Článek
Každý rok v březnu se dozvíme, že Finsko je nejšťastnější zemí na světě. Letos to bylo podeváté v řadě. Skóre 7,764 z deseti na Cantrilově žebříku, s pohodlným náskokem před Islandem a Dánskem. Čistě technicky to znamená tohle: Když se výzkumníci Gallupova ústavu zeptají asi tisícovky Finů, jak by svůj život ohodnotili od jedničky do desíti, odpovídají nejvyššími čísly na světě.
Česko je dvacáté, jedenácté v EU, se slušným skóre 6,821. Titulky by mohly znít (a asi i zní, pokud o tom média píšou) předvídatelně: Severské země vedou, my jsme někde ve středu, nic moc se neděje.
Jenže možná se něco zajímavého děje. Jen je to víc ukryté v datech.
World Happiness Report 2026 totiž kromě slavného žebříku měří ještě dvě věci, o kterých se už tolik nepíše. Tzv. pozitivní afekt, což je průměr odpovědí na zhruba tyto tři otázky: Smáli jste se včera hodně? Zažili jste radost? Naučili jste se nebo udělali jste něco zajímavého? A pak negativní afekt, který podobně měří obavy, smutek a hněv. Žádné velké filozofování o smyslu bytí. Jen snaha zjistit, co respondenti prožívali.
A tady to začíná být zajímavé: v pozitivním afektu je Česko druhé (!) v celé Evropské unii. Za Dánskem (0,783), před Finskem (0,736). My, s naším skóre 0,748, prožíváme víc denní radosti než Finové, Švédové, Nizozemci nebo Němci. Více smíchu i zajímavých zážitků.
Ale pozor, v negativních emocích patříme taky k „nejlepším“. A protože je tento žebříček uspořádán sestupně, jsme jednadvacátí. Šestá nejnaštvanější a nejsmutnější země v Unii. Skóre 0,272 je výrazně nad průměrem.
Druzí nejradostnější. Šestí nejnaštvanější. Současně.
Více o Indexu štěstí 2026 se dočtete zde:
Ta důležitá otázka zní: Co to vlastně ten žebříček měří?
Zjednodušeně můžeme odpovědět to, co asi podvědomě tušíme – neměří štěstí. Ne v tom smyslu, který by popsal Aristoteles, Epikúros nebo váš terapeut. „Cantrilův žebřík“ (to je jméno té metody) je kognitivní evaluace. Horní příčka je nejlepší možný život, dolní ten nejhorší, kde stojíte?
Je to otázka na stabilitu, předvídatelnost a kontrolu. Na to, jak moc se cítíte zajištění. Jsou tam lidé, kteří ten žebřík pomáhají držet? Je tam nad zemí nachystaná síť? A když se přes to všechno zraníte, je někde v blízkosti nemocnice, kde vás nenechají umřít?
Na to se vás Gallup ptá. Ne na to, jestli jste včera byli dojatí nad západem slunce nebo jestli jste někdy tak opojení štěstím, že máte chuť křičet radostí. Případně jestli někdy naopak máte sto chutí řvát zlostí.
Gallup se vás ptá, jestli jste v pohodě a jestli si myslíte, že v pohodě budete i zítra. A jestli budete v pohodě i v případě, že svět bude objektivně stát za houby.
A v tom je Finsko geniální. Ne proto, že by se Finové uměli nejlíp na světě radovat. Jak jsme viděli, v tom jsou až třetí v EU. Ale proto, že jejich život je nejméně „volatilní“, jak říkají investoři.
Jinými slovy, žijí v zemi a ve společnosti, kde jsou silné instituce, kde je z jejich pohledu minimální korupce (skóre 0,491, což je šestkrát víc než české skóre 0,081), fungující sociální síť, předvídatelný stát. Finský triumf v žebříčku štěstí je svým způsobem velkým vítězstvím moderního stoicismu.
Štěstí tu není extáze. Je to absence nejistoty. Což v sobě obsahuje i smíření s riziky, která mohou být velká. A v roce 2026 jsou, zvlášť pro zemi, která sousedí s nejnebezpečnějším evropským agresorem. Ale Finové pro to ostatně mají své vlastní, těžko přeložitelné slovo: Sisu, česky ne zcela přesně odolnost, anglicky resilience.
