Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vládní hospodářská strategie by z definice měla být koncepčním dokumentem a na papíře to platí. Ne však když ji veřejně prezentuje Andrej Babiš.
Při jejím představování podnikatelům před dvěma týdny smíchal v projevu první poslední. Dovoz zdravotních sestřiček z Uzbekistánu, duševní zdraví českých dětí, útlum hliníkáren na Slovensku i výzvy spojené s nástupem umělé inteligence. To vše během necelé čtvrthodiny.
Nejvíc prostoru dostaly emisní povolenky. V dokumentu, chystaném dva roky, jsou sice zmíněny jen okrajově v jedné větě, Babiš jim ale věnoval celý úvod a pak se k nim i několikrát vrátil. „Český průmysl, když udělám saldo, co zaplatil a co dostal, tak za ta léta je to 159 miliard minus,“ prohlásil mimo jiné ministerský předseda k důvodům, proč si v posledních týdnech na povolenky tolik stěžuje a v EU hledá spojence pro revizi systému.
Babišovy výhrady mají ale jednu zásadní vadu. Vycházejí z neúplných dat, a tím pádem vedou k chybným závěrům. Což je nebezpečná věc hlavně kvůli způsobu podání, kdy míra euroskepse v Česku nebývale roste a leckdo si může jednostrannou kritiku vyložit jako další pochybnost o smyslu evropské spolupráce.
Dezinformace jsou to poslední, co od vlády potřebujeme. Takže jak je to s povolenkami doopravdy?
Proč jsme to dělali
Babišův schodek 159 miliard se má týkat povolenek ETS1, a to za celé období od našeho vstupu do EU v roce 2004. Jde de facto o pokuty pro velké producenty skleníkových plynů. Podle dávných unijních dohod musí elektrárny, letečtí přepravci i nejrůznější továrny svou produkci oxidu uhličitého evidovat a za každou tunu emisí si opatřit povolenku, podobně jako když kuřáci platí spotřební daň.
Smysl je dvojí. Zpoplatnit takzvanou externalitu – tedy podnikání, z kterého má někdo konkrétní prospěch a škody nese celá společnost. V tomto případě je externalitou uhlíková stopa fosilních paliv, která je už dlouho hlavním zdrojem ohřívání planety a nastupujících klimatických poruch.
Když se škodlivé emise zpoplatní, otvírá to na trhu prostor pro čistší konkurenční řešení. Firmy mají motivaci k investicím do zelenějších technologií, z druhé strany jde také o příjem pro veřejné rozpočty, aby bylo z čeho čistší postupy podpořit.
Zdražení fosilních paliv tedy není žádná anomálie, byl to naopak od začátku záměr. Česko sice u těchto rozhodnutí na úplném začátku nebylo (i proto si je asi nikdy plně neosvojilo jako svou vlastní politiku a lidé jako Babiš se na tomto odporu vezou), tak jsme to ale v Evropě sami chtěli – zdražit to, co škodí.
Babiš tento princip odmítá a povolenky bere jako přítěž pro zdejší konkurenceschopnost. Výnosy a náklady ale nepoměřuje férově.
Číslo minus 159 miliard na konferenci o hospodářské strategii hájil i její hlavní garant vicepremiér Karel Havlíček. V rozhovoru s novináři pak na místě uvedl, že početní postup má v počítači. Na následné výzvy, aby data zveřejnil, ale už nereagoval. Odmlčel se i jeho úřad. „Aktuálně nemám potřebné informace, díky za pochopení,“ uvedla po pěti dnech urgencí a příslibů Havlíčkova mluvčí Štěpánka Filipová.
Naštěstí jsou data o emisích podrobně evidována za každou zemi a celou historii systému, a to až na úroveň jednotlivých podniků. Není tedy zas tak těžké dovodit, kde Havlíček s Babišem udělali chybu.
Česko v režimu ETS1 vykázalo v letech 2005–2024 celkem 1359 milionů tun emisí. (Jde jen o velké producenty, netýká se to třeba malospotřeby, jako je benzin nebo paliva na domácí vytápění. Tyto emise mají být zpoplatněny až po roce 2028 v režimu ETS2. Tento článek se týká jen ETS1, kam ale z hlediska celkové uhlíkové spadá to nejdůležitější, navíc i Babiš bilanci počítá jen pro ETS1).
Jde o takzvané „ověřené emise“ podle historické databáze Evropské agentury pro životní prostředí (EEA), což je politicky nezávislý orgán EU se sídlem v Kodani, pověřený správou a sběrem dat, týkajících se nejrůznějších aspektů environmentální politiky.
Na každou takovou tunu zplodin si musel příslušný emitent někde opatřit jednu povolenku. V praxi však systém funguje tak, že se doopravdy zpoplatňuje jen něco. Nejvíc výroba elektřiny a tepla (v nových členských zemích byly i elektrárny dlouho osvobozené). Ale třeba výrobci cementu, železa nebo nejrůznějších chemikálií dodnes dostávají ve snaze dát jim prostor na přizpůsobení významnou část povolenek zdarma.
V součtu za celých 20 let tato „bezplatná alokace“ pro Česko činila 1085 milionů povolenek. Tedy 80 procent z výše uvedené celkové potřeby 1359 milionů. Zbývá jen 20 procent – tedy 274 milionů povolenek, za které bylo třeba doopravdy zaplatit.
