Amulety, čakry, práce s energiemi, přesvědčení, že svět je rozdělený a měl by být scelen, údajné předvídání budoucnosti. Obecně pod tento pojem spadají různé směry mimo oficiální náboženství a například podle studie Akademie věd nějakou formu alternativní spirituality provozuje až polovina českého obyvatelstva.

Potřebu spirituality máme takřka všichni. V čem je alternativní spiritualita speciální? Její podoby, rozkročenost a především důvody, proč se k ní lidé obracejí, zachycuje nová reportážní kniha nazvaná Neříkejte tomu ezo: Česko uprostřed spirituální revoluce od Magdaleny Duškové a Pavla Šplíchala, kterou nedávno vydalo nakladatelství Alarm.

Autoři nahlížejí do fungování ženských kruhů, konspiračních teorií i individuálních příběhů lidí, kteří v alternativních výkladech světa hledají oporu, smysl nebo prostě jednoduché odpovědi na složité otázky. Dušková se Šplíchalem sledují, jak se prvky osobního rozvoje či spirituality prolínají s nedůvěrou k institucím, a ukazují, že hranice mezi „ezo scénou“ a běžným životem je často mnohem propustnější, než by se mohlo zdát.

Někteří aktéři a aktérky reportáží se do spirituálních rodin narodili. Třeba jako Ema, která mezi dvanácti a čtrnácti lety dostala desetkrát ayahuascu – psychoaktivní látku připravovanou z lián, řazenou mezi psychedelika. „Malá Ema si myslela, že tímto vším musí projít, aby udělala mamince radost a aby zapadala do kolektivu,“ popisuje kniha.

Jiní si k alternativním proudům našli cestu sami. Ať už kontaktem s lidmi mimo oficiální struktury před rokem 1989, nebo naopak coby důsledek poničených mezilidských vazeb v letech porevolučních.

Coby námět na empatický a zároveň znepokojivý film působí příběh rodiny, která přestěhováním do „lepšího“, ze sídliště do vlastního domu na předměstí, přišla o dlouho budované sociální vazby a začala se propadat do konspiračních teorií i domácího násilí. Ačkoli se dcery snaží situaci rodičů řešit, ti odbornou pomoc odmítají. „Mirek je nakonec skutečně na psychiatrii hospitalizován poté, co se v roce 2025 kompletně nervově zhroutí. V domě na předměstí je úplné ticho,“ končí text znepokojivým obrazem.

Podle knihy se k alternativní spiritualitě může člověk přiklonit i po špatné zkušenosti se zdravotnickým systémem. „Hledání alternativní léčby se často pojilo s hledáním nového smyslu života, s hledáním přesahu, v němž může člověk nalézt útěchu. Zatímco některým alternativní medicína a spiritualita pomohly, jiným jejich dogmatická podoba naopak vážně ublížila nebo je zbytečně připravila o život,“ shrnují Dušková se Šplíchalem.

Tahle strana alternativní spirituality je potenciálně temná – stejně jako běžná. Skoro každý zná někoho, kdo se v jistém bodě obrátil k alternativní medicíně. Leckdo ji sám vyzkoušel.

Autoři reportáží se nepovyšují nad lidi, o nichž píšou, ani nad jejich příběhy. Nenálepkují je, neodsuzují, zároveň ani jejich činy neoslavují. V některých pasážích cenně tematizují sami sebe – svou přítomnost, předsudky, ale také překvapivé dojetí. Dušková třeba popisuje, jak se při setkání ženského kruhu upřímně dojala, ačkoli tam přicházela naplněna skepsí.

Se Šplíchalem byli vedeni zvědavostí zjistit proč. Proč se lidé k alternativní spiritualitě obracejí, jaké trajektorie je k ní dovedly a co jim dává. Zároveň se nabízí otázka, nakolik o alternativní spiritualitě uvažovat jako o náboženství. V úvodním rozhovoru zasazujícím téma do hlubších souvislostí poznamenává religionistka Zuzana Kostićová, že lze mluvit o globálním náboženství, které se v lokálních kontextech chová různě. Trefné jí připadá srovnání s raným křesťanstvím. „Křesťanství taky nevzniklo rovnou jako katolická církev s papežem,“ připomíná odbornice.

Proč nacházejí alternativní přístupy tak úrodnou půdu zrovna v Česku? Dušková se Šplíchalem naznačují souvislosti s fragmentarizací společnosti, zkušeností s transformací po roce 1989 i s individualizovanou neoliberální kulturou, která klade důraz na úspěch jedince a jeho sebezdokonalování. Alternativní spiritualita tak může sloužit i jako pomyslná síť kódů, svébytný jazyk, jímž část společnosti artikuluje své obavy, naděje nebo frustrace.

Proudy alternativní spirituality jsou zároveň pozoruhodné tím, s jakou lehkostí a rychlostí vstřebávají aktuální otázky, problémy i dilemata. Vidět to bylo nejen za pandemie koronaviru, kdy někteří lidé z těchto kruhů odmítali vakcíny. Alternativní spiritualita je připravená poskytnout rámec také pro pocity osamění, nezvládnutou agresi, odcizení nebo třeba nárůst onemocnění rakovinou v populaci.

Když třeba herec Jaroslav Dušek před třemi roky v rozhovoru s moderátorem Čestmírem Strakatým tvrdil, že lidé neumírají na rakovinu, ale na negativní přístup k životu, spousta jeho fanoušků to brala jako relevantní postřeh. Jenže jak tohle může obstát u nemocných? Pozůstalých? Lékařů a odborníků, kteří se prevencí a léčbou zabývají desítky let?

Lidská křehkost, smrtelnost mohou být ve své nevyzpytatelnosti natolik hrozivé, že podobné výroky někoho uklidní: Nabízejí přece iluzi kontroly nad tím, co je jinak neovladatelné. Jenže pokud nemoc začneme chápat jako selhání postoje, odpovědnost přesouváme na jednotlivce a ztrácíme nejen prostor pro soucit i porozumění, ale také pro léčbu nemoci.

Kniha Neříkejte tomu ezo tak ukazuje, že alternativní spiritualita není jen únikem z reality, ale do velké míry také reakcí na její neúnosné tlaky. Snaha hledat smysl tam, kde ho společnost ani její instituce poskytnout nedovedou.

Texty zároveň v jakémsi tušeném druhém plánu vybízejí k pozornějšímu naslouchání. V domě na předměstí je ticho – ale nemusí být napořád. To je dost důležitá snaha, obzvlášť v době, kdy se hranice mezi fakty, interpretací a vírou stále častěji rozostřují. Porozumění je sice náročnější disciplína než odsudek, ale bez něj riskujeme, že budeme jen dál přihlížet, jak se trhliny ve společnosti prohlubují. A příště je může zalít, zaplnit něco hrozivějšího.