Krasobruslení jde do extrému, krása mizí. Ať změní pravidla, říká šampion

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pořád hubená figura, pořád delší vlasy, jen náušnice z ucha mu už zmizela. René Novotný si ale stejně lehce povzdechne: „Je hrozné, jak život rychle letí.“

Letos to je už 33 let od chvíle, kdy v roli sportovních miláčků národa zápolili na krasobruslařském mistrovství světa v Praze ve sportovní dvojici s Radkou Kovaříkovou. Tehdy ještě medaili neurvali, světové zlato ale dobyli v roce 1995, zůstává posledním cenným kovem v české historii.

Příští týden se to může změnit. Krasobruslařské mistrovství světa se vrací do Prahy, se všemi hvězdami včetně nadpozemsky nadaného Američana Malinina. A zase s Novotným, jen pochopitelně v jiné roli - je ambasadorem šampionátu i spolukomentátorem České televize.

„Jsem typ člověka, který to svým nástupcům přeje. Spíš mě mrzí, že to trvá tak dlouho,“ těší se Novotný, že by ho po více než třech desetiletích někdo mohl napodobit.

Letí to, někdy až moc rychle. Určité věci se ovšem nemění.

„Krasobruslení je moje srdcová záležitost. A tak to i zůstane,“ říká Novotný ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Chodíte pořád na led?

Chodím. Pokud mi to čas a moje pracovní možnosti dovolí, trénuji malé děti a také jsem po mnoha letech měl možnost být u začátku nové a velice perspektivní sportovní dvojice Johanka Žilková, Matyáš Rafael Becerra v Brně. S trenérkou Miroslavou Hájkovou se střídáme a snažíme se jim dát maximum. Třeba se mně podaří s nimi být ještě jednou na olympijských hrách. Ale k tomu je stále dlouhá cesta.

Pardon za tu otázku, ale vědí teenageři, kdo je René Novotný?

Mají zajímavé složení, partner ve sportovní dvojici je Čechofrancouz, ale vše nastudoval a byl milý, když za mnou přišel a říkal: Díval jsem se na tvoje archivy. Ptal se mě, jaké to bylo, když jsem dělal takové a takové zvedačky. Neuvěřitelně ho to zajímá. To mě potěšilo.

Co slyší on od vás?

Že když jsem byl v jeho věku, taky to nebylo jednoduché, z různých důvodů jsem často musel měnit partnerky. Ve sportovních dvojicích kariéra může být delší, aby to nevzdával při první prohře. Ptá se mě ne jako trenéra, spíš jako kamaráda. Třeba zase jednoho dne bude on dávat rady mladším. To je výměna generací. Nechci však opomenout ani dámskou polovinu sportovního páru, nadanou krasobruslařku, která od počátku bruslí v klubu VSK Technika Brno, jenž vede Mirka Hájková, s níž spolupracuji.

Jaké to je, když ve svých 62 letech jste na ledě, hlava by chtěla skákat a…

Tělu to nejde? Hrozné. Hrozné to je. Ať chcete, nebo ne, stárnete. Jsem naštěstí typ, který pohyb má rád, a nikdy jsem se nepřestal hýbat, i ze zdravotních důvodů. Ale to víte, že mě to láká, že by si člověk chtěl někdy ještě třeba skočit. A nejde to. Bohužel je tělo opotřebované a už vím, že některé momenty se nedají vrátit. Člověk už si jenom zavzpomíná. Ale někdy se stejně pokouším.

Co pak slyšíte?

Neblbni, spadneš a už z toho ledu nevstaneš! Někdy ovšem zábrana padne, neuvědomíte si, kolik vám je, a člověk začne blbnout. Ale snažím se být ve svém věku rozumný.

Tělo stárne, ovšem vzpomínky zůstávají, ne? Letos je to 33 let od mistrovství světa v Praze.

