I míč prorostl s režimem. Írán fotbal miluje, ale kvůli válce se loučí s MS

Obrovské město, které je proslulé absurdními dopravními zácpami a věčným tepem, se aspoň na chvilku zastavilo. „Když se hrálo v roce 2022 mistrovství světa ve fotbale, zrovna jsem si sednul v Teheránu do sportbaru. Samozřejmě bez alkoholu,“ usměje se Vladimír Váchal.

Ten vystudoval perskou lingvistiku, v zemi roky provázel turisty a díky znalosti jazyka se mohl s Íránci bavit o čemkoli. I o fotbale, o kterém říká: „Írán jím žije, miluje ho. Fotbal je něčím, co lidi spojuje - a zároveň rozděluje. Dvěma jednoznačně největšími kluby jsou Persepolis a Esteghlal. Panuje mezi nimi obrovská rivalita, jako mezi Spartou a Slavií.“

Na sport v časech války, kdy zemřela po izraelsko-americkém útoku hlava země Chameneí, na první pohled není čas. Jenže i fotbal musí rychle vyřešit palčivou záležitost - jak ten íránský, tak ten mezinárodní. Už za tři měsíce má totiž národní tým nastoupit na mistrovství světa v USA.

V těch USA, které pomohly srovnat se zemí sídlo duchovního vůdce Chameneího. V těch USA, na jejichž vojenské základny v regionu teď míří íránské rakety.

„Po útocích je jisté, že se nemůžeme směrem k mistrovství světa dívat s nadějí,“ uvedl šéf íránského fotbalu Mehdi Tádž pro sportovní web Varzesh3.

Variantami jsou bojkot ze strany Íránců i to, že Američané fotbalisty zkrátka nepustí do země. Nejznámější historický příklad: na mistrovství Evropy v roce 1992 měl odjet mimořádně silný výběr Jugoslávie, ale ta se propadla do válečného běsnění, byla vyloučena a titul vyhráli Dánové, narychlo povolaný náhradník.

I nyní se rýsuje obrovský paradox. Pokud Írán skutečně na šampionát neodletí, měl by místo dostat buď účastník baráže z Iráku, nebo první nepostupující z kvalifikace. A to jsou Spojené arabské emiráty, tedy země, kde v Dubaji či v Abú Zabí po zásazích íránských raket a jejich zbytků hoří.

Íránci bouřlivě prožívané derby mezi celky Persepolis a Esteghlalem je pořád fotbalová záležitost. Jenže v zemi, kde politika a náboženství obalily pavučinou úplně všechno, se zápasy národního týmu či postoje sportovních hvězd proměňují v něco úplně jiného než ve zbytku světa.

Exilový web Iran Wire připomněl, že fotbal neminul ani duchovního vůdce s krví na rukou Chameneího. Toho prý nezajímal sportovní rozměr věci, olympionikům dokonce zdůrazňoval, „že íránští sportovci si nepodávají ruku se ženami, které jim věší kolem krku medaile“. Možnosti propagandy však chápal.

Iran Wire tak připomněl Chameneího televizní vystoupení v roce 1983, kdy zmínil průlomový zápas mezi Íránem a Izraelem, odehraný o patnáct let dříve. Íránci tehdy svolili k utkání na vlastní půdě, zatímco arabské země po Šestidenní válce z roku 1967 sportovní měření s Izraelci bojkotovaly.

„Byl jsem tehdy mladý student a atmosféra v Teheránu byla celkově proti Izraeli. A po zápase vládla radost z výhry. Taxikář se mě ptal: Viděl jsi ten gól, co jsme jim dali? Ukazovalo to nespokojenost národa se šáhovou spoluprací s Izraelem,“ přeložil si Chameneí dění na hřišti, na tribunách a v ulicích do ryze politické záležitosti.

Naprostá většina lidí, kteří Írán navštívili, nabízí nečernobílý pohled - hovoří o zemi s mimořádně pohostinnými a přátelskými lidmi a zároveň s odpudivým režimem. Tento rozpor se propisuje i do fotbalu.

