Článek
Životní spokojenost se po desetiletí řídila předvídatelným scénářem. Byla jako písmeno U - tedy vysoká v mládí, poté klesala ke dnu ve středním věku a nakonec se ve stáří opět zvedala. Mládí se tak zdálo být synonymem bezstarostnosti a optimismu. Jenže tento zavedený vzorec se v posledních letech začal v mnoha vyspělých zemích rozpadat.
Stále více dat ukazuje, že mladí dospělí nejsou tak spokojení, jak bývali. Jejich startovní pozice na mapě životního štěstí se propadá a v některých zemích se dokonce ocitají na pomyslném dně.
Co se to děje s generací dnešních dvacátníků? A proč se zdá, že jejich prožívání světa je zásadně jiné, než jaké zažívali jejich rodiče?
Údolí nespokojenosti
Představte si životní spokojenost jako cestu s předvídatelným profilem. Přesně tak sociologové a ekonomové dlouho popisují takzvanou U-křivku. Tento koncept, potvrzený ve stovkách studií napříč bohatým světem, v podstatě kreslí mapu našich pocitů v různých fázích života.
První část křivky, tedy období zhruba od dospělosti do třiceti let, se nachází vysoko. Důvod je intuitivní: mladí lidé mají obvykle méně povinností, vysoká očekávání a pocit, že mají celý život a spoustu příležitosti před sebou.
Kolem čtyřicítky a padesátky se křivka propadá na své dno. Přichází realita – tlak v kariéře, péče o děti, splácení hypotéky a často i starost o stárnoucí rodiče. Je to období největší zodpovědnosti, které si vybírá svou daň na duševní pohodě.
Po padesátce se však spokojenost začíná opět zvedat. Děti odrostly, profesní tlaky polevují a lidé se často naučí více si vážit přítomného okamžiku a vztahů. Získávají nadhled a moudrost, která jim pomáhá lépe zvládat životní výzvy.
Je ale klíčové říci, že U-křivka nikdy nebyla univerzálním zákonem lidského prožívání. Jde spíše o produkt specifických podmínek moderních, stabilních a relativně bohatých společností.
Nová rozsáhlá studie Global Flourishing Study, publikovaná v časopise Nature Mental Health, ukazuje, že v některých zemích s věkem naopak spíše klesá. Zdá se, že v chudších zemích se poměrně často místo „U-křivky“ objevují úplně jiné obrazce - „hřbety“ s vrcholem ve středním věku (v Nigérii například), nebo v podstatě mírně jedním či druhým směrem nakloněné „úsečky“ (Bolívie, Nepál, Malawi).
U-křivka je tedy spíše symptomem určitého typu společnosti než univerzálním lidským údělem. I když nemáme pochopitelně k dispozici „tvrdá data“ z doby před 20. stoletím, zdá se, že U-křivka by mohla být v dobrém i zlém „výdobytek“ moderní civilizace.
U křivka životní spokojenosti
Křivka se mění
Právě onen vysoký start, typický pro mládí, se v posledním desetiletí v mnoha západních zemích začal hroutit. Mladí lidé dnes do dospělosti vstupují s výrazně nižší úrovní spokojenosti, než bylo běžné. Dlouholetý a předvídatelný vzorec se láme.
Ukazuje to například mimo jiné i zmíněná studie Global Flourishing Study, která vychází z dat od více než 200 tisíc lidí z 22 zemí. Podle jejích průběžných výsledků je dnes v průměru celková životní pohoda (takzvaný „flourishing“) u lidí ve věku 18–49 let v podstatě plochá a teprve poté začíná s věkem stoupat. Jinak řečeno, mladí dospělí už nejsou tak spokojení jako jejich rodiče či prarodiče.
Jev je patrný v zemích jako Velká Británie, Brazílie či Austrálie, přičemž největší rozdíl mezi mladými a staršími generacemi výzkumníci zaznamenali ve Spojených státech.
Nejde přitom o ojedinělý výsledek. K podobným závěrům docházejí i další rozsáhlé analýzy.
Šetření World Happiness Report například zjistilo, že od roku 2019 výrazně poklesla životní spokojenost lidí ve věku 15 až 24 let v regionech Severní Ameriky, západní Evropy, jižní Asie a na Blízkém východě.
I v Česku spokojenost mladých postupně klesá: například podle měření PISA se počet studentů nespokojených se životem zvýšil z 11 % v roce 2015 na 16 % v roce 2018 a 18 % v roce 2022.
V mnoha západních zemích jsou dnes starší lidé prokazatelně šťastnější než mladí, což proti předcházejícím desetiletím představuje zásadní změnu. Nápadně to ilustruje třeba příklad Kanady: pokud by se hodnotila jen spokojenost lidí nad 60 let, byla by Kanada 8. nejšťastnější zemí světa. Pokud bychom ale měření omezili pouze na osoby mladší 30 let, propadla by se až na 58. místo.
Můžeme se na problém podívat i z druhé strany: ne na spokojenost, ale na míru stresu, úzkostí a pocitů zoufalství. Ekonomové David Blanchflower a Alex Bryson, kteří se tématu dlouhodobě věnují, upozorňují, že v datech ze západních zemí za posledních zhruba 15 let přestává být patrný „hrb nespokojenosti“, který byl vlastně zrcadlový obraz U-křivky.
Dříve tedy platilo, že psychická nepohoda (v angličtině „ill-being“) dosahovala vrcholu ve středním věku, tedy v období největších životních tlaků. Data tak vytvářela pomyslný „hrb“, po kterém následoval pokles ve stáří. Tento „hrb“ ovšem zmizel a nahradila znepokojivá klesající přímka. Jinak řečeno – podle těchto údajů nejvyšší míru psychické nepohody dnes zažívají právě ti nejmladší a s přibývajícím věkem tato zátěž klesá.
Proč je to zajímavé? Protože výsledek ukazuje, že nejde jen o abstraktní pokles „skóre štěstí“. Znamená to, že mladí lidé dnes hlásí, že cítí více negativních pocitů – více úzkosti, stresu a beznaděje – než jiné věkové skupiny.
Pokud jsou tyto údaje přesné – a nejde o výsledek jedné jediné studie, ale vícero měření – tak se životní scénář mladších generací do jisté míry převrátil naruby. Místo, aby startovali z vrcholu spokojenosti a štěstí, začínají mnozí mladí lidé svůj dospělý život v údolí nepohody.
Hledání v mlze
Vysvětlit, proč se mapa spokojenosti tak zásadně mění, je nesmírně obtížné. A je třeba rovnou tady přiznat: jasnou odpověď neznáme. Vědci zatím pracují s hypotézami a daty, která často ukazují na souvislosti, nikoliv však na jasné příčiny. Společnost se v posledních dvou dekádách proměnila v celé řadě ohledů. Přesto se několik hlavních „podezřelých“ v debatě objevuje opakovaně.
Tím nejčastěji skloňovaným jsou bezesporu digitální technologie. Hypotéza je přitažlivá svou