Políbil čuníka a dal gól. Legenda Sparty a hrdina z Chile slaví

„Támhle to bylo,“ zaletí Václav Mašek pohledem k chátrajícímu strahovskému stadionu. „Delegace družstevníků z Davle nám sem dokonce přivezla čuníka. I mašli mu uvázali kolem krku, a abychom si ho před zápasem s West Hamem pohladili. Že prý nám to určitě přinese štěstí,“ přece jen se pousměje nad smrští vzpomínek, které mu letí hlavou.

Brání se jim.

Už léta nemá chuť probírat se minulostí.

Rozhovory odmítá.

„Vždyť už jsem všechno řekl alespoň tisíckrát. A co jsem neřekl, to jsem napsal ve své knížce,“ nechce se mu příliš vzpomínat, co bylo a co se Spartou prožil. Anebo s nároďákem. Vyprávět o velkých zápasech, jež sehrál, slavných a důležitých gólech, které dával.

O tom, co z něho udělalo sparťanskou legendu, jak si táta vysnil, když mu od klukovských let vystřihoval články z novin a časopisů, lepil je do sešitů, přidával pohledy z ciziny, které mu jeho Vašek posílal ze všech koutů světa. Snad šest, sedm bichlí mu vytvořil.

Smál se tomu. On, kluk z Braníka, kterého přetáhli na Letnou, když někdy ve třinácti letech nasázel jejich céčku pět gólů. Legenda Sparty a československého fotbalu.

Teď by Václav Mašek, slavící v sobotu pětaosmdesátiny, našel v oněch stářím zažloutlých a ohmataných sešitech možná i výstřižky z památné bitvy s londýnskými „Kladiváři“.

I fotografie gólu, který druhou prosincovou středu ve čtyřiašedesátém vstřelil v odvetě někdejšího Poháru vítězů pohárů (PVP) na Strahově brankáři Jimu Standenovi, by se mezi nimi našla.

Dokonce i o tom čuníkovi, který družstevníci přivezli na Strahov poté, co se sparťané u nich v Davli chystali na odvetu, se tehdy v novinách rozepsali a vyčítavě přidali, že nejspíš jen letenští střelci si selátko nepohladili.

Přitom Mašek gól dal. A Mráz přidal dvě minuty před koncem druhý. A kdyby Mráz proměnil v první půli penaltu, kdo ví, jak by zápas s anglickými frajery v čele s budoucími mistry světa Geoffem Hurstem či Martinem Petersem dopadl a zda by se nehrálo třetí utkání, které by rozhodlo o postupujícím do čtvrtfinále. Takhle po dvoubrankové prohře Spartaku Sokolovo (tehdejší název Sparty) vítězství 2:1 na Strahově nestačilo.

Ani prasátko pro štěstí k postupu nepomohlo. A to ho kapitán Mráz před zápasem potěžkával v náručí.

„Šance jsme měli, jen góly scházely. O postup jsme ale přišli už v prvním utkání v Londýně. Umělé osvětlení, třicet tisíc diváků, přehuštěné míče, s tím jsme si neporadili, protože mezinárodní zkušenosti nám přece jen pořád scházely,“ našel by Mašek mezi novinovými výstřižky slova, která posléze skutečně mnohokrát opakoval.

O sezoně, v níž Sparta vypadla z Poháru vítězů s West Hamem, ale vyhrála kdysi tak slavný Středoevropský pohár a v lize dokráčela po jedenácti letech znovu k mistrovskému titulu, by tam toho našel vůbec spoustu.

Třeba jak ve Středoevropském poháru střílel ve čtyřiašedesátém gól za gólem a stal se nejlepším střelcem soutěže.

Jak v lize skončil se sedmnácti brankami mezi kanonýry druhý za trenčínským Benczem.

Jak v červnu uchvátil fotbalovou Paříž, když na Nočním turnaji pomohl porazit dvěma góly domácí Racing Club 5:2 a pak ve finále Stade Rennes. Celá Francie byla z Maška u vytržení. A kdyby jen z něho.

„Celý náš útok chtěli tehdy koupit. Kvašňáka, Pospíchala, Dybu, mě, o kterém psali v novinách jako o českém Di Stéfanovi. Když jsme ve finále vyhráli 4:0 nad Rennes a předávali nám snad metr vysoký pohár, diváci vstali a tleskali vestoje, nadšení z fotbalu, který jsme předváděli. A francouzští funkcionáři hned přišli, že pošlou do Prahy pět set auťáků, jen aby nás Sparta prodala. Pak se ozvali i Italové a Španělé, jenže copak se dalo v té době odejít?“ potvrzoval Mašek zas a znovu, že dozvuky pařížské noci nebyly jen báchorkami tradovanými z generace na generaci.

