Lidé kvůli válce s Íránem řeší hlad a přichází o živobytí

Indický stavební dělník Ajay Mandal víc než den pořádně nejedl. Státem dotovaná jídelna byla několik dnů zavřená – pro nedostatek plynu neměla na čem vařit.

„Pokud se tato krize zhorší, mnoho chudých lidí bude trpět hladem,“ obává se Ind, který si prací se dřevem vydělává 500 rupií (asi 112 korun) denně. Avšak plynová lahev, na které by si jeho rodina mohla uvařit jídlo, se na černých trzích prodává za 4000 rupií (necelých 900 korun).

„I jídlo u silnice, které dříve stálo 30 rupií, zdražilo na dvojnásobek. Jak máme přežít? Lidé jako my budou muset jíst trávu, pokud to takhle půjde dál,“ ptá se jeden ze 600 milionů obyvatel regionu, kteří důsledky krize v Hormuzském průlivu pocítí nejvíce.

Zatímco Evropa a Spojené státy se opírají o větší strategické zásoby a diverzifikovanější dodavatelské trasy, asijské ekonomiky jsou na přepravě přes Hormuz závislé mnohem více. Právě k nim směřovala velká část ropy i LNG z Perského zálivu.

První důsledky jsou už patrné. Některé státy zavádějí úsporná opatření, omezují spotřebu energie a snaží se stabilizovat ceny paliv. V chudších zemích se zároveň začínají projevovat problémy se zajištěním základních potřeb pro obyvatelstvo.

V pondělí na situaci upozornil šéf Mezinárodní energetické agentury (IEA) Fatih Birol. Podle něj by konflikt mohl svět uvrhnout do nejhorší energetické krize za poslední desetiletí. Birol přirovnal současnou situaci k ropným šokům ze 70. let i k dopadům ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022.

„To, co dnes sledujeme, je v podstatě souběh dvou ropných krizí a kolapsu trhu s plynem,“ řekl na energetické konferenci v Austrálii.

Konflikt už některé státy přivádí na hranici jejich možností. Nejvíce dopady pociťují obyčejní lidé – rostoucí ceny energií, nedostatek paliv a omezení dodávek elektřiny ohrožují základní fungování domácností.

„Je to krize v zahraničí,“ řekl Suchart Kendang, předseda sdružení pobřežních rybářů v thajské provincii Samut Sakhon. „Ale my jsme ti, kdo na ni doplácejí.“

Problém, který si Evropané v jarních měsících uvědomují jen stěží, představují v jihovýchodní Asii extrémní teploty. Ty například v Thajsku tento týden dosahují až 34 stupňů Celsia. Vláda proto nařídila rozsáhlá úsporná opatření, která mají snížit spotřebu energie.

Klimatizace ve vládních budovách musí být nastaveny minimálně na 26 stupňů Celsia. Premiér Anutin Charnvirakul vyzval úředníky, aby do práce chodili v košilích s krátkým rukávem a jiném lehkém oblečení a omezili používání elektrických zařízení. Pozastaveny byly také zahraniční cesty a oběžníky na úřadech nařídily používat schody místo výtahů.

Podobná opatření zavádějí i další státy regionu. Thajští a vietnamští státní zaměstnanci, kteří nepracují přímo s veřejností, přešli částečně na práci z domova. Filipíny zavedly čtyřdenní pracovní týden a Indonésie jeden povinný den práce na dálku. Srí Lanka dokonce vyhlásila středy svátečním dnem, během něhož mají lidé zůstávat doma.

Úsporná opatření se dotkla také školství. Laos například omezil prezenční výuku z pěti na tři dny v týdnu.

Na rozdíl od Evropy nebo Spojených států je jihovýchodní Asie silně závislá na ropě dovážené z Perského zálivu. Přibližně 80 procent dovozu ropy do regionu pochází právě odtud a velká část těchto dodávek musí projít Hormuzským průlivem.

Problémem jsou především nízké strategické zásoby. Zatímco Japonsko a Jižní Korea mají rezervy na více než 200 dní, řada zemí jihovýchodní Asie disponuje zásobami pouze na několik týdnů. Indonésie a Vietnam mají zásoby přibližně na 20 až 23 dní, Myanmar asi na 40 dní a Thajsko donedávna na zhruba dva měsíce.

Ani bohatší státy však nejsou zcela v bezpečí. Japonsko dováží z Perského zálivu přibližně 95 procent své ropy a Jižní Korea asi 70 procent. Jihokorejská vláda proto navrhla omezit provoz automobilů podle registračních značek, aby snížila spotřebu paliva.

Prezident I Če-mjong v úterý apeloval na vlastenectví Jihokorejců a připomněl finanční krizi na konci 90. let, kdy jihokorejské rodiny prodávaly náhrdelníky a další zlaté šperky, aby pomohly získat potřebnou tvrdou měnu.

Na zasedání vlády představil celostátní kampaň „12 kroků“ zaměřenou na úsporu energie, v níž vyzval občany, aby se sprchovali kratší dobu, na krátké trasy využívali jízdní kola a nenabíjeli přes noc mobilní telefony ani elektromobily.

Krize spojená s válkou v Íránu se nepřímo promítá i do čínské ekonomiky, zejména do průmyslu a exportně orientovaných továren. Některé podniky začaly omezovat výrobu nebo zvyšovat ceny, což je v čínském prostředí neobvyklé, protože firmy se obvykle snaží ceny držet nízko kvůli silné konkurenci.

Zároveň existují obavy, že pokud by konflikt způsobil globální hospodářské zpomalení, klesla by zahraniční poptávka po čínském zboží, což by vedlo k menším exportním objednávkám, zpomalení výroby a potenciálním ztrátám pracovních míst v průmyslu.

