Článek
V úterý, v den čtvrtého výročí napadení Ukrajiny Ruskem, se předseda české Poslanecké sněmovny a ruského hnutí SPD Tomio Okamura odhodlal k velkolepému odvážnému kroku. Na své sociální sítě přidal video, v němž se pochlubil, že na žádném ministerstvu vedeném nominanty jeho strany ani na budově Sněmovny na Malé Straně nevisí ukrajinská vlajka.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Je to velkolepý počin. Představte si, že vám je třiapadesát, po 15 letech v politice jste se vyškrábal na pozici třetího nejvyššího ústavního činitele - a to nejdůležitější, co dokážete svým voličům sdělit, je, že jste někde dokázal nevyvěsit vlajku.
Když Okamura vlajku napadené země na podzim po svém zvolení předsedou Sněmovny slavnostně sundával, pociťovali jeho voliči jistě zadostiučinění, jak to těm „ukrofilům“ a „libtardům“ nandali. Dnes už možná i některé z nich napadá: „A to je všechno? Co bude dál?“
Vypadá to, že skoro nic. Okamura může každý den s úsměvem oznamovat, že SPD už dokončila návrh, který ztíží zaměstnávání cizinců v Česku - a Karel Havlíček vzápětí praví, že se chystají pravidla pro jednodušší přísun zahraničních dělníků do českých firem.
Pokračuje muniční iniciativa, projekt nákupu stíhaček F-35, Okamurův vlastní ministr obrany Zůna, z něhož se vyklubal pěkný zlomyslník, ve Sněmovně oznámil zásadní zvýšení výdajů na zbrojení o desítky miliard v dalších dvou letech (čímž ovšem zjevně překvapil i premiéra, který má asi pocit, že klesající české výdaje na obranu vysvětlí Donaldu Trumpovi stylem „nedám, ale mám červenou čepici“). Ministr školství Robert Plaga - chvályhodně - ignoruje předvolební sliby svých koaličních partnerů a pokračuje v inkluzi, kterou je ochoten maximálně trochu upravit.
A co na to Okamura? Nevyvěsí vlajku.
Jak dlouho asi tak může trvat, než si voliči povšimnou, že jim SPD v zásadě nic ze svých slibů „nedoručuje“?
Pozoruhodnou sondu do myšlení řadových poslanců SPD nabídl středeční rozhovor Marie Bastlové s Janem Sílou. Rozšafný a v zásadě milý pětasedmdesátiletý doyen Sněmovny, civilním povoláním neurochirurg, si v něm bezelstně pochvaloval spolupráci se svými ukrajinskými anesteziology, aby až na upozornění moderátorky, že se poněkud vzdaluje oficiální stranické politice, rychle přešel do módu „všichni ven!“.
Ještě podstatnější ale byla ona nečekaná upřímnost, s níž nám poslanec Síla sdělil, že SPD zaujala v koalici ochotně roli pátého kola u vozu, které nikdo nebere příliš vážně a které hlavně nedokáže v podstatě nic prosadit.
Když Síla popisoval, jak o odvolání šéfa VZP Zdeňka Kabátka dopředu nic netušila ani náměstkyně ministra zdravotnictví za SPD Karla Maříková, posílilo to jen jisté kolující konspirační teorie, podle nichž nemají političtí náměstci Okamurovy strany na ministerstvech pro jistotu ani zapojen počítač do sítě a jsou zásadně pověřováni dlouhodobými úkoly s datem splnění 2036. Pokud možno na home office.
„Uvědomujeme si ten problém, do kterého jsme se dostali. V současné době chystáme strategii, jakým způsobem v těch koaličních jednáních ne přitvrdit, ale jaksi změnit rétoriku tak, abychom prostě nebyli tím otloukánkem, který cosi sliboval a dnes není schopen toho dosáhnout,“ pravil poslanec Síla. Tady už chybí jen již klasické nasazení masivní letákové kampaně.
Anebo prostě SPD udělá to, co každá strana v úpadku: Začne vyhrožovat. Nic moc jim ale v ruce nezbude, protože až si Tomio Okamura s Andrejem Babišem navzájem příští týden odhlasují imunitu, stane se z SPD zboží s prošlou záruční lhůtou. Neznamená to, že se koalice hned rozpadne, jen se naplní jeden z hlavních smyslů její existence. ANO, Motoristé a SPD spolu jistě zůstanou, možná i prosadí pár věcí, které bude opoziční část společnosti obtížně vydýchávat, ovšem Babišovi už půjde jako tradičně o jediné. O sebe.
A pokud mu to zrovna nebude překážet třeba v cestě za Trumpem, což je další zásadní cíl tohoto volebního období, nechá Okamuru řádit - už proto, že ve srovnání se svým zdivočelým koaličním partnerem může dokonce i on vypadat jako smířlivý státník. Bude to patrně dost odpudivé, zvlášť když si Okamura bude muset hlídat konkurenci v podobě „svého“ čím dál sebevědomějšího - občas jen srandovnějšího - poslance Jindřicha Rajchla, snícího už veřejně o tom, jak třeba nechá vyhodit z televize Václava Moravce.
Což by si ale měl možná rozmyslet nebo to aspoň pozdržet do doby, než se konečně pozvání do nedělní diskuse dočká po více než devíti letech Tomio Okamura. Mělo by se to stát už příští týden a pro předsedu Sněmovny to znamená velké zadostiučinění - další symbolicky sundanou vlajku, kterou teď bude mávat.
Stejně jako rozhodnutím ministra vnitra Lubomíra Metnara (ANO), který ještě vyšel SPD vstříc a stáhnul dovolání ministerstva ve sporu, jestli se Okamurova partaj ocitla právem ve zprávě o extrémismu za rok 2020, kterou, ehm, schválila ještě Babišova vláda.
Upřímně řečeno, debata, jestli SPD patří do zprávy o extrémismu, je poněkud akademická, a dokud strana může kandidovat a případně se stát dokonce součástí vlády, je to celkem jedno. Symbolicky to ale svou hodnotu jistě má: Hnutí ANO vytáhlo SPD ze suterénu, uvedlo ho do salonu, patrně ho tam bude ještě nějaký čas tolerovat - a pak ho celkem nemilosrdně zničí, jako to dělá s každým.
Nechci samozřejmě kazit náladu v centrále SPD, nicméně když už jsme u těch zpráv o extrémismu: Čistě náhodou jsem si vzpomněl, jak jsem četl jednu takovou zprávu, v níž bylo SPD věnováno několik odstavců, začínajících větou: „Daleko více pozornosti (než u tradičních extrémistických stran) ovšem vzbudily projevy spojené s hnutím Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura.“ Následuje hutný výčet hnusu, spojeného s Okamurovou stranou.
Ta zpráva je z června 2018. Předkládal ji tehdy ministr vnitra první Babišovy vlády. Jeho jméno zní Lubomír Metnar.
