Článek
Může se zdát, že je to pořád dokola, ale česká ústava se doopravdy otřásla v základech až teď. Premiér Andrej Babiš donesl prezidentu Petru Pavlovi oficiální nominaci Filipa Turka na post ministra životního prostředí a prezident prohlásil, že jej odmítá do funkce jmenovat.
Až do této chvíle to byla jen varování. Mohla být řeč „jen“ o vyjednávání, byť ze strany prezidenta celkem nevybíravém. Příkré (byť dost trefné) hodnocení Turkových osobnostních kvalit, odrazování premiéra od nominace, bagatelizace významu osobní schůzky, odkazy na vztah k pravidlům a ústavním rámcům, ba i vyhrožování odmítnutím kandidáta, to všechno mohly být jen součásti vyjednávací taktiky.
Teď už ale hlava státu na hranice ústavy skutečně narazila - a ocitla se za nimi. Přinejmenším podle dosud široce sdíleného výkladu ústavního pořádku, jenž premiérovi přisuzoval „neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje“, jak se vyjádřil někdejší šéf Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Petr Pavel přitom samozřejmě nestojí na úplně neprobádaném teritoriu. Tam, kde se nyní ocitl, kolem sebe může vidět celkem čerstvé stopy Miloše Zemana (mířící kamsi do dáli) i poněkud zašlé otisky předchozích prezidentů. To ale nečiní danou situaci o nic méně nepříjemnou. Už proto, že to byl Petr Pavel, kdo v kampani sliboval úzkostlivě se držet ústavních mantinelů a do málo probádaných končin za nimi se nepouštět.
Ano, Petr Pavel si připisuje politické vítězství - Filip Turek nebude ministrem. To už dnes můžeme říci skoro s jistotou, protože Andrej Babiš působí v této otázce smířeně, až odevzdaně. Do kompetenčního sporu se mu nechce jednak proto, že stojí o jakés takés vztahy s Hradem, a jednak proto, že sám o Turka ve svém kabinetu nestojí a nehodlá za něj krvácet.
Motoristé se mohou rozčilovat, ale nemají na Turkovu obranu v ruce žádný jemnější nástroj než pohrůžku vypovězením koaliční poslušnosti. A to si také dvakrát rozmyslí.
Pavlovo vítězství je ale krátkodeché a napáchá mnoho vedlejších škod. Na jedné misce vah leží skutečnost, že ve vládě nebude sedět jedno zbytnělé influencerské ego, které si plete sebevědomí a dosah na sociálních sítích s politickou (nebo jakoukoli jinou) kompetencí. Fajn.
Na druhé misce ale leží opětovné porušení ústavních pravidel, které dalšímu prezidentovi nejspíš opět velmi lacino projde. Česko tak udělá další krok k systému, v němž už složení vlády nebude výhradní odpovědností premiéra jako v parlamentarismu, ale stane se výsledkem povinných konzultací předsedy vlády s kádrovým oddělením Pražského hradu. Tomu bude vadit tu nedostatečné vzdělání, tu nedostatek zkušeností, tu porušování pravidel silničního provozu, tam zase nechutnosti ze sociálních sítí - podle toho, kdo bude zrovna na Hradčanech sedět. Což ale znamená krok k hybridnímu kvaziprezidentskému systému.
To byl ostatně veřejně deklarovaný cíl prezidentství Miloše Zemana. Vrcholným momentem jeho éry bylo jmenování prezidentské vlády bez ohledu na sněmovní většinu. I to prezidentovi, opilému magií mandátu z přímé volby, nakonec bez následků prošlo. Tam vedou stopy, v nichž se nyní Petr Pavel vydal. Jestli po nich půjde dál, je zjevně jen na něm, korekce ze strany premiéra se nedočká. Tak uvidíme.
