Článek
Když ministr zahraničí Petr Macinka psal prezidentu Petru Pavlovi, že „spálí mosty“, myslel to vážně, to se musí nechat. Kdyby nestačily samotné noční SMS, přes které poslal svůj vzkaz hlavě státu, tak Macinkovo středeční vystoupení v Poslanecké sněmovně během jednání o nedůvěře vládě Andreje Babiše v sobě mělo hodně kanystrů benzínu i krabičku sirek.
Projev, v němž obvinil prezidenta, že si na Filipu Turkovi řeší mindráky z vlastní temné komunistické minulosti, se možná nezapíše do dějin politologie, jak si Macinka přál, ale mezi nejžlučovitější proslovy pronesené na půdě dolní parlamentní komory by se zařadit mohl.
Také definici spálených mostů naplnil vrchovatě. V kombinaci s prezidentovou tiskovou konferencí, na níž obvinil Macinku z vydírání, je – snad s výjimkou nějakého zcela výjimečného stavu – téměř nepředstavitelné, že by se šéf Motoristů s Pavlem mohli ještě někdy sejít u jednoho stolu a normálně se spolu o čemkoli bavit.
Je ovšem otázka, zda výsledek celého ohnivého představení naplnil Macinkova očekávání. Zdá se, že po velkolepém spálení mostu se Macinka ocitl na svém břehu sám, zatímco všechno podstatné se odehrává na druhé straně.
Ve stejné době, kdy si Macinka chystal své žhavé sněmovní vystoupení, se premiér Andrej Babiš dohodl s prezidentem Petrem Pavlem, že konflikt o Filipa Turka je jednak uzavřený a jednak není konfliktem mezi Hradem a vládou, protože o takový konflikt nikdo nestojí.
Petr Macinka chtěl Turka v čele Ministerstva životního prostředí. Už od pondělí se od předsedy vlády opakovaně dozvídá, že Turek se ministrem „nikdy nestane“, protože „pan prezident ho nikdy nejmenuje“, jak Babiš oznámil ve středu. Už v pondělí po zasedání vlády si premiér zamudroval: „Vlastně tím, že nikdy nebude ministr, tak vlastně ani nevíme, jaký by byl ministr.“
Petr Macinka chtěl, aby vláda ignorovala prezidenta republiky, protože je to údajně opoziční předák a jako takový nemá mluvit ani do zahraniční, ani do jiné politiky státu. V komuniké, které Pražský hrad vydal po středeční schůzce Babiše s Pavlem, se píše: „Oba politici se také shodli, že není možné, aby Ministerstvo zahraničních věcí jakkoli přestalo spolupracovat a komunikovat s prezidentem a Kanceláří prezidenta. Takový stav by omezoval fungování české zahraniční politiky a důležité funkce státu.“
Petr Macinka chtěl vyseknout políček Pavlovi tím, že mu zabrání v účasti na letním summitu NATO. V již citované hradní zprávě se přitom píše, že premiér a prezident společně „budou plánovat účasti na summitech a dalších vrcholných setkáních světových politiků“. A dále: „Prezident očekává, že budou vycházet z tradičního zastoupení na takových jednáních.“ Přičemž „tradiční zastoupení“ znamená, že na summity NATO jezdí, pokud to jde, hlava státu.
Petr Macinka chtěl mít spolu s Babišem rozhodující vliv na zahraniční politiku. Místo toho Babiš s Pavlem zrušili koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů a koordinovat zahraniční politiku budou společně ve dvou. Dále se bude prezident zdvořilostně mezi čtyřma očima scházet se šéfy parlamentních komor. Ministr zahraničí z této koordinace zcela vypadl, jeho vliv se omezí na to, že o svých prioritách bude přesvědčovat Babiše, aby to pak na Hradě laskavě vyřídil.
Rétoricky je Babiš vůči svým motorizovaným koaličním partnerům celkem opatrný, ale věcně se jednoznačně postavil na stranu prezidenta - Pavlův mimoústavní přístup k Turkovi odbývá pokrčením ramen, žádné mosty pálit nechce, na adresu hlavy státu je odměřený, ale zdvořilý a deeskalaci konfliktu vidí v příslibu, že Macinka změní svůj způsob komunikace (což se tedy nestalo).
Je to celkem logické. Babiš už je – na rozdíl od Macinky – protřelý politik a ví, že válka s Pražským hradem může vládu navzdory omezeným prezidentským pravomocím bolet.
Nejde zdaleka jen o zahraniční politiku. Babišův kabinet předloží sněmovně návrh rozpočtu, který zjevně porušuje zákon o rozpočtové odpovědnosti. Přesvědčit prezidenta, aby takový rozpočet podepsal, bude složité. A asi i nemožné vzhledem k tomu, jak Pavla podfoukla předchozí Fialova vláda se svým (stejně mizerně zpracovaným) rozpočtem na loňský rok.
Ten Pavel navzdory svým poradcům podepsal jen proto, že mu Petr Fiala se Zbyňkem Stanjurou svatosvatě slíbili, že rizika, na která upozorňuje Národní rozpočtová rada, se určitě nenaplní. A pokud náhodou ano, tak to stejně nějak vyjde. No a rizika se naplnila a nevyšlo to o deset miliard (počítáno tou laskavější metodou).
Případné prezidentské veto zákona o rozpočtu není katastrofa, ale je to nepříjemné a protáhne to české rozpočtové provizorium o další týdny. Jak velká to bude komplikace, bude do velké míry záležet na momentálním vztahu mezi Babišem a Pavlem.
Prezident může vládě komplikovat život mnoha způsoby. Veto zákona lze sice snadno přehlasovat ve Sněmovně, ale když se dobře načasuje, může odložit účinnost zákona o dlouhé měsíce. Pokud poslanci schvalují zákon na poslední chvíli – třeba koncem listopadu s předpokladem účinnosti od nového roku – může prezidentské veto v kombinaci s opozičními obstrukcemi udělat slušnou rotyku. Prezident může nad zákonem dumat měsíc, po vetu se musejí sejít poslanci, zákon – ani lhůty v něm obsažené – už nemohou nijak měnit, ale musejí absolvovat debatu o jeho přehlasování.
Své o zlovolném načasování prezidentského veta ví třeba Vlastimil Válek, který se snažil přes Miloše Zemana protlačit svou automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce a dost se u toho zapotil. A Pavel už ukázal, že se od svého předchůdce umí učit, když se to hodí.
Udržovat rozumné vztahy s Hradem je proto pro Babiše důležité. Důležitější než udržovat rozumné vztahy s Macinkou, což bude platit zvlášť poté, co koaliční poslanci potvrdí Babišovu imunitu.
Macinka nyní může na vlastní oči sledovat a na vlastní kůži cítit, jak to vypadá, když někdo rozehraje mnohem vyšší politickou hru, než na kterou stačí. Dětská radost z krásně spáleného mostu brzy vyprchá. Zbude zbytečná a neproduktivní politická izolace.
