Článek
Porušil prezident Petr Pavel Ústavu, když odmítl jmenovat ministrem Filipa Turka? Většina z nás by si asi přála slyšet jasné slovo: verdikt ano, nebo ne. Toho se už nedočkáme. Což je, možná překvapivě, dobré rozuzlení.
Námitka: Jaképak rozuzlení, když uzel zůstal zavázán? Odpověď: Vědět dopředu, jak přesně postupovat, není někdy ani nutné, ani výhodné. Ústava není technický výkres, kde jde o každý milimetr.
Opravdu klíčové písemnosti, které formátují lidské jednání, musejí od první do poslední řádky počítat s hříšníky z masa a kostí. Vliv velkých textů nespočívá v tom, že se sepíše rádoby dokonalý recept, kdykoli funkční jako heslo k počítači. Bez pravidel to samozřejmě nejde, ale stejně tak je potřeba i tmel, který je pružně pojí. Tmelem bývá důvěra, že si pravidla, načrtnutá černé na bílém, vyložíme správně. Doladíme je svobodným rozumem a citem.
Bible není právní dokument, takže se může vyjadřovat košatě a neurčitě. Demokratická Ústava je právní dokument, takže například podobenství tu nemají místo. Ale motiv důvěry, že budou pochopeny a lidé si budou počínat v jejich duchu, je patrný v obou textech.
Na kompetenční žalobu u Ústavního soudu, ke které se upínala potřeba jasného slova, nedošlo. Verdikt neznáme a tím pádem ani nevíme, jestli by uspokojil poptávku po rozuzlení ve sporu o Turka a hlavně po doslovném návodu, jak mají prezidenti postupovat. Anebo by takové přání zklamal, protože by soud neřekl ani „ano, musí jmenovat“, ani „ne, nemusí“.
Ta druhá možnost - že dál takzvaně nebudeme vědět, na čem jsme – byla pravděpodobnější. Viděl to tak mimochodem i emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Se soudním verdiktem v ruce bychom mohli být o kus moudřejší. Ale právě jen v doslovném významu „kusu moudrosti“. Jak bychom s ním naložili, by bylo znova na nás. Prezident vždycky musí, nebo někdy nemusí jmenovat člena vlády? Tuhle otázku by soud do „návodu, jak si doma smontovat nábytek“ nepřeložil.
Petr Pavel v právnickém odůvodnění prohlásil, že záležitost Filipa Turka je „ojedinělá, od přijetí Ústavy zcela bezprecedentní, naprosto nesrovnatelná s jakýmkoliv předcházejícím případem uplatňování výhrad či odmítnutí jmenování“. V souladu s tím si dal námahu, převést svou krajní nechuť k navrženému kandidátovi na výklad Ústavy. Nic jiného mu ani nezbývalo, vždyť řídit se Ústavou slíbil několikrát před volbami i po nich.
Pavel ze známého Turkova příběhu vyvodil, že „existuje množství okolností“, které „především ve svém souhrnu zpochybňují jeho loajalitu vůči fundamentálním principům a hodnotám ústavního řádu“. A viděl se nucen zasáhnout v roli „garanta ústavního řádu republiky včetně ústavně zakotvených principů a hodnot“.
To je chůze po nápadně tenkém ledě. Prezident se podíval do ústavního návodu - a nenašel tam schéma, kam patří který šroubek. Našel tam principy a hodnoty. S takovým argumentem ho devět z deseti ústavních technokratů roznese na kopytech: V článku 62 přece stojí, že „prezident jmenuje členy vlády“, no tak to udělejte, máte to v popisu práce, o odmítnutí se v Ústavě nepíše nic.
Nejdál po tom ledě Pavel zašel, když se zaštítil postojem „veřejností“. Zmínil, že podle Ústavního soudu nejde jen o to, „zda jsou osoby ve veřejných službách skutečně loajální, ale i zda se jako loajální jeví veřejnosti“. A vznik pochybností o této loajalitě „podrývá důvěru veřejnosti nejen ve veřejné služby, nýbrž i ve stát samotný“. Prezident odhadl, že Turek se veřejnosti nejeví. To je jistě možné, ale není to více ani méně než prezidentův názor.
Médium.czDobře, jaké možnosti měl tedy prezident na výběr? Ze své funkce není odpovědný, a proto nezbývá než ho hodnotit podle složeného slibu: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Pravděpodobně se nepočítalo se situací, kdy by se zachovávání Ústavy a prezidentovo nejlepší vědomí a svědomí mohly dostat do protikladu. Zvenčí těžko soudit, jestli tu Pavel podstoupil nějaký vnitřní boj. Ale zaděláno na něj bylo. Zdrženlivost, přístup k Ústavě jako akurátnímu návodu by spíš velely Turka jmenovat. Hlas nejlepšího svědomí - slíbeného zdůrazněně „na svou čest“ - by radil opak.
Protože jednadvacátému století už neodpovídají mravy rytířské hrdosti, nepojal to Pavel tak, že by Turka podle práva a řádu jmenoval a potom sám ve jménu cti a svědomí abdikoval. Protože Ústava není Bible, nešel se ani vyzpovídat z ústavního hříchu. Prostě to celé vzal na sebe a pokusil se vysvětlit proč. To nakonec odpovídá prezidentskému slibu docela dobře.
Námitka: Jestli mohou prezidenti odmítat ministerské kandidáty podle své úvahy, nebo dokonce libosti, je to poukázka na svévoli a nestabilitu. Začnou si vyskakovat. Odpověď: Můžete si vybrat. Nařídit prezidentům, že ministry jmenovat musí. Nebo věřit, že Ústava je psaná s vědomím svobodné vůle hříšníků. A že dává smysl i díky tomu, že je někdy pružná a její text vybízí k tvůrčímu výkladu, jak psaná pravidla tmelit.
Je to riskantní. Někdy dost. A poptávka po manuálech je velká, zjednodušují život. Jenže smontovat nábytek se dá i bez ústavních, demokratických a jiných hodnot. Smontovat demokracii je naopak bez hodnot vyloučené.
Zpřesňováním Ústavy, aby víc odpovídala manuálu, riskujeme zas to, že hodnoty umlčíme zrovna ve chvíli, kdy by se měly dostat ke slovu. Důvěřovat dál prezidentskému slibu a kontrolovat, jestli se mu prezidenti nezpronevěřují, vypadá jako schůdná cesta.
