Maďaři se bojí následků, když promluví

/Od zvláštního zpravodaje v Maďarsku/

Strach o práci. Obavy z dopadu na studium. Zákaz od rodičů nebo nadřízených. A také únava z politiky a snaha držet si od ní odstup. Takové odpovědi jsem v Maďarsku často slýchal při otázkách na předvolební situaci.

Po 16 letech vlády Viktora Orbána a v atmosféře ostré kampaně s nejistým výsledkem se část společnosti stáhla do sebe. Míra odmítnutí byla nezvykle vysoká. Často přišla dřív, než zazněla otázka.

Nepomohla ani maďarština. Lidé reagovali odmítavě i ve chvíli, kdy je oslovovala rodilá mluvčí.

Jako reportér Seznam Zpráv mám zkušenosti z řady předvolebních kampaní: na Slovensku, v Polsku, v Německu i ve Spojených státech. Rozhovory s lidmi o politice bývají náročné. Ne každý chce mluvit a odmítnutí patří k práci novináře. Letošní reportážní cesta do Maďarska ale vyčnívala. Nešlo jen o neochotu odpovídat. Často to působilo jako vědomá volba mlčet.

Ukazují to konkrétní příběhy.

Mladík Ákos, jehož jsem oslovil ve dvanáctitisícovém městečku Bicske západně od Budapešti, nejdřív mluví ochotně. Než ale odpoví na citlivější otázku, na chvíli se odmlčí. „Jen si to musím promyslet,“ říká a další věty formuluje opatrně.

O poměrech v regionu, kde se narodil premiér Viktor Orbán a kde se koncentrují majetky oligarchů napojených na vládnoucí stranu Fidesz, mluvit nechce.

„Můžete se kvůli tomu dostat do problémů,“ vysvětluje. Jeho otec totiž pracuje na ministerstvu a dal mu jasnou instrukci, aby s novináři nemluvil. Nediví se tomu, že jsem nepochodil ani v kavárně. Obsluha se odkázala na zákaz od vedení.

„Možná to tak nevypadá, protože je to klidné místo. Ale vlčí uši jsou všude,“ říká Ákos.

Zkušenosti z místa potvrdil v rozhovoru pro Seznam Zprávy maďarský novinář Gergely Gulyás. Ve stejné oblasti nedávno strávil několik hodin a snažil se s místními mluvit. Neúspěšně. „Byl jsem tam čtyři hodiny a nikdo nechtěl mluvit,“ řekl.

Nejde podle něj jen o strach. Lidé jsou na systému vytvořeném Orbánovou stranou Fidesz často přímo závislí, ať už skrze práci, zakázky nebo drobné služby navázané na okruh firem a institucí spojených s vládou. „Když máte stabilní práci, raději mlčíte,“ shrnuje Gulyás.

Otevřená kritika tak nepředstavuje jen názor, ale i riziko. Mlčení se v takovém prostředí stává racionální strategií. Ne proto, že by lidé neměli vlastní názor, ale proto, že se naučili, kdy a kde ho neříkat.

Podle Gulyáse navíc dlouhé roky platilo nepsané pravidlo, že „všichni kradou“ a nemá smysl to řešit. Korupce se stala součástí normálu, který většina společnosti přijala výměnou za relativní stabilitu.

Teprve ve chvíli, kdy se ekonomika zhoršuje a výhody systému se pro část lidí vytrácejí, začíná se tenhle tichý konsenzus drolit. I tehdy ale často nepřichází otevřený odpor, spíš opatrnost, únava a nedůvěra.

Maďarsko podle Gulyáse za vlády Fideszu „zešedlo“. Uzavřelo se do sebe a do úzkého kruhu rodiny, kde je ještě možné mluvit otevřeně. Ve veřejném prostoru zůstává spíš mlčení.

Novinář, který dlouhodobě popisuje fungování systému korupce, nepotismu a klientelismu v Orbánově zemi, zdůrazňuje, že strach v Maďarsku nemá podobu policejních zásahů na každém rohu.

„Je méně viditelný, ale o to účinnější. Projevuje se v drobných rozhodnutích, ve větách, které lidé nedořeknou, i v otázkách, na které raději neodpoví,“ říká Gulyás.

Na dotazy přitom leckdy neodpovídají ani někteří účastníci opozičních mítinků. „Nezlobte se, nebudu odpovídat,“ říká mi mladá žena před začátkem akce Pétera Magyara. Lídr hnutí Tisza v poledne vystoupil v centru vesnice Iváncsa, asi 50 kilometrů jižně od Budapešti.

Jméno neuvádí, alespoň ale dodá, že je právnička a mluvit nechce kvůli obavám o kariéru.

S podobnou opatrností se ale nesetkávám jen u mladších nebo politicky aktivních lidí.

V budapešťském parku Jana Pavla II. mi odpovídá bezmála osmdesátiletá seniorka Katalin, bývalá zaměstnankyně farmaceutické firmy. Hned na začátku nastavuje jasnou hranici: o politice se podle ní „raději už nemluví“.

K volbám už nechodí a ani letos nepůjde. Rozhodování přenechává mladším. Působí smířeně, říká, že má vše, co potřebuje, a chce si v klidu dožít.