Po šesti desetiletích toho zní spousta jako fotbalové báchorky, takže možná i proto se pamětníkům nechce příliš vzpomínat.

Ani legendě s báječnou levačkou, na kterou obouval mrňavou kopačku velikosti 39, aby právě jí posílal střely točící se ve vzduchu jako nevypočitatelné paraboly, z nichž byli brankáři nešťastní. Nápřah, rána ideálně klenutým nártem, po níž se balon kroutil tak, že ani na rýsovacím prkně by budoucí strojní inženýr Mašek jeho nepředvídatelnou dráhu nevykreslil.

A také rychlost, díky níž unikal soupeřovým obráncům.

„Venco!“ skandovali letenští fanoušci, když bylo Spartě nejhůř a Maškův gól zoufale potřebovala. A jejich Venca poslechl. A bylo jedno, zda stál v bráně Švajlen, Kouba, Schrojf, Dolejší nebo brazilský reprezentant Manga, když Sparta koncem šedesátých let brázdila Jižní Amerikou a Manga na turnaji Copa Montevideo v uruguayském hlavním městě hájil bránu Peňarolu Montevideo.

„Z trestného kopu z dobrých pětadvaceti metrů jsem zakroutil balon šajtlí okolo zdi a sám jsem byl překvapený svou troufalostí v atmosféře, v níž se hrálo. A Manga ještě víc, protože ho měl v síti. Za to šedesát tisíc diváků na stadionu Centario nadšením šílelo. Nebylo to ale poprvé, kdy jsem takový parádní gól dal,“ vypráví.

A vrací se tím do evropských pohárů.

„I s Anderlechtem, přes který jsme v sedmašedesátém v Poháru mistrů postoupili do čtvrtfinále, jsem vstřelil podobný. A myslím, že ještě krásnější a důležitější. Vukasovič letěl vzduchem na opačnou stranu a pak se jen koukal. Nejdřív naštvaně, pak ale i uznale, což bylo co říct, protože jsme v Bruselu prohrávali už o dva góly a před tím trestňákem jsme byli vyřazeni,“ dodává Mašek.

„V samém závěru Mráz vyrovnal na 3:3, my postoupili a funkcionáři Anderlechtu přišli, že mě kupují. A za dvě stě tisíc dolarů, což byly obrovské peníze. Z pěti gólů, které jsem jim v pohárovém dvojutkání nastřílel, byli tak nadšení, že mi nabídli roční plat dvacet tisíc dolarů, abych prý měl o čem přemýšlet. Nebylo ale nad čím, protože Sparta nabídku okamžitě odmítla a já také, protože jsem pořád ještě studoval vysokou, čekali jsme rodinu, a navíc jsem měl před sebou vojnu.“

Nejkrásnější góly kariéry? Nejdůležitější trefy, které ve sparťanském a reprezentačním dresu dal? Archiv vzpomínek neodpoví. A letenskému snajprovi se odpověď už tuplem hledala a hledá těžce.

„Jako pro sparťana byly určitě nejdůležitější tři branky proti Žilině ve dvaašedesátém roce, kdy se poslední tři ligová kola dohrávala až po návratu z mistrovství světa v Chile a my v nich hráli o záchranu. A proti Žilině v červenci hned dvakrát během čtyř dnů. Nejdřív u nich, kde jsme v posledním kole ještě půlhodiny před koncem prohrávali o dva góly a všichni už viděli Spartu v druhé lize. Poprvé po šestatřiceti letech, co se liga hrála. Ale Jarda Dočkal a pět minut po něm já jsme vyrovnali, takže došlo na dodatečné třetí utkání na neutrálním hřišti v Brně.“

A povídání pokračuje: „Snad pětatřicet tisíc fanoušků se namačkalo do ochozů, i když televize vysílala barážový zápas přímým přenosem. Bylo to jako na sparťanské pouti, protože fanoušci dorazili autobusy a auty ověšenými vlajkami, někteří přijeli na motorkách, jiní za námi šlapali na Moravu dokonce na kolech. Ta euforie, když jsem dal na konci první půle Plachovi během dvanácti minut dvě branky, se nedá popsat. A co teprve, když sudí odpískal konec. Ze hřiště nás odnesli na ramenou. Ani když jsme se čtyři týdny před tím vrátili s reprezentací z mistrovství světa v Chile, jsme snad podobné nadšení nezažili.“