Filipínský prezident Ferdinand Marcos vyhlásil roční stav „národní energetické nouze“ a jeho vláda požádala Spojené státy o svolení jednat o dodávkách ropy ze zemí, na které Washington uvalil sankce, možná včetně Íránu a Venezuely. V plánu je také zvýšení výkonu uhelných elektráren.

Tamní vláda také začala poskytovat finanční podporu řidičům motorových tříkolek a tradičních autobusů jeepney v okolí Manily.

Laos byl kvůli nedostatku paliva nucen uzavřít více než 40 procent čerpacích stanic, podobná situace nastala i v Kambodži.

Myanmar zavedl přídělový systém, který omezuje nákup paliva na jeden či dva dny v týdnu. Řidiči mohou palivo nakupovat pouze pomocí systému čárových kódů a QR kódů, který určuje maximální množství podle velikosti motoru vozidla.

V Thajsku vláda dočasně zastropovala ceny nafty a snaží se hledat nové dodavatele – mimo jiné v Angole nebo ve Spojených státech. Přesto se růstu cen pravděpodobně nevyhne.

Rostoucí ceny energií vyvolávají obavy i v bohatších ekonomikách regionu. Singapur například loni dovážel téměř polovinu svého zkapalněného zemního plynu z Kataru. Prezident Tharman Shanmugaratnam proto varoval, že se země musí „připravit na dlouhé období globální nestability“.

Problémem je především to, že mnoho států regionu nemá pro podobné krize vypracované dlouhodobé strategie. „Nejsem spokojený a docházejí mi nápady,“ přiznal thajský vicepremiér Phipat Ratchakitprakarn.

Nejcitelněji však krize dopadá na ty, kteří auta mnohdy ani nevlastní.

V rybářské vesnici Wawa jižně od Manily prudký růst cen paliva ochromil místní rybolov.

„Byli jsme hrdí rybáři, kteří vlastnili své lodě. Teď musíme prosit o práci,“ řekla 52letá Linita Buenaventura pro deník The New York Times. Její rodina musela opustit svůj domov, protože si již nemohla dovolit platit nájem.

Podobné příběhy se objevují i jinde. Barmánka Tin Hlaing Moe dostala pokutu za to, že porušila omezení provozu automobilů, když vezla svou matku s infarktem do nemocnice. „Skutečné utrpení prožívají lidé jako my, z nižší a střední třídy,“ uvedla.

Krize se neprojevuje jen u paliv. Významnou roli hraje také narušení dodávek hnojiv, jež rovněž procházejí přes Hormuzský průliv. Ropa je navíc důležitou surovinou pro výrobu plastů a dalších průmyslových produktů.

Thajská vláda dokonce nabídla Íránu a dalším zemím Blízkého východu potraviny a suroviny výměnou za dodávky plastových peletek a hnojiv.

Podle Johna Dentona, generálního tajemníka Mezinárodní obchodní komory, může právě nedostatek hnojiv v budoucnu vyvolat potravinovou krizi v rozvojových zemích.

„Mnoho lidí si plně neuvědomuje význam obchodu s hnojivy a jejich přepravy přes Hormuzský průliv,“ upozornil a označil narušení dodávek hnojiv za tichého nepřítele. Podle Dentona se problém zatím skrývá ve stínu rostoucích cen ropy, ale může mít dlouhodobé následky.

V Indii, Pákistánu, Bangladéši či Nepálu je velká část domácností závislá na zkapalněném ropném plynu (LPG).

Indie sice vybudovala strategické zásoby ropy, ale podle energetických analytiků nevytvořila dostatečné rezervy LPG. Zatímco energetické systémy obvykle udržují zásoby kritických paliv na 40 až 60 dní, indické zásoby LPG vystačí pouze na něco málo přes 20 dní. Přerušení dodávek tak okamžitě zasáhlo každodenní život milionů lidí.

Tamní vláda prosí veřejnost, aby nepropadala panice a aby místo LPG používala zemní plyn z plynovodu a elektrické nebo indukční varné desky.

To se místním poslouchá těžko. Šestatřicetiletá Maya Rani každé ráno chodí do prodejny plynu v Dillí spolu se šestiměsíční dcerkou a několika vyplněnými formuláři v naději, že sežene plynovou lahev na vaření. Jedinou možností, jak získat plnou lahev, je požádat o dodávku dotovanou vládou – to znamená opakované návštěvy úřadů, dlouhé čekání bez jistoty, že se na ně dostane.

„Mám chuť se rozplakat,“ řekla Rani novinářům z deníku The Guardian. „Čekáme už několik dní a stále nevíme, kdy dostaneme plyn. Jíme jen jedno jídlo denně zvenku. Musela jsem poprosit sousedy, aby mi pomohli ohřát mléko pro miminko.“

Prodejci hlásí vyhrocené hádky v distribučních centrech plynu, zatímco cisterny s LPG se staly terčem krádeží, protože zásoby se tenčí. Panickým nákupům a hromadění zásob se snaží předejít Nepál, kde začali podávat poloprázdné plynové lahve. Nepál uvedl, že má dostatek plynu, ale snížil objem lahví, aby dostupné zásoby vydržely déle.

Panika zachvátila i některé Japonce, kteří začali nakupovat zásoby toaletního papíru a hromadit zásoby každodenních potřeb. Ministerstvo hospodářství, obchodu a průmyslu uvedlo, že by lidé měli být racionální a nespoléhat na informace ze sociálních sítí.

Hromadění toaletního papíru se v Japonsku stalo fenoménem v době ropné krize v roce 1973, která vyvolala první poválečný hospodářský pokles v zemi. Obdobné vzorce chování se objevily i po ničivém zemětřesení a tsunami z roku 2011 a během pandemie covidu-19.