Když se ale řeč stočí jinam, opatrně se rozpovídá. Ve zdravotnictví podle ní chybí čas na staré i mladé a „nějaká změna“ by po šestnácti letech vlády Viktora Orbána neuškodila. Zprávy prý raději vypíná, protože nedokáže rozeznat, kdo mluví pravdu. Politiku nevytěsnila. Jen ji odsunula do bezpečné vzdálenosti.

Na lavičce o kousek dál mi jiná seniorka bez váhání popisuje kampaň jako „hroznou“, plnou nenávisti a urážek. Jakmile ale přijde řeč na vlastní zkušenost, rozhovor se zadrhne. „Tohle přeskočím,“ říká a další otázky odmítne. Nakonec nechce uvést ani své jméno. Mluvit obecně je v pořádku, u osobní zkušenosti se hranice rychle uzavírá.

Vícekrát slyším „ne“ i na Magyarově mítinku ve městě Göd na severu od metropole. Jde o větší akci, na niž přišly dva až tři tisíce lidí.

Její účastníci by mohli být ochotnější mluvit o politice. „Nechci se vyjadřovat, nezlobte se,“ říká mi mladík, který na mítink míří. Mluvím pak s dalšími lidmi, ale všichni se při představování omezí na křestní jméno. Příjmení raději neuvádí.

Opatrnost není typická jen pro voliče opozice. Opakovaně jsem odmítnutý i u angažovaných příznivců Fideszu.

„Ne, nemohu mluvit. Pracuji v národní instituci a nemám povoleno mluvit,“ říká mi v parku Elvise Presleyho v Budapešti muž středního věku. Oslovil jsem ho krátce před budapešťským Pochodem za mír, kde šli podporovatelé vlády.

Starší manželé mi pak na stejné akci bez zábran líčí, že si podle nich Ukrajinci válku zaslouží. Své jméno říct nechtějí – ani to křestní. „Neřeknu své jméno. Na co potřebujete moje jméno?“ reaguje žena podezřívavě. Její manžel ji okamžitě doplňuje: „Já taky ne.“

Podle aktuálního výzkumu univerzity ELTE sice v Maďarsku mírně ubylo lidí, kteří se od politiky úplně odvracejí. Přibylo ale těch, kteří raději mlčí. „Nevím“ dnes častěji říkají lidé z nižších a chudnoucích vrstev.

Jenže vedle nich stojí jiná skupina, méně viditelná, ale pro pochopení systému zásadní: lidé, kteří názor mají, jen ho neřeknou. Nejde přitom o okraj společnosti, ale i o ekonomicky aktivní a relativně stabilní vrstvy, včetně státních zaměstnanců.

Jejich mlčení nevyjadřuje absenci názoru, ale strategii. „Nechtějí to říkat kvůli nějakému vnějšímu tlaku,“ komentovala nedávno výsledky výzkumu se čtyřmi tisíci respondenty socioložka Andrea Szabó z ELTE.

Nemusí jít o přímý strach z trestu, často stačí zkušenost, že se to nevyplácí a že je lepší držet jazyk za zuby.

Dojmy z uličních anket potvrzuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy i politolog Bálint Magyar (není příbuzný s opozičním lídrem Péterem Magyarem). Nejde podle něj o přehnaný pocit, ale o důsledek toho, jak se v zemi za poslední roky proměnily vztahy mezi státem a společností.

Orbánův systém podle experta z Demokratického institutu Středoevropské univerzity (CEU) nestojí jen na politické moci, ale na závislosti. Práci, zakázky i běžné fungování totiž často zprostředkovává stát nebo jeho okolí – a za přímého politického vlivu.

„Všechny vztahy ve společnosti se proměnily v závislosti. Pokud se proti režimu ozvete, můžete přijít o práci. A někdy nejen vy, ale i vaši blízcí,“ říká Bálint Magyar. „Strach je důležitým nástrojem, jak systém udržet,“ dodává.

Režim sám sebe označuje jako Systém národní spolupráce (NER). Termín zavedl Viktor Orbán po návratu k moci v roce 2010 a má vyjadřovat jednotu společnosti a harmonii mezi státem, byznysem a občany.

Podle Bálinta Magyara jde ale spíš o nálepku než o popis reality. Politolog nabízí jiný termín: mafiánský stát.

„Mafiánský stát je formou autokracie, kde politická moc slouží k obohacování vládnoucího okruhu,“ vysvětluje svou definici. Podle ní není Orbánův režim ideologický v klasickém smyslu, ale používá různé ideologické nástroje podle potřeby. „Důležitá je loajalita a funkčnost systému,“ popisuje expert.

Maďarsko právě jako „mafiánský stát“ vnímá podle aktuálního průzkumu 27 procent lidí. Je to nejvíc ze všech nabízených odpovědí. O tři roky dříve to bylo o sedm procentních bodů méně.

Data přinesl letos v únoru průzkum agentury Republikon.

Společnost je v pohledu na režim ostře rozdělená podle vzdělání, místa i politických preferencí. Zatímco vzdělanější, městští a opoziční voliči mluví o „mafiánském státu“, voliči Fideszu a méně vzdělané skupiny přebírají vládní jazyk typu NER nebo „občanská demokracie“.

Debata o tom, jak systém pojmenovat, tak není jen akademická. Vypovídá o tom, jak hluboce je maďarská společnost rozdělená a jak odlišné reality v ní vedle sebe existují.