Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Debata o obranných výdajích se v poslední době opět stáčí k magickému číslu 2 % HDP. Plníme? Neplníme? Podobné diskuse nejsou pro veřejné finance ničím novým a obdobný příběh v Evropě čas od času vídáme u rozpočtových pravidel. Obě témata spojuje důležitý princip: Jde o oblasti s nadnárodní koordinací, neboť nedisciplinované chování jednoho může poškodit ostatní.
Fiskální politika členských zemí EU dávno není čistě národní záležitostí. Evropské ekonomiky jsou silně propojené, ať již finančním sektorem, jednotným trhem, společným rozpočtem či celou řadou politik v čele s tou celní nebo zemědělskou. V případě eurozóny pak i politikou měnovou. Pokud se některý stát začne nadměrně zadlužovat, není to jen jeho problém. Dopady se mohou přenášet přes úrokové sazby, finanční stabilitu nebo potřebu společných záchranných mechanismů i na ostatní členy společenství. Právě proto tehdy vznikla známá maastrichtská kritéria (deficit do 3 % HDP a dluh do 60 % HDP), která nepředstavují kýžený a žádoucí stav veřejných financí, nýbrž pouze minimální bezpečnostní mantinely.
Realita ale ukázala, že ani plnění těchto požadavků není vždy samozřejmostí a některé státy začaly hledat cesty, jak pravidla formálně plnit, aniž by tomu stav veřejných financí odpovídal. Přesuny závazků mimo bilanci, využívání finančních derivátů, přeceňování aktiv nebo nerealistické prognózy příjmů a výdajů se staly součástí rozpočtového arzenálu. Začalo se testovat, co všechno ještě lze považovat za plnění pravidel. Podobnou zkušenost má ostatně i Česko. Když se rozpočtová odpovědnost začne stávat obtížnou, objeví se i u nás kreativní tendence. V lepším případě jde o nadhodnocování příjmů, v horším případě o zpochybňování toho, zda pravidla a zákony vlastně vůbec platí.
A právě zde se dostáváme k dnešní debatě o obranných výdajích. Členství v NATO je založeno na podobné logice jako fiskální koordinace v EU. Kolektivní obrana funguje pouze tehdy, když každý přispívá svým dílem. Pokud by některé země systematicky spoléhaly na výdaje ostatních, vznikal by klasický problém černého pasažéra. I proto byl definován ukazatel 2 % HDP.
Není to dokonalý indikátor kvality armády ani obranných schopností. Je to jen jednoduché, srozumitelné a mezinárodně srovnatelné měřítko, které umožňuje základní kontrolu toho, zda státy nesou svůj podíl odpovědnosti. Česko tento závazek dokonce vtělilo i do své národní legislativy, a to velmi širokou parlamentní většinou napříč politickým spektrem, podobně jako rozpočtovou odpovědnost. To samo o sobě ukazuje, že šlo o vědomá rozhodnutí státu, nikoli o vnější diktát.
Přesto dnes sledujeme debatu, která je rozpočtovým pravidlům velmi povědomá. Nevede se jen o tom, kolik na obranu dáváme, ale také o tom, co všechno se má do obrany vlastně počítat. Opět řešíme, jak číslo formálně naplnit. Při kreativním uvažování jsem schopen vymyslet ledacos. Zdravá populace se dokáže lépe bránit, vzdělaná populace se dokáže lépe přizpůsobit a fungující státní správa je v konfliktu nezbytná. Mohl bych tak mezi obranné výdaje zařadit celé zdravotnictví, školství nebo platy státních úředníků. Rázem bychom se mohli dostat třeba na 10 % HDP. To už by ale zjevně popíralo samotný smysl ukazatele.
V rozpočtu na rok 2026 jsou výdaje kapitoly Ministerstva obrany sestaveny ve výši 1,7 % HDP. Pro dosažení zákonných 2 % je nutné za obranné výdaje označit i výdaje jiné. V tomto případě dopravní stavby v celkové výši 20 miliard korun. Jedná se např. o modernizaci železničních tratí Brno-Přerov-Kojetín (2,2 mld. Kč) a Hradec Králové – Pardubice – Chrudim (0,4 mld. Kč), trakčního napájení na Vsetínsku (1,6 mld. Kč) nebo optimalizaci trati Karlštejn-Beroun (0,5 mld. Kč). Na dálnicích se pak jedná o mimoúrovňovou křižovatku Brno-Jih (1,2 mld. Kč), úsek D6 na Karlovarsku Knínice-Bošov-Žalmanov (1,6 mld. Kč) nebo obchvat Úlibic (0,4 mld. Kč). Obrázek o zahrnutí těchto staveb do naší obranyschopnosti si udělejte sami.
Můj komentář není názorovou polemikou o tom, zda by Česko mělo nebo nemělo vydávat 2 % HDP na obranu. Tento politický spor už byl rozhodnut – závazek byl přijat v podobě zákona ústavní většinou parlamentu a stal se součástí našeho právního rámce. Cílem textu je upozornit, že stejně důležité jako samotná hodnota je i to, aby její naplňování odpovídalo smyslu zákona. A že v tomto případě vykazované položky, spíše než skutečné posilování obranyschopnosti (kvůli kterému byl zákon přijat), silně připomínají snahu pouze formálně naplnit excelovou tabulku. Stejně jako u rozpočtových pravidel i u obrany ale nejde o čísla samotná, nýbrž o důvěryhodnost, která se nachází za nimi. A konec důvěry bývá občas hořký…
