Článek
Snad už v pondělí bude česká vláda konečně kompletní, na zelené ministerstvo usedne Igor Červený a černá mračna, která halila oblohu mezi Pražským hradem a Strakovou akademií, alespoň trochu prořídnou.
Kromě jistého zklidnění situace půjde rovněž o definitivní stvrzení vítězství Pražského hradu a také o posvěcení mimoústavního postupu Petra Pavla, kterému – stejně jako Miloši Zemanovi – beztrestně projde odmítnutí oficiální ministerské nominace.
Prezident Pavel si na začátku povolebních jednání vytkl tři cíle, jimiž se nijak netajil. Zaprvé donutit Andreje Babiše k zaujetí alespoň nějakého veřejného postoje ke střetu zájmů. Zadruhé dotlačit vznikající koalici k rozumnějším geopolitickým postojům, než by odpovídalo předvolební kampani zejména některých vládních stran. A konečně za třetí zabránit přítomnosti Filipa Turka ve vládě.
Nutno uznat, že Petr Pavel byl veskrze úspěšný.
Andrej Babiš učinil ohledně střetu zájmů prohlášení, které lze dnes k jeho velké nelibosti konfrontovat s realitou svěřenských fondů. Prezidentova představa, že vláda na jeho apel připíše pár vět o ruské hrozbě do programu, byla od začátku naivní, ale hlava státu drží téma „ve vzduchu“ a zahraniční politika přes všechny posuny možná i díky Pavlovu vlivu není skandální.
A pak je tu Filip Turek.
Zatímco v případě střetu zájmů prezident zcela správně vyhodnotil, že nemůže být arbitrem konkrétního Babišova řešení, v Turkově případě se rozhodl, že může být arbitrem morální čistoty ministerských nominantů. A také posuzovat, nakolik je přítomnost toho kterého kandidáta ve vládě narušením ústavnosti a jejích hodnot. A vžil se do té role natolik, že nijak neocenil ani ústupek Motoristů, kteří Turkovu nominaci přesunuli z čela diplomacie do čela životního prostředí.
Když dnes Filip Turek pláče nad tím, že mu prezident „protiústavně zabránil být ministrem zahraničí“, je to nesmysl. Naděje na Černínský palác odebral Pavel Turkovi v povolebních vyjednáváních zcela v souladu s Ústavou. Protiústavně mu zabránil být ministrem životního prostředí, když Turka odmítl na premiérův návrh jmenovat.
Miloš Zeman tvrdil, že chrání republiku před neodborností nekvalifikovaných ministerských kandidátů. Petr Pavel při překračování týchž ústavních linií argumentuje obranou republiky před morálním pohoršením a korozí ústavních hodnot, kterou by Turek svými škraloupy z minulosti v ministerské funkci způsobil.
Navzdory původním slibům, že nebude „zachraňovat volby“, se prezident Pavel rozhodl „zachránit“ republiku před Turkem. A i kvůli poddajnosti Petra Macinky a Andreje Babiše, kteří odmítli dovést spor před Ústavní soud, se mu to podařilo. Přinejmenším v tom smyslu, že Turkovy ministerské naděje vyhasly. V pondělí bude ministrem životního prostředí jmenován politikou dosud zcela nepolíbený motoristický poslanec Igor Červený.
Z hlediska odškrtnutí stanovených cílů tedy Petr Pavel uspěl bezmála na celé čáře. O tom není pochyb. Jmenováním Červeného jeho první velká politická partie skončí. Jaké jsou ale důsledky tohoto vítězství? Stálo to za to?
Ministerstvo životního prostředí sice nepovede Filip Turek, ale bude tam vysedávat v pozici vládního zmocněnce a bude se tvářit, že nikdo důležitější v budově beztak není. Když prezident (právem) tepal Turkovy minulé morální prohřešky a vyvozoval z nich (velmi diskutabilně) Turkovo pohrdání ústavními principy nebo dokonce adoraci totalitních režimů, chtěl zabránit tomu, aby někdo s takovým morálním profilem dělal ministra. A tak bude ministra dělat Červený, který je Turkovým bezmezným obdivovatelem a zcela oddaným následovníkem. Připomeňme, že svou nominaci nechal uvést Turkovými potupnými slovy, že ministrovým úkolem bude „dělat, co mi na očích uvidí“.
Vliv Motoristů na rezort životního prostředí tedy určitě nebude o nic menší, než kdyby jej vedl Filip Turek. Benzinová ideologie dokonce obejme úřad možná ještě pevněji, protože budoucí ministr Červený už se nechal slyšet, že úřad povede motoristická „svatá trojice“ - Červený, Turek a náměstek Jaromír Wasserbauer.
Nezdá se, že by Turek ve střetu s prezidentem přišel o své sebevědomí, natož aby podstoupil jakoukoli reflexi svých osobnostních kvalit. Naopak tím, že nebude zastávat konkrétní ministerskou funkci, ale dosti mlhavě vymezenou roli vládního zmocněnce, bude Turek v komfortnější pozici, v níž nebude tak nápadná jeho politická i odborná nekompetence. Stručně řečeno, jediné, čeho Petr Pavel skutečně dosáhl, je to, že Turek není a nebude ministrem.
Cena, kterou za to prezident zaplatil, je vysoká. Ocitl se mimo ústavní mantinely. Zcela si znepřátelil jednu z vládních stran a zkomplikoval si vztahy s celou vládou. Jediným zbylým partnerem je mu Andrej Babiš – SPD Pavla nesnáší z principu a Motoristé nyní kvůli Turkovi. A poslední celkem korektní vztahy s hnutím ANO čeká těžká zkouška v podobě pravděpodobného – a pochopitelného – odmítnutí podpisu zákona o státním rozpočtu.
Pavel se tak během války o Turka nechal natlačit do nechtěné a nekomfortní role „lídra opozice“, která jej politicky oslabuje a z níž bude těžké a nepříjemné se vymanit.
A to všechno hlava státu podstupuje pro jednoho pramálo zajímavého hranatého influencera. Jak slavně zvolal jeden prezidentův kolega, řecký král a vojevůdce Pyrrhos: „Ještě jedno takové vítězství, a budu ztracen!“
