„Tři čtvrtiny třídy jsou u psychologa.“ České děti trápí deprese a úzkosti

Znepokojujících zpráv o duševním zdraví dětí přibývá. Několik příkladů: Za poslední dekádu přibylo v Česku dětí s psychickými obtížemi zhruba o třetinu. Každý pátý dospívající se pravidelně sebepoškozuje. Míra hospitalizací dívek kvůli úmyslnému sebepoškození se za poslední čtyři roky více než zdvojnásobila. Více než polovina žáků devátých tříd vykazuje známky zhoršené psychické pohody, zhruba 30 procent trápí úzkosti a čtyři z deseti se potýkají s příznaky střední nebo těžké deprese.

V rodinách je pak téma duševního zdraví mnohem častější. Otevírají ho rodiče i samotné děti. Je to i zkušenost Martina z Královéhradecka, tatínka desetileté dcery: „Snažím se o tom mluvit. Někdy člověk neví, co říct, ale když má problém, snažím se to rozebrat,“ říká.

Psychickou nepohodu se svou dospívající dcerou řešila také Hana z Prahy. Společně vybraly psychologa, za kterým pravidelně docházela. „Jejich generace to bere normálně, ne jako stigma. To se mi líbí, myslím, že budou psychicky zdravější než my,“ myslí si.

Popsané pohledy jsou jen ilustrační, ukazují však širší změnu, které si všímají odborníci: Dnešní rodiče nad tématem duševního zdraví přemýšlejí daleko více než generace před nimi.

„To téma se mnohem víc dostává do povědomí a vzniká jakýsi společenský nárok na to, že rodič by měl dítě dobře opečovat. Obecně rodiče o pocitech mluví víc, projevuje se větší potřeba validovat emoce dětí, s větším respektem k jejich prožívání. Myslím si, že to je něco, co bude mít generace Alfa trošku jinak než ty starší,“ popisuje psycholožka a výzkumná pracovnice v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) Andrea Včeláková.

O generaci Alfa, tedy dětech zhruba od dvou do jedenácti let (podle některých zdrojů až do šestnácti), toho ale z pohledu výzkumů a dat zatím víme málo. Je to totiž velmi různorodá skupina. Navíc ve věku, kdy se lidé nejvíce vyvíjejí.

„Víme, jak jsou na tom třeba náctiletí, ale pak máme děti, které jsou ve školce nebo dokonce mladší - a do té generace taky patří. O nich nemáme žádná data. Jsou to i děti, které ani nejsou v kontaktu s žádnými odborníky,“ vysvětluje Včeláková, proč může být ošemetné o jedné z nejmladších generací uvádět souhrnné závěry.

Odborníci nicméně pociťují, že dětí s psychickými problémy přibývá. Část nárůstu však může vysvětlit i to, že se o problémech víc mluví a lépe se diagnostikují. Téma navíc výrazně otevřela pandemie covidu.

„Je to trochu otázka, co bylo dřív – slepice, nebo vejce. Oni o tom víc mluví, protože se narodili do doby, kdy se o duševním zdraví víc hovoří, takže se ty věci také více diagnostikují,“ shrnuje analytička IPSOS Eva Veisová, která se generaci Alfa věnuje výzkumně.

Upozorňuje ale i na konkrétní dopady: „Mluvila jsem s učitelkou z jedné soukromé školy. Ve třídě mají 14 dětí a letos jich 11 chodí na psychologickou péči. Říkala, že se nikdy nestalo, aby tři čtvrtiny třídy potřebovaly psychologa.“

Psycholožka Andrea Včeláková přidává podobný pohled. Děti podle ní ale nejsou nutně citlivější než dříve. „Vždycky existovala určitá část dětí, které jsou citlivější než ostatní. Dřív jsme ale nebyli otevření tomu to vnímat a pojmenovávat, což vedlo k tomu, že tyto děti pak měly potíže nebo inklinovaly k problémovému chování nebo si ubližovaly. Dnes se to víc pojmenovává a rozkrývá,“ popisuje.

To nic nemění na faktu, že psychologickou nebo psychiatrickou péči potřebuje čím dál víc dětí. Zatímco v roce 2010 se na psychiatrii ambulantně léčilo přibližně 40 tisíc dětí mladistvých do 19 let, v roce 2024 jich bylo přes 66 tisíc.

Zároveň se potíže posouvají do nižšího věku. Úzkosti nebo deprese dnes odborníci běžně vídají už u dětí na druhém stupni základní školy. „Tyto problémy se dříve objevovaly spíš od 15, 16 let, teď se projeví běžně už ve věku do 14 let,“ popisuje zkušenosti ze své praxe psycholožka Dagmar Lukavcová.

Změny jsou podle odborníků hlubší. Čím dál mladší děti řeší témata, ke kterým se starší generace dostávaly spíš až v dospělosti. Své potíže navíc dokážou mnohem lépe pojmenovat.

„Termíny, které byly dřív spojené s psychoterapií, dnes vstoupily do běžného jazyka. Děti mluví o traumatu, duševním zdraví, emocích. Jsou schopné reflektovat svoji zranitelnost v offline i online světě,“ všímá si sociolog Pavel Pospěch.

To, jak se mění nejmladší generace, ukazuje i třináctiletá Žofie. „Prožila jsem si toho hodně. Když jsem byla malá, byla jsem dost nemocná. Moc neumím mluvit s lidmi, chtěla jsem to napravit,“ říká na začátku našeho povídání.

Přihlásila se proto do kurzu s provokativním názvem Nejsem sněhová vločka. Odkazuje totiž na označení s nádechem kritiky, které mladé generaci často přisuzuje ta starší, když ji popisuje jako přecitlivělou nebo příliš křehkou.

