Článek
V záplavě zpráv, které investora příliš nemotivují – od růstu cen ropy v důsledku konfliktu na Blízkém východě až po scénáře zdražování kvůli omezení lodní dopravy v Hormuzském průlivu – působí informace „Investují už čtyři z pěti Čechů“ jako velmi vítané prozření trhu. Srdce každého, kdo se dlouhodobě dívá na návratnost kapitálu v české ekonomice, tím logicky zrychlí.
Dlouhodobě s řadou kolegů z byznysu upozorňujeme, že česká ekonomika netrpí nedostatkem peněz, ale způsobem, jak s nimi pracujeme. V evropském srovnání patří české domácnosti mezi premianty v míře úspor – odkládáme stranou zhruba pětinu disponibilních příjmů, zatímco průměr EU se pohybuje kolem 15 procent. Jenže značnou část tohoto bohatství parkujeme v nejméně produktivních nástrojích – přibližně polovinu úspor držíme na běžných účtech, případně na spořicích. To znamená nízký výnos pro střadatele a minimální přínos pro reálnou ekonomiku.
Zpráva, že se Češi „rozinvestovávají“, je proto z investorského pohledu skvělá. Průzkum agentury Ipsos ve spolupráci s Českou spořitelnou ukazuje, že zatímco v roce 2024 nechávalo své peníze zhodnocovat 66 procent lidí, letos už je to 82 procent. Do akcií, dluhopisů nebo podílových fondů investuje 55 procent dotázaných oproti 41 procentům před dvěma lety – to je významný posun ve struktuře finančních aktiv domácností směrem k produktivnějším třídám aktiv.
Pozitivní je i změna mindsetu. Roste počet lidí, kteří vnímají investování ne jako „luxus pro bohaté“, ale jako nutnost pro udržení či zlepšení své budoucí životní úrovně. To je přesně ta změna, která dlouhodobě posouvá ekonomiku od pasivního střádání k aktivní správě majetku.
Z národa střádalů se postupně musíme stát národem investorů. Demografie, očekávaný tlak na veřejné finance a dlouhodobě neudržitelný penzijní systém nám nenechávají jinou volbu než převzít za své budoucí cash flow větší odpovědnost. Větší podíl dlouhodobých investic domácností do produktivních aktiv – od akcií přes korporátní dluhopisy, fondy až po private equity – zároveň znamená silnější kapitálový motor pro domácí firmy. Když budou mít zvlášť dravější a inovativnější společnosti lepší přístup k rizikovému kapitálu, porostou rychleji, budou vytvářet pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou a vyššími mzdami. A to opět generuje další zdroje pro investice – vzniká zdravý investiční setrvačník.
Lepší zhodnocení úspor – typicky přes penzijní fondy, které by po vzoru západních zemí měly mít možnost investovat o něco rizikověji a dlouhodoběji – není jen individuální výhodou. Vyšší výnos z prostředků odložených na stáří znamená bohatší důchodce, kteří mají ve vyšším věku větší prostor pro spotřebu, služby a péči. To zvyšuje domácí poptávku, a tím i růst ekonomiky, aniž by vše musel financovat stát.
V rámci Druhé ekonomické transformace jsme modelovali, jak by mohl v roce 2035 vypadat český kapitálový trh, pokud se rozhodneme přiblížit vyspělým ekonomikám, jako je Rakousko či Finsko. Cílem je objem finančních aktiv v bankách, fondech, penzijních a pojišťovacích společnostech okolo 250 procent HDP. Dnes jsme výrazně níže – a pokud chceme tento gap reálně zavřít, musíme zvýšit podíl investic v rámci úspor domácností. Zatímco aktuálně investujeme přibližně pětinu úspor, abychom se přiblížili Finsku, potřebujeme se posunout k úrovni kolem 30 procent.
Tohle není jen makroekonomická statistika, ale praktický úkol pro celý ekosystém – od státu přes finanční sektor až po samotné investory. V posledních letech se udělalo několik správných kroků: mírně se uvolnila pravidla pro penzijní fondy, zavedl se Dlouhodobý investiční produkt (DIP), vznikla řada jednoduchých investičních aplikací, které otevřely kapitálové trhy mladším ročníkům, a kryptoměny přestaly být vnímány jen jako divoká spekulace – minimálně bitcoin se dnes často označuje za „digitální zlato“.
Tato změna ale musí pokračovat. Potřebujeme dál usnadňovat vstup drobných investorů na trh a snížit jejich transakční i mentální bariéry. Musíme efektivněji propojovat penzijní a další institucionální peníze s českým venture kapitálem a růstovými firmami. Je také třeba posilovat finanční gramotnost, aby lidé chápali rozdíl mezi spořením, investováním a spekulací. A přitom potřebujeme zkvalitnit regulaci tak, aby chránila investory před toxickými produkty, ale zároveň neudusila zdravé investice.
Zvlášť v Česku si zaslouží pozornost omezení neregulované distribuce rizikových dluhopisů, kde historicky došlo k řadě excesů na úkor drobných investorů. Důvěra je na kapitálovém trhu klíčové aktivum – a bez ní se dlouhodobý růst investorů i objemu kapitálu zastaví.
Zároveň si musíme uvědomit, že nejsme izolovaným trhem. Význam budou mít i společné evropské projekty – ať už jde o tzv. 28. režim, který by firmám v celé EU umožnil fungovat podle jednotné sady korporátního práva, nebo hlubší kapitálovou unii, která by zjednodušila přeshraniční tok kapitálu a přístup českých firem k investorům napříč Evropou. To už je ale téma na samostatný text.
Pokud chceme, aby česká ekonomika skutečně vyrostla do ligy, ve které bychom se jako země rádi viděli, neobejde se to bez aktivnějšího přístupu k vlastnímu majetku. Proměnit „střádala českého“, který sedí na úsporách jako na vejcích, v informovaného investora není jen individuální strategií, ale veřejným ekonomickým zájmem.