Právo „hledat štěstí“, tedy „pursuit of happiness“, definovali už američtí „otcové zakladatelé“. Definovali ho jako jedno ze základních lidských práv. Poeticky bychom ho mohli nazvat také „právem na snění“. A jak naznačují data, to je to právo, kterého se evropští seveřané do určité míry vzdali. Možná rozumně a oprávněně. A vyměnili ho za právo na jistotu, tedy „pursuit of security“.
Není to rezignace na osobní svobodu, ta je v severských zemích objektivně vysoká. Ale je to zároveň spolehnutí se na stát, který přebírá většinu rizik. Že se něco pokazí, ať už ve vašem osobním, nebo pracovním životě, anebo ve světě jako takovém. V tom případě je stát připraven v rámci svých možností pomoci. A na oplátku od vás očekává, že budete stát podporovat i vy.
Gallupova „zpráva o stavu štěstí“ reflektuje takto nastavenou západní společnost. Takže výsledek vůbec neříká, kde jsou lidé nejšťastnější. Kde se umí radovat a kde prožívají život na maximum emocí. Říká, kde jsou maximálně spokojeni s tím, co mají, a minimálně se bojí toho, co přijde.
Jinými slovy, měří civilizační vyrovnanost a absenci existenciální nejistoty. Což je legitimní metrika. Ale netvrďte pak všude a vždycky, že ve Finsku jsou nejšťastnější lidé, protože je to přece „změřené“. Není. Jak jsme ukázali, ten index měří něco jiného.
Podívejte se na Polsko. Nejméně negativních emocí v celé Unii – skóre 0,135, s obrovským náskokem. Zároveň dvacáté šesté z dvaceti sedmi v pozitivních emocích. Poláci nejsou smutní, ale ani veselí. Poláci jsou „stoikové Evropy“, Marcus Aurelius by je miloval.
Žebřík „spokojeného života“ a „včerejší emoce“ jsou dva úplně jiné příběhy. A ten o emocích je často zajímavější.
Český výsledek mě nepřekvapuje. Jsme národ, který si stěžuje na všechno a vždycky. Nadáváme na politiky, na počasí, na sousedy, na ceny, na Babiše nebo Fialu. Korupci považujeme za katastrofální, štědrost Čechů taky.
Tomu odpovídá i to, že prožíváme naštvání, vztek a zlost. Ale zároveň si z toho umíme dělat legraci. „Smějící se bestie“, jedno z nejpřesnějších hodnocení české povahy. Jsme radostně rozčílení.
Nevhodná otázka, vzhledem k tomu, že i tento text čtou Češi. Takže je naštve a pak si z něj budou dělat legraci. Ale přesto: Je finské štěstí – ta stabilní, klidná, institucionalizovaná spokojenost – opravdu to, co chceme? Nebo je to symptomem rezignace na snění a víru v zázraky?
Pozor, neptám se ironicky. Pokud definujeme štěstí jako stabilní spokojenost s životem, pak společnosti, které nejefektivněji eliminují nebezpečí, riziko a nejistotu, budou vždy vycházet nejlépe. To je logické. Ale nevíme – a žebříček nám to neřekne –, jestli lidé v těchto společnostech dokážou lépe než jiní odpovědět na tu základní, nejdůležitější otázku. Neboli otázku po smyslu života.
V tom máme dle dat výhodu.
Necítíme se bezpečně. Máme velké sny a naše nedůvěra v to, že se je podaří splnit, nás na žebříčku brzdí. Naše negativní emoce jsou vysoko, protože nám na věcech záleží. Bojíme se, že to nevyjde. Protože v malé zemi uprostřed Evropy to v dějinách nevycházelo opakovaně.
Stále ale máme energii o ty sny usilovat. Možná na rozdíl od Finů, kteří jsou si příliš vědomi svých limitů. V případě nehody dějin (a opět, zažili jsme těch nehod hodně) mají Finové lepší šance se s tím vyrovnat. Jejich emocionální nestabilita je menší, instituce silnější, na pád jsou lépe připraveni. Ale my máme své sny a zároveň si z nich i ze sebe umíme dělat legraci. Naštve nás to, ale i pobaví. To není špatná pozice, troufám si tvrdit.
(A ano, teď už můžete být naštvaní a dělat si ze mě legraci.)