Tyto nálepky však Žofie odmítá, snaží se o pravý opak. Osm účastníků kurzu – většinou starších, než je ona – se během půl roku pravidelně setkává, mluví spolu o odolnosti, o zvládání emocí i o tom, jak obstát ve světě, který na ně klade čím dál větší nároky.

Na kurzech se odborně podílí i psycholožka Dagmar Lukavcová. Podle ní se nejen na nich ukazuje, že dnešní děti a mladiství si umějí říct o pomoc a mluvit o tom, co prožívají. „To je velmi cenné. Dřív na to možná nebyl čas, nebo jsme se styděli,“ myslí si. „Vidím je jako citlivější a empatičtější, a toto beru jako pozitivum. My jsme nebyli tak vnímaví k sobě a okolí jako oni,“ dodává.

Jeden z nejčastějších stereotypů o dnešních dětech je, že jsou přecitlivělé nebo příliš křehké. Důvody jsou však podle odborníků složitější.

„Ten diskurz je nešťastný. Představa křehkosti a ,sněhových vloček‘ to prezentuje jako morální vlastnost, jako by se tito lidé narodili jiní. To je neproduktivní způsob uvažování. Dává větší smysl dívat se na podmínky, ve kterých vyrůstají,“ upozorňuje Pospěch.

Podobný pohled přidává Andrea Včeláková: „Žijí ve světě, který je velmi intenzivní, a ta intenzita vede k přetížení. Může to pak vypadat, že děti nic nezvládnou, problém však není v nich, ale v okolním prostředí.“

Generaci Alfa silně ovlivnila pandemie covidu-19. Některé děti se do ní nebo jejích dozvuků narodily, jiné zasáhla v citlivém školkovém nebo mladším školním věku. Mohou tak zažívat méně fyzické socializace, izolace narušila jejich schopnost budovat vztahy v offline prostoru.

„To podporuje pocit osamělosti, který může být ještě eskalovaný sociálními sítěmi a souvisejícím pocitem, že ostatní dělají něco, co já nedělám, takže ztrácím sociální status,“ vysvětluje Včeláková.

Technologie podle ní často „zalepují“ frustraci dětí. Příkladem může být situace, kdy rodič dá dítěti například tablet v nákupním centru, v restauraci nebo třeba při jídle.

To ale může být začátek problémů. „Dítě se neučí budovat svoji odolnost, vydržet nějakou nepříjemnou situaci, ale dostane rychlou záplatu v podobě nějaké pohádky nebo ve starším věku pomocí her, sociálních sítí a tak dále. To znamená, že v dlouhodobém měřítku to pak může mít opravdu negativní dopad na schopnost dětí se s nepříjemnými situacemi vypořádat,“ vysvětluje psycholožka.

Dětí, které se dostávají do běžného kontaktu s digitálními technologiemi přitom už od kojeneckého věku přibývá.

Ke „křehkosti“ může přispívat i to, že dětství generace Alfa je navíc formované krizemi - kromě té covidové také klimatickou, ekonomickou nebo válkou na Ukrajině.

„Žijí ve světě, který je nejistý, čelí klimatické i technologické úzkosti. Někteří říkají, že nechtějí mít děti, protože nevědí, jestli je dokážou dobře provést tímto světem. Je to reakce na nepředvídatelnost a pocit, že si budou muset poradit sami, protože návody předchozích generací už neplatí. Pak jste samozřejmě křehčí, když jste na to sami,“ myslí si Pavel Pospěch.

Statistiky zároveň ukazují i velmi vážné dopady zhoršujícího se psychického stavu. V roce 2023 vlastní rukou zemřelo 48 dětí a mladistvých do 19 let, osmi z nich bylo do 14 let. Tyto počty jsou sice relativně nízké, zároveň jsou ale nejvyšší za poslední dekádu. Sebevražda je pak čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí ve věkové skupině od 15 do 29 let.

Výrazně častější je mezi dětmi sebepoškozování. Nejrizikovější skupinou jsou třináctileté až patnáctileté dívky. Výzkum olomoucké Univerzity Palackého uvádí, že v posledním roce mělo zkušenost se sebepoškozováním 30 procent dívek a 10 procent chlapců ve věku mezi 11 a 20 lety.

Více než čtvrtinu všech hospitalizací pro úmyslné sebepoškození pak představují dívky ve věku mezi 10 a 19 lety. Ve věkové skupině mezi 14 a 17 lety to je čtyřikrát častěji než u chlapců.

Jak ale dětem pomoci? Univerzální odpovědi neexistují. Odbornice se nicméně shodují na základu: Děti potřebují prostředí, kde se nemusí bát mluvit.

„Mnoho z nich hledá někoho, kdo je zúčastněně vyslechne. Často jim chybí blízký komunikační partner – to se týká nejen dětí z neúplných rodin. Pohybují se v online světě, ale často jim chybí ten offline, skutečný mezilidský kontakt,“ shrnuje Lukavcová.

Ani druhý extrém však nefunguje. Přílišná ochrana může být stejně problematická jako nezájem. „Spousta rodičů má velkou obavu, aby něco nepokazili. Chtěla bych je podpořit v tom, že děti mají obrovskou schopnost spoustu věcí zvládnout, když tam s nimi jsme a vydržíme s nimi to, že je to pro ně těžké. Nemusíme je zachraňovat ani za ně řešit věci, ale být s nimi, když jsou smutné nebo naštvané,“ říká Včeláková.

Klíčem je podle ní posilovat jejich samostatnost a odolnost, třeba i v rámci komunity nebo školy. Pomoci mohou i specializované zdroje, například web NUDZ zaměřený na duševní zdraví dětí a dospívajících. „Snahou je nezvyšovat pocit, že každé dítě potřebuje odborníka, ale zvyšovat jejich odolnost,“ uzavírá.