Článek
„Ano, je to klacek,“ řekl o předmětu nalezeném v německém Schöningenu archeolog z univerzity v Tübingenu Jordi Serangeli. „Ale říkat, že to je jen klacek, by bylo, jako kdybychom řekli, že první krok Neila Armstrona na Měsíci je jen otiskem v hlíně.“
Lehce zahnutý kus dřeva se našel už v roce 2016. Nedávno publikovaná studie ho nově řadí k důkazům, že hominini obývající Evropu před 300 000 roky už byli natolik inteligentní, že uměli tvořit a používat jednoduché nástroje, píše se v článku New York Times.
Klacek podle archeologů sloužil k lovu menší zvěře, jako jsou ptáci nebo zajíci. Používal se zřejmě jako takový „nevracející se bumerang“, kdy ho lovci házeli tak, aby kořist zasáhl roztočený.
Na předmětu jsou znatelné stopy po nárazech.
Objev je už několikátý ze série zachovalých kusů dřeva ze zatopeného naleziště, z nichž první archeologové našli už v roce 1995. Šlo o špičaté oštěpy, což otevřelo debatu o tom, že naši dávní příbuzní už ve středním pleistocénu nebyli pouhými sběrači nebo „mrchožrouty“, ale dokázali lovit s pomocí primitivních zbraní. Před zubem času dřevěné předměty ochránilo mokré bahno, které k nim nepustilo kyslík.
Vědci s jistotou nevědí, kdo místo nálezu obýval, buď šlo o neandertálce nebo hominina zvaného člověk heidelberský.
„Můžeme ukázat, že už před 300 000 lety nejenže byli tito pozdní homo heidelbergensis nebo raní neandertálci na vrcholu potravního řetězce, ale že měli rovněž celou řadu důležitých technologických dovedností, které dokázali využít k tomu, aby se s jistotou uživili,“ komentoval význam studie jiný archeolog z univerzity v Tübingenu Nicholas Conard.
Conard připomíná, že podobný klacek našel na tom samém místě už mnohem dříve jeden z jeho kolegů, který rovněž tvrdil, že jde o vrhací zbraň. Tehdy se mu ale nepodařilo jeho hypotézu prokázat. Ostatní odborníci dávali přednost spíš variantě, že jde o oštěp pro malé dítě nebo nástroj na loupání kůry či vytrhávání kořenů.
Naleziště Schöningen. Před 300 000 lety tam byl břeh jezera.
To ale podle vědců není případ jimi studovaného klacku. Myslí si to i belgická paleoarcheoložka Veerle Rotsová z univerzity v Lutychu, která se rovněž podílela na studii. „Když se na ten kousek podíváte, možná vás napadne, že jde možná o malý oštěp, ale tak to není. Klacek je špičatý na obou koncích a špičky nemají fungovat k píchání, ale pro lepší trajektorii letu,“ domnívá se Rotsová. Podobné primitivní bumerangy prokazatelně používali tasmánští Aboridžinci.
„S tímto můžete skutečně některá zvířata zranit,“ řekla k tomu další archeoložka Gerlinde Biggaová a dodala, že zbraň je vyrobená ze smrkového dřeva. Dalším důkazem, který podle studie vypovídá pro teorii, že šlo o zbraň, jsou viditelné stopy po nárazech ve formě odštípnutých kousků na klacku.
Že jde o předmět vypovídající o „rozmanitosti loveckých technologií“ dostupných ve středním pleistocénu, si myslí i Annemieke Milksová z University College London, která na studii nepracovala.
Ne všichni ale souhlasí. Podle Sabine Gaudzinski-Windheuserové z Römisch-Germanisches Zentralmuseum v Mohuči by dávalo větší smysl, kdyby ony stopy po nárazech byly spíš na okrajích než na středu domnělé zbraně. Vědci tomu ale oponují argumentem, že cíl mohl být zasažen jakoukoliv částí klacku.
Přesto Rotsová doplnila, že svou teorii o tom, že šlo o zbraň, její tým hodlá prověřit „balistickým testováním“ s dřevěnou replikou. Rotsová je přesvědčená, že se ukáže, že jde o skutečně účinnou a nebezpečnou zbraň.