Babišovo „saldo“ 159 miliard korun, na které si stěžuje, se s největší pravděpodobností týká právě těchto 274 milionů povolenek. Za kolik je české podniky koupily, na to žádná veřejná databáze neexistuje. Povolenka je tržní artikl, kdo jich má přebytek, může je prodat těm, kdo mají naopak nouzi. Cena v čase kolísá, proto je finanční účet zpětně těžké ověřit. Po vynásobení historickým průměrem 22 eur ale číslo kolem 160 miliard skutečně vyjde.
Většina zdarma, zbytek do rozpočtu
Nechme nyní stranou, že systém, kde je i po 20 letech pro čtyři z pěti případů volný průjezd, lze považovat spíš za hodně benevolentní. Ne za likvidační.
Podstatná je chyba, schovaná v dalším početním kroku. Babiš zřejmě uvažuje právě tak, že 274 milionů povolenek bylo mimo bezplatnou alokaci, podniky si je tedy musely opravdu koupit, a tudíž šlo o náklad. Jenže:
- Drtivou většinu zpoplatněných povolenek (234 z 274 milionů) prodával firmám český stát. Výnosy skončily ve státním rozpočtu, je tedy zavádějící vydávat je jako Babiš za zátěž. Šly na populární programy typu Zelená úsporám (zateplování domů), často putovaly zpět do průmyslu v rámci dotací na energetické úspory. Třeba Lovochemie ze skupiny Agrofert takto získala v roce 2013 od Ministerstva životního prostředí na výměnu kotlů dotaci 733 milionů korun.
- Jen malou část povolenek (40 milionů) si české firmy musely dokoupit jinde než od státu. V praxi to ale často velmi rády udělaly – třeba když uhelné elektrárny ČEZ nebo Sev.en po vpádu Ruska na Ukrajinu zvedly výrobu na maximum nad dřívější normál, aby mohly těžit z vysokých cen proudu. Povolenka sice účetně vypadá jako náklad, ale firmám se bohatě vrátil a ve výsledku rozhodně netratily.
- V dosavadních výpočtech ještě vůbec není přísun peněz do Modernizačního fondu. Česko do něj zatím dostalo peníze za 83 milionů povolenek prodaných jinde v EU, a to v rámci solidarity bohatších států s chudšími. Sám Babiš se v minulosti rád chlubil, jak tyto peníze vyjednal výměnou za podpis dekarbonizačních závazků. Z Modernizačního fondu jdou desítky miliard na modernizaci tepláren, ale i dotace do průmyslu, třeba 104 milionů na solární park pro už zmíněnou Lovochemii.
- Některé podniky paradoxně dostaly z EU v rámci bezplatných přídělů tolik povolenek, že je ani nestihly spotřebovat. Mohly si je buď nechat na horší časy (když nyní povolenka zdražuje), nebo je prodat. V první stovce českých emitentů jde najít hned dvě takové firmy ze skupiny Agrofert – přerovskou chemičku Precheza a firmu CS Cabot. Dohromady jsou za roky 2005–2024 podle databáze EEA v plusu o 1,4 milionu kusů povolenek.
Takže když si to celé sečteme poctivě: 1) Většinu povolenek dostaly české firmy zdarma. 2) Zbytek většinou koupily od státu, Česko tedy nijak netratilo. 3) Šikovnější firmy dostaly peníze zpět v dotacích a zařídily si za to šetrnější výrobu. Nebo si povolenky rády koupily, aby využily tržní příležitost. 4) Navíc Česko ještě dostalo povolenkový bonus z jiných zemí EU do Modernizačního fondu.
Národní bilance tedy vypadá jinak, než ji líčí Babiš. Jen 40 milionů kusů povolenek musely firmy koupit jinde než od státu. Tyto platby lze považovat za ryzí náklad. Proti nim je ale solidární přísun 83 milionů povolenek z EU do Modernizačního fondu. Nejsme tedy v minusu, ale naopak o 43 milionů povolenek v plusu.
Kolik je to v korunách, se dá zpětně těžko zjistit. Cena povolenky v čase kolísá, sotva by ale bylo možné spadnout do tak hlubokého deficitu, když historická bilance v kusech povolenek je kladná. Navíc – jak už bylo řečeno – výrobci elektřiny (což jsou zdaleka největší emitenti) si hodně povolenek dokupovali na začátku války dobrovolně a rozhodně na tom netratili.
Vedle účetní bilance zisků a ztrát je tu navíc principiální rovina. Emise v Česku dramaticky klesly (v sektoru ETS1 od vstupu do EU na polovinu). Klesla spotřeba energií, mnohé domácnosti mají díky zateplení šetrnější provoz, totéž se ve velkém týká také výrobních podniků. V některých případech zvládly za povolenkové peníze zmodernizovat celé výrobní linky na roky dopředu.
Je pravda, že ceny uhlíkových pokut jsou teď výrazně vyšší, než bývalo zvykem. Evropa potřebuje používat fantazii a volnou mysl. Poctivě míněné úvahy o vylepšení systému nemají být tabu.
Zatracovat povolenky jako takové na základě nekompletních dat je ale nebezpečná populistická hra, která může mít jen dvojí vysvětlení. Buď se Babiš nechal oklamat, nebo v rámci budování kultu národního ochránce bere zavděk jakoukoli manipulací. Obojí je samozřejmě hodně zlé.