Třiatřicet let, to vůbec není málo. Je až skoro neuvěřitelné, co se dokáže v mozku uchovat; některé momenty jsou nezapomenutelné. Vybavuji si, jak jsme byli na hotelu, některá setkání, jak jsme jezdívali autobusem na halu. Zážitků zůstalo spoustu. Napořád.

Krasobruslení s vámi zůstává taktéž napořád?

Je to stále stejné. Začal jsem zhruba v pěti letech, takže moje profesionální kariéra byla neuvěřitelně dlouhá a rovněž nadmíru úspěšná. S krasobruslením jsem se spojil až tak hluboce, že bylo a je součástí mého každodenního života. To je neměnné. Sport je moje srdcová záležitost.

Proto spolukomentujete pro Českou televizi?

Zase jsem u těch největších zážitků. Jsem hrozně rád, když mohu divákovi přiblížit krasobruslení, vysvětlit skoky, technické aspekty. Vím, že diváci na mé komentáře reagují, líbí se jim, snažím se jim zprostředkovávat taje našeho sportu.

Našel jste se v tom?

Moderování krasobruslení mě skutečně nesmírně zajímá a baví. Za tuto příležitost jsem vděčný. První zkušenosti jsem získal již s Petrem Vichnarem, když si nás ještě jako závodníky s partnerkou zval do komentátorských boxů, dělal s námi rozhovory a někdy využil toho, že jsme zůstali déle, abychom se vyjádřili k dalším věcem. Zjistil jsem, že je mi to velmi blízké. Dnes už je to tak, že si spíš neumím představit, že bych u toho nebyl (úsměv). Letos na olympiádě jsem si uvědomil, jak jiné je být na olympijských hrách jako závodník - a jako komentátor. A bylo to nezapomenutelné. Komentovat ze studia je fajn, být v dějišti je nepopsatelný zážitek.

Zase jste tak trochu závodil?

Závodil. Emoce přišly. Protože přímo v hale všechno prožívají nejen závodníci, ale trenéři, celé týmy i my. Viděl jsem, jak kolegové z jiných televizních stanic během některých výkonů vstávali ze židlí, jiné to do nich přikovalo. Emoční stránka do toho vstupuje a je to dobře, protože to pak i diváka ještě víc vtáhne do příběhu, který se zrovna odehrává.

A jaké příběhy krasobruslení za vás píše? Když se podíváme na hokejové finále z Nagana, působí proti letošní olympiádě zpomaleně, jako pravěk. Změnil se i váš sport?

Změnil se hodně - v tom smyslu, že vidím snahu jít do extrémních výšin. Když zůstanu u svojí disciplíny a sportovních dvojic, myslím, že už by měla pravidla reagovat. Nevím, jestli divák dokáže ocenit extrémně náročné zvedané figury. A nevím, jestli to vždy dokáží ocenit i rozhodčí. Jsou sice profesionálové, ale pořád jen lidé. Možná bychom už měli říct, že existují hranice a nemá cenu jít do extrému.

I změnami pravidel?

Sportovní dvojice byly, jsou a vždy budou nejnáročnější disciplínou, spojením dvou vynikajících sólistů, po nichž se dnes chce, aby skákali perfektně trojité skoky v párovém pojetí. Bodový systém je takový, že když to jeden skočí a druhý ne, je to definováno jako pád. To není správně. To vše ve snaze neustále zvyšovat úroveň.

Vysvětlíte laikům rozdíl proti vaší éře?

Dříve byla větší možnost volnosti, projevení se v jízdě, zatímco teď se striktně počítají otáčky. Opravdu si myslím, že touha po extrémních výkonech by už měla být upozaděna. Vidíte, jak nízký je počet sportovních dvojic, kolik z nich má mezinárodní složení, protože už je jeden stát často není schopný vytvořit doma. Věřím, že rozum zvítězí a že se některé věci upraví tak, aby to bylo ku prospěchu všech.

