Komentář: Evropa stojí na práci Ukrajinců. Co se stane, až se vrátí domů

O válce na Ukrajině se mluví především jako o bezpečnostním a geopolitickém tématu. Méně už jako o tématu ekonomickém a jen zřídka jako o tématu strategickém pro evropské firmy. Přitom právě zde může v příštích letech vzniknout jeden z největších otřesů evropských trhů práce, a s nimi i průmyslové výkonnosti regionu.

Česká ekonomika dnes zaměstnává přibližně 900 tisíc zahraničních pracovníků a firmy zároveň uvádějí, že by okamžitě obsadily dalších zhruba 250 tisíc míst, pokud by měly k dispozici dostatek lidí. Tento rozdíl neukazuje běžný hospodářský cyklus, ale strukturální změnu vyplývající z demografie a proměny vzdělanostní struktury pracovní síly. Silné populační ročníky odcházejí do důchodu, mladší generace vstupují na trh práce v menších počtech a jejich profesní orientace se dlouhodobě vzdaluje technickým a výrobním oborům. Nabídka práce se tak snižuje bez ohledu na aktuální ekonomický růst.

Ukrajinci dnes tvoří přibližně 38 % všech zahraničních pracovníků v České republice. V celé Evropské unii pracují miliony Ukrajinců, přičemž samotné Polsko jich zaměstnává zhruba milion. Nejde o marginální podíl. V řadě provozů představují zásadní část směn a jejich role je koncentrována právě v odvětvích, která jsou klíčová pro exportní výkonnost: výroba, logistika, stavebnictví a část služeb. V průmyslových regionech, jako je Moravskoslezský, Plzeňský či Středočeský kraj, je jejich význam ještě vyšší, protože zde tvoří podstatnou část výrobních týmů.

Dopad případného odlivu by se neomezil pouze na přímé zaměstnavatele. V české ekonomice, která je silně navázaná na subdodavatelské řetězce, by snížení výrobní kapacity jednoho článku rychle přeneslo tlak na další firmy v řetězci. Zpoždění výroby, nedostatek skladníků nebo řidičů, zpomalení stavebních projektů - to vše by mělo multiplikační efekt. Výpadek pracovní síly by se tak neprojevil jen v jednotlivých podnicích, ale i v celkovém výkonu hospodářství, investiční aktivitě a nepřímo i ve veřejných rozpočtech.

Scénář poválečné obnovy Ukrajiny proto nelze chápat jen jako humanitární nebo politickou otázku. Rekonstrukce infrastruktury, energetiky, průmyslových areálů i bytového fondu bude jedním z největších investičních projektů, jaký Evropa za poslední dekády zažila. Takový proces nebude limitován pouze finančními zdroji, ale především dostupností pracovních kapacit. Ukrajina bude potřebovat zkušené stavební pracovníky, techniky, montéry i operátory výroby, tedy stejné profese, které dnes zaměstnává střední Evropa.

Nikdo dnes nedokáže s jistotou odhadnout, kolik Ukrajinců se vrátí. I relativně konzervativní scénář návratu 20 až 30 procent pracovníků by však znamenal výpadek v řádu statisíců lidí napříč Evropou. V sektorech, které již dnes fungují s minimální rezervou, by to vedlo k dalšímu tlaku na ceny stavebních prací, zpomalení investic a omezení výrobních kapacit. Dlouhodobě by se tento vývoj mohl promítnout i do tempa růstu HDP a produktivity.

Zvyšování mezd může částečně zmírnit napětí, ale samo o sobě nevyřeší strukturální nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Vytvořit svářeče, seřizovače nebo operátora CNC představuje roky příprav a praxe. Firmy proto kombinují automatizaci, rekvalifikace a řízenou pracovní migraci. Je přitom zásadní připomenout, že zahraniční pracovník nepředstavuje levnější alternativu. Zaměstnavatel nese náklady na víza, administrativu, relokaci i jazykovou podporu. Rozhodujícím faktorem není cena, ale dostupnost lidského kapitálu v okamžiku, kdy je potřeba.

Český trh práce dlouhodobě těží z mobility v rámci Evropské unie: ze Slovenska, z Polska, Rumunska či Bulharska. Tato mobilita je však vysoce konkurenční, protože stejní pracovníci mají otevřený trh i v Německu nebo Rakousku. Mimoevropské zdroje proto nabývají na významu. Příkladem jsou Filipíny, kde je pracovní migrace běžnou součástí ekonomiky a existuje regulovaný systém zahraničního zaměstnávání. Roční kvóta v programu Kvalifikovaný zaměstnanec činí 10 300 osob. To je významný nástroj, ale v kontextu možného odlivu části ukrajinské pracovní síly nemůže představovat plnohodnotnou náhradu.

Otázka pracovních kapacit se tak posouvá z operativního řízení náboru do roviny strategického plánování. Firmy, které chtějí udržet stabilitu a konkurenceschopnost, musí diverzifikovat zdroje pracovní síly, budovat dlouhodobé náborové kanály a pracovat se scénáři vývoje trhu práce stejně systematicky jako s finančními riziky. Stejně důležité je profesionalizovat procesy výběru a integrace, aby se noví pracovníci co nejrychleji zapojili do plné produktivity.

Evropa dnes z významné části stojí na práci Ukrajinců. To je ekonomická realita, nikoli politické hodnocení. Otázkou proto není, zda se část z nich vrátí domů, ale zda budou evropské firmy a ekonomiky připraveny na situaci, kdy se jejich pracovní základna může během několika let zásadně proměnit.