A že ten návrat stál také za to. I na plochu ruzyňského letiště se v onen pátek 22. června 1962 nahrnuly tisíce fanoušků a od letadla skandinávských aerolinií odnášeli vicemistry světa na ramenou. Nováka, Masopusta, Maška, jehož bleskový gól Mexičanům už po pouhých šestnácti vteřinách představoval po dlouhých 40 let nejrychlejší branku, která na světovém šampionátu padla. Až Turek Sükür skóroval v semifinále mistrovství světa 2002 o čtyři sekundy dříve.

„Ale o tom gólu jsem mluvil také tisíckrát a všichni vědí, jak to bylo. Trenér Vytlačil chtěl hrát v posledním zápase ve skupině otevřený fotbal, jak říkával, takže Masopust mi poslal okamžitě balón, a protože Mexičané ještě nebyli na svých místech, měl jsem dost volného prostoru, abych utekl a vystřelil. Turek mi ten rekord sice sebral, ale jednou ho někdo sebere i jemu, protože rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. I když to třeba pár fotbalových generací zase potrvá.“

Šestnáct reprezentačních startů vyšperkovaných titulem vicemistra světa, pět branek v dresu národního mužstva během šesti let, v pětašedesátém po květnové prohře v Rumunsku v kvalifikaci o anglický šampionát ale utrum. Napořád. V pouhých čtyřiadvaceti.

V době, kdy byla jeho Sparta opět železná a znovu na vrcholu. Kdy měl před sebou dva ligové tituly i spoustu velkých zápasů na evropské pohárové scéně, v nichž dal moře branek. Onu konfrontaci s Anderlechtem a pak i s madridským Realem, ale třeba rok předtím s Partizanem, končící nevysvětlitelným kolapsem v bělehradské odvetě.

Nebo v třiasedmdesátém roce tažení Pohárem vítězů přes Ferencváros a Schalke až k semifinálovým bitvám s AC Milán.

„Skončilo nás tehdy po Bukurešti víc. Já nejspíš i proto, že jsme nikdy nevyhráli žádný zápas, ve kterém jsem vstřelil za národní mužstvo gól. Ale i tak bylo na co vzpomínat.“

A že těch vzpomínek by se v zažloutlých sešitech i v archivech našlo.

Na cestu domů z Chile, vyplněnou zastávkou v Montevideu, kde vystoupili vicemistři světa z letadla ještě v hodně povznesené náladě, aby sehráli reciproční utkání s reprezentací Uruguaye za její jarní start v Praze.

„Kdo byl včera vožralej?“ poptával se trenér Vytlačil, aby věděl, koho do zápasu, hranému naštěstí pod hlavičkou Montevideo-Praha, postavit.

„Tak jinak, kdo je vožralej ještě teďka?“ složil sestavu z těch, kteří ruku nezvedli.

Na dva a půl tisíce korun a Čestný odznak Julia Fučíka, který tehdy za stříbro z mistrovství světa dostali. A navrch byli i do Knihy cti ÚV ČSM zapsáni, když je po návratu z Chile vítali a odměňovali na strahovském stadionu, kde právě probíhal atletický Rošického memoriál.

Na facky po oné remízové partii v Žilině, ale i v Košicích, kde přišla Sparta v šestašedesátém roce o titul, který se jí nabízel.

Ale třeba také na facky v Kladně, kde byl poprvé a naposledy vyloučený, když se Zdeněk Kofent teatrálně zhroutil na trávník a jeho spoluhráči křičeli na sudího, že mu jednadvacetiletý Mašek jednu natáhl. Nic nepomohlo, že stál pořádný kus od domácího herce Kofenta, protože i člen disciplinární komise tvrdil, že na utkání byl a facku viděl. Pět týdnů si odseděl, pocit křivdy někde uvnitř zůstal a přetrval.

Na devadesátá léta, kdy byl na mimořádné valné hromadě zvolen předsedou Sparty. Na necelé dva roky, a tak trochu proti své vůli, protože sparťanský národ chtěl mít v čele legendu, kterou v jejích očích Ing. Václav Mašek byl a zůstal.

A to přesto, že legendy o sobě tuze nerady vyprávějí.