Přichází krasobruslení o kus duše?

Je strojovější. V českém jazyce je to přece spojení slov krása a bruslení a je pravda, že technická náročnost převýšila uměleckou stránku, protože na ni už není čas. V jízdách nemáte možnost nejen si oddechnout, ale ani moment, kdy by byl prostor pro kreativitu. Proto se teď nahlas mluví, že by mělo dojít k velkým změnám pravidel, že by mělo být více programů, ať to není jen o čtverných skocích. Vždyť bruslař, který neumí čtverné skoky, nemusí být špatný. Dokonce může být nejlepší na světě, protože má skvělou bruslařskou techniku a vynikající výrazovou stránku. To se lidem tolik líbí v exhibicích.

Takže jsme na prahu malé revoluce?

Ať se uzpůsobí pravidla, ať se rozšiřují disciplíny jako v jiných sportech, vždyť jsme v Itálii na olympiádě viděli třeba mix skokanů a skokanek na lyžích. Cesta se hledá.

Jednou jste řekl, že legendární Alexej Jagudin vyhrál olympiádu v Salt Lake City, protože zapomněl, že vůbec závodí. I tehdy krása převýšila bruslení. To je jádro vašeho milovaného sportu?

Když se mě někdo ptá, proč krasobruslení zajímá tolik diváků, odpovídám, že něčím, co si spousta lidí nemusí uvědomit. Podívejte se na letní i zimní olympiády, na celou jejich historii - a najdete jenom jediný sport, který má na olympijských hrách exhibiční vystoupení.

Krasobruslení.

A tím vám odpovídám, čím je výjimečné. Opravdu je čímsi mezi sportem a uměním a tento balanc diváka neuvěřitelně vábí. I proto, že řada krasobruslařů chce navázat kontakt s publikem, projevují emoce a koncentrují se pak kolikrát už ne na rozhodčí, ale na diváky. A to je dobře. Nerozhoduje jen čas, nerozhoduje jen určitý výkon. Ano, náš sport není dokonale spravedlivý, ale je nesmírně přitažlivý. A ještě jeden dovětek.

Povídejte.

Když se díváte do statistik, nejvyšší sledovanost má na zimních olympiádách slavnostní zahájení, hokejové finále a pak často krasobruslařská exhibice. Je na samotném piedestalu, lidé ji milují, je o ni největší zájem, i když jsou lístky nejdražší. A to je přesně ono, když se bavíme o tom, v čem by krasobruslení mělo zareagovat v pravidlech.

Protože se víc závodí a krása je upozaděná?

Kdybychom chtěli odpovědět jednoduše, tak ano, je to více o závodech. I proto, že už není tolik velkých exhibičních turné jako za nás, naopak má každá Grand Prix svoje prize money, což znamená, že krasobruslaři na závody jezdí i z finančních důvodů. Na naše turné třeba Američané reagovali s nepředstavitelným nadšením, to se nedá srovnat s Evropou. Bylo to neuvěřitelné.

Aspoň víte, jak se cítí rockové hvězdy na koncertu.

To je pravda. Měli jsme čest tohle zažít a nedá se to s ničím srovnat. Spojené státy krasobruslení milují a my byli tehdy s Radkou jeden z nejžádanějších párů ve sportovních dvojicích, dělali jsme prvky typu, kdy partnerka létá hlavou asi dva centimetry od ledu. Davy bouřily, milují to, my jsme si s diváky hráli, hecovali jsme tribuny, aby spolu soutěžily, kdo bude tleskat hlasitěji… Na to se nedá zapomenout. Moc všem přeji, aby se jim podařilo zažít něco podobného.

Když už vzpomínáme, lze vůbec zhodnotit, kdo byl ze všech lidí, které jste na ledě zažil, nejlepší?

To je těžké, každá doba má své. Když jsem byl kluk, neuvěřitelný pro mě byl Ondrej Nepela, Pan Bruslař. Taktéž Brian Boitano, neskutečná osobnost na ledě, zažil jsem ho pak při exhibičních vystoupeních. Showman Kurt Browning, který dokázal ohromně vtáhnout publikum. V mnoha věcech nepřekonatelný Philippe Candeloro. V párových disciplínách Bělousovová a Protopopov, obdivoval jsem si i Grinkova a Gordějevovou, jeli jako stroje, jako hodinky, absolutní dokonalost prvků. A taky Jožka Sabovčík, Jumping Joe! Co my jsme spolu absolvovali po celé světě za vystoupení…

A další ikony?

Katarina Wittová je osobnost a dáma, na kterou nikdy nezapomenete. Když jsem trénoval v Americe, objevovala se tam malinká holčička jménem Michelle Kwanová. Anebo Žeňa Pljuščenko, se kterým jsme měli spoustu vystoupení i tady v České republice, Aljoša Jagudin. Mohli bychom pokračovat dál a dál.

Spousta ze zmíněných jsou Rusové, v Praze na MS kvůli válce na Ukrajině nebudou. Jaký je váš názor?

Obecně by se politika a sport propojovat podle mého názoru neměly. Zasáhne to totiž vždy jednotlivce, kteří dlouhodobě usilují o sportovní úspěch. Realita je ale složitější, zvlášť v dnešní době. A dál bez komentáře.

Proč jsou Rusové v krasobruslení tak dobří? I vás ke zlatu dovedla tamní legenda Irina Rodninová.

Velmoci nezměníte. Tím, jak se krasobruslení vyvíjelo, Rusové v něm velmocí jednoznačně byli. Je to jejich národní sport. Měli obrovskou základnu a ruská škola byla jiná, opravdu náročná, přísná, nekompromisní. Pamatuji si, že když jsme začínali jako pár s Radkou Kovaříkovou, byli na výsluní Grinkov a Gordějevová. Se Sergejem jsme se spřátelili, a když jsem ho obdivoval, že nikdy nekazí, odpověděl mi pro mě památnou větou: A proč bych to v závodě neměl udělat, když to udělám pokaždé na tréninku? Najednou jsem si to uvědomil. Smyslem je být na tréninku perfektní.

To Rusové uměli?

Paní Irina nám v našich začátcích řekla jinou krásnou věc: Vy už všechno umíte, já vás nic nového z hlediska párových věcí a prvků úplně nenaučím. Ale vy neumíte vyhrávat. Na tréninku navozovala postupně takovou atmosféru, že se pro nás stal závodem. Měli jsme to jako Sergej Grinkov, rozdíl byl najednou nulový. Irina to se mnou vyloženě uměla. Malinká, neuvěřitelně přísná dáma, měl jsem k ní úctu a respekt. Už tím, že byla poblíž, mi dodávala energii, sílu, bojovnost. Mentální stránka je velmi důležitá. To jsme letos viděli na příkladu Ilii Malinina.

Největší superstar dneška. Američan, který letošní olympiádu nezvládl v hlavě, v Miláně skončil až osmý.

Ilia je stále relativně mladý a až tohle zpracuje, bude opravdu neporazitelný. Hlava ho zklamala, protože měl přehnaná očekávání. Šel do závodu vyloženě jenom s cílem, že chce skočit čtverného axela, že to na olympiádě dokáže jako první na světě a zapíše se do archivů. Všichni to od něj očekávali. Neuvěřitelný tlak. A on do tohoto skoku nešel normálně, ale s obrovskou silou, skok se nepodařil - a v ten moment v hlavě skončil. Přitom kdyby zajel to, co umí, zřejmě by vyhrál.

Když jsme zmínili tolik legend, míří Malinin mezi ně?

