Článek
Podceňování politického umu Tomia Okamury patří ke konstantám české politiky. To, že s předsedou SPD někdo zásadně nesouhlasí, přece ještě neznamená, že to není šikovný politik, který ví, jak dosáhnout svého cíle.
V případě jeho ataku na Českou televizi a Český rozhlas této mýlce zase část veřejné sféry podlehla. Jen si to připomeňme. V lednu po koaliční radě vládního tria ANO, SPD a Motoristů Okamura vyhlásil shodu na zrušení rozhlasových a televizních poplatků. Premiér Andrej Babiš následně potvrdil, že očekává převedení obou médií veřejné služby pod rozpočet už od roku 2027. To je ale legislativně prakticky nestihnutelné.
Nyní zase Okamura oznámil, že vládní poslanci předloží ještě před kompletním zrušením poplatků úlevu od platby pro seniory, mladé a firmy. Prý do 24 hodin. To se nestalo. A dále tvrdil, že se jen ČRo a ČT vezmou peníze, které tyto instituce získaly navíc při posledním mírném zvýšení poplatků. Pokud by se ale poplatky odpustily všem skupinám, které Okamura uvedl, znamenalo by to fakticky bankrot obou institucí.
Tak jak to? Je předseda SPD tak hloupý, že neví, co říká?
Ani omylem. Je si vědom toho, že nejjednodušší cesta, jak zlikvidovat Českou televizi a Český rozhlas, je uvrhnout je do permanentního chaosu a připravit je o to nejcennější, co mají – důvěryhodnost.
Pořád příliš důvěryhodní
Kdo se proti České televizi vymezuje, může být s vývojem její důvěryhodnosti celkem spokojen. Po zcela nekvalifikovaných zásazích Rady ČT do managementu televize v posledních letech se loni propadl tento ukazatel na dosud nejnižší úroveň 62 procent. To je sešup o deset procentních bodů za posledních pět let.
Jenže i tak to stále stačí na to, aby velká část veřejnosti brala – sebevíc nedokonalá a chybující – média veřejné služby jako zásadní součást české demokracie. Podle pravidelného výzkumu Digital News Report tu neexistují důvěryhodnější zpravodajské značky, než je ČT a ČRo. Jistě, 59 procent není nijak oslnivé číslo, v severských zemích má zpravodajská nabídka veřejnoprávních médií důvěru více než čtyř pětin obyvatel, ale pořád je to dost.
Dost na co? Na to, aby nemohla být tato média zcela ovládnuta politickou mocí. V mnoha okolních středoevropských státech vidíme veřejnoprávní média, která již radostně plní přání aktuálního politického establishmentu, a není náhodou, že u Slováků, u Poláků či u Maďarů je důvěra v ně mizerná. Zpravodajství maďarské veřejnoprávní, či spíše již státní televize nevěří ani čtvrtina obyvatel.
Předseda SPD to chápe a ví, že neustálými ataky, pak ústupky a zase dalšími útoky, sebevíc absurdními a nerealizovatelnými, cílí na to, aby se důvěra v obě instituce propadla pod kritickou hranici. A pak už bude jednoduché je zničit.
Babišova volba
Jakkoliv Okamurovo počínání dává jakýsi smysl vůči jeho voličům, nezapomínejme, že jejich počet je určen patnácti poslanci z dvou set (a to jich ještě část ani není z SPD). Hlavní odpovědnost za tento chaos nese především předseda zdaleka nejmocnější politické síly v zemi - Andrej Babiš. Právě on totiž umožňuje Tomio Okamurovi hrát jeho hry pro sedm procent voličů, zatímco sám se jako premiér bude muset vypořádat s jejich důsledky.
Ty nemusí být malé. A nejde přitom jen o 200 tisíc lidí, kteří se jednou za čas shromáždí na Letné.
Babiš je zkušený politik a ač se nyní zhlédl ve zneužívání poslaneckých přílepků, aby se vyhnul zdlouhavě přijímaným vládním návrhům, už si také vyzkoušel i to, že u složitějších věcí to končí krachem – zákon namířený proti neziskovým organizacím musel odebrat sněmovním extremistům a předat jej na příslušné ministerstvo.
Asi ani on sám si nemyslí, že by mohla dobře dopadnout sekvence: rychlopalný poslanecký návrh k poplatkům, který platí od léta, na nějž navazuje vládní návrh, který platí od Nového roku, přičemž oba návrhy dělají různé týmy a příslušný ministr kultury je ten poslední, který je o něčem informován. Za výslednou havárii ale ponese odpovědnost právě premiér, protože to on své vládní partnery nechal takto zdivočet. Ke všem svým starostem by tu také mohl brzo mít dvě miliardové instituce v bankrotu, o což asi nestojí.
Asi mu vůbec nedochází, co by byla nevyhnutelná postupka: Opoziční strany si nenechají uniknout ústavní žalobu, pro kterou budou mít docela dobře nabito. O postavení obou médií se okamžitě začne zajímat Evropská komise, protože se Česko dostane do rozporu s Evropským aktem o svobodě médií, který garantuje „přiměřené, udržitelné a předvídatelné finanční zdroje“ pro plnění veřejné služby. Takže si Česko zase jednou užije zcela zbytečnou hrozbu pokut a třeba i nakonec ztráty eurofondů.
Jakkoliv se Babiš stále více hrouží do teorií o „deep state“ a všeobecném spiknutí šílených liberálů, měl by v něm na chvíli zvítězit zase jednou pragmatik, který chladně zváží všechna pro a proti toho, že si Okamura nyní může uspokojovat svých sedm procent voličů. A položit si osobní, ale v důsledku pro Česko i velmi státnickou otázku: Stojí mi to za to?