Na jedné straně zůstává lidovou zábavou, která zaplní podniky nejen v Teheránu, jen se v nich místo piva ve velkém pije čaj. Na té druhé se stal užitečným nástrojem ajatolláhů. Svědčí o tom i následující příběhy.

Před předchozí íránskou účastí na světovém šampionátu 2022 v Kataru byl zatčen bývalý reprezentant Voria Ghafouri. Oficiálně za „pošpinění reputace národního týmu a šíření propagandy proti Íránu“ - v praxi za to, že se stal součástí protirežimních protestů po smrti Mahsá Amíniové, mladé Kurdky zabité policií (byť ta tvrdí, že zemřela na infarkt). Sám Ghafouri, někdejší kapitán zmíněného íránského obra Esteghlalu, je též kurdského původu.

Mezi protestující se v roce 2022 přidal i nejslavnější íránský fotbalista a legendární šutér Alí Daeí. Režim následně nedovolil jeho manželce a dceři odletět do Dubaje, stroj odklonil zpět do Íránu. Že „nespravedlnost nebude vládnout věčně“, napsal letos na sociální sítě ke snímku ženy truchlící nad mrtvými i druhý z ultimátních íránských fotbalových idolů Mehdí Mahdavíkia.

Když ovšem národní tým zvítězil v nedávném kvalifikačním duelu proti Japonsku, kouč Qala Noui si pro změnu pochvaloval „zásah vyšší moci“, čímž měl na mysli, že jediný správný Bůh přeje íránským fotbalistům.

Proto web Iran International jeden ze svých textů nazval: Fotbalový tým - národní pýcha, nebo pěšáci režimu?

Pravdou je nejspíš obojí. Fotbal představuje jeden z globálně nejsrozumitelnějších jazyků, hraje se na vzdálených atolech Pacifiku, v nejchudších státech Afriky i v Severní Koreji, což je příklad připodobnitelný k Íránu. Také severokorejští reprezentanti jsou propagandistickým prostředkem vládnoucí klaky.

Svoboda v Íránu byla pořád při srovnání se Severní Koreou mnohem větší, ale má zjevné limity, i pro fotbalisty. Když Íránci na MS v Kataru v roce 2022 vyhlíželi duel proti USA, informovala CNN o údajných výhrůžkách rodinám a nejbližším reprezentantů, „pokud se jejich příbuzní nebudou chovat správně“. A psala o tom, že „jinak budou čelit násilí a mučení“.

Tehdy totiž Írán pohltily protesty kvůli Amíniové a každý rozhovor fotbalisty na světovém šampionátu mohl mít - cynicky řečeno - pro zemi destruktivní PR následky.

Což mělo i rozhodnutí hráčů nezpívat hymnu před úvodním duelem proti Anglii, který skončil ostudným skóre 2:6. Rozhořčení duchovních a politiků bylo snad hlasitější než ryk fotbalových tribun. Před dalším utkáním s Walesem už íránští fotbalisté ústa při hymně otevírali.

Že se bude něco podobného opakovat v létě ve Spojených státech, se nezdá pravděpodobné. Íránci mají momentálně do USA zakázaný vstup, a i když pro sportovce existuje výjimka, New York Times citují Andrewa Giulianiho, který má mistrovství světa na starosti jménem Bílého domu: „Každé rozhodnutí o udělení víz bude rozhodnutím o národní bezpečnosti. Ale fotbal necháváme na zítra. Dnes oslavujeme možnost íránského lidu získat svobodu.“

Tím pádem by za Mezinárodní fotbalovou federaci FIFA mohli rozhodnout pořadatelé. „Naším cílem je samozřejmě odehrát bezpečný šampionát se všemi zúčastněnými,“ uvedl jen obecně generální sekretář FIFA Mattias Grafström.

Nejen sportbary v Teheránu se tak musí připravit na variantu, že Írán v těžkých časech přijde i o svoji sportovní lásku.