Ačkoli není nejlepší bruslař, třeba Japonci mají tak úžasnou techniku skluzu, že vždycky říkáme, že na jeden odraz přejedou celé kluziště, Ilia je nejlepší skokan, fenomén, má neuvěřitelně rychlou rotaci. Úžasně u nás skákal také Jumping Joe Jožka Sabovčík, který měl péro v kotníku i v koleně. Ale Ilia je v rotaci ještě o tisícinu sekundy napřed, což mu dovoluje skákat čtverné skoky. Takový talent se rodí jednou za sto let. Nemyslím, že bude moc krasobruslařů, kteří budou čtverného axela skákat. Malinin závodí sám se sebou - a pak je tu závod mužů.

Jaké talenty máte pod rukama vy? Stejné jako před desetiletími?

Dnešní generace je opravdu jiná. Spousta lidí vám řekne, že my jsme měli lásku k pohybu všeobecně. Přišli jsme ze školy a šlo se ven „na lítačku“, ne pasivně, ale aktivně, patřil k tomu sport a všemožné hry, tělocvik náležel k nejoblíbenějším předmětům. Dneska je to naopak, když slýcháte, čeho jsou až rodiče schopni.

A čeho?

Že maminka napíše stížnost do školy, že dcera se v hodině tělocviku zpotí a že si to nepřeje. Doba se změnila a děti mají pocit, že když si něco užijí ve virtuálním světě, stačí to. Obrovský problém je dětská obezita, to o něčem vypovídá. A když se tím pádem vrátím k našemu sportu, tak jednak je dětí méně, a také nevydrží. Každý sport bolí, na vrcholné úrovni je to dennodenní odříkání, celá rodina si tomu musí uzpůsobit svůj harmonogram. Když to začne bolet, děti utečou.

Co s tím?

Rodičům vždycky říkám: Musíte se rozhodnout, jestli to chcete dělat zájmově, nebo vrcholově. Pokud zájmově, je to fajn, děti budou mít pohyb, ale neočekávejte nějaký vzestup. A pak jsou rodiče zklamaní, že nevyhrávají. Bez odříkání to nejde, odpovídám jim. My jsme se krasobruslení věnovali dvoufázově i třífázově, vy přijdete jednou za den na hodinu. A někdy ani to ne.

Je nutné, aby se do podpory sportu výrazněji zapojil stát?

Jednoznačně. Víte, že jsem do těchto vod sám vstoupil - vyloženě ve snaze zkusit něco změnit nebo aspoň ke změnám ve financování sportu přispět, rozpohybovat to. Mé motto dlouhodobě zní: Sport dostupný všem dětem. A to se nedaří. Náš sport je jeden z nejdražších, na příspěvcích měsíčně platíte deset až patnáct tisíc korun. Která rodina si to může dovolit? A jak se říká, Pánbůh někdy nadělí talent tam, kde ekonomika není úplně optimální. Kde si to rodiče naopak dovolit mohou, zase talent není. Najít někoho, kdo by to dotáhl až na reprezentační úroveň, je velmi těžké.

Proto jste v politice zůstal?

Jsem hodně aktivní a tohle je jediný důvod. Je to draze zaplacená zkušenost, doporučuji ji všem. Mnohdy nepřátelské prostředí, lidé chodí raději do konfrontací, než aby se snažili věci posouvat dopředu. Ale nelituji. V Brně jsem založil Centrum olympijských nadějí. Byl jsem bojovník ve svojí kariéře, je v ní krásně vidět, že jste jednou nahoře a jednou dole - Werich věděl, proč to říká. S Radkou Kovaříkovou jsme začínali od nuly, systém mi už nevěřil, podporovali mě rodiče a skončilo to vítězstvím na mistrovství světa. Byl jsem rebel, ale bojující rebel. To jsem si přenesl i do komunální politiky.

Je to vůbec srovnatelné?

Neúspěchy, které přicházejí, se snažím překonat a bojuju s nimi dál. Něco se mi daří více, něco méně. Nejsem typický politik, jen člověk, který přišel pomoct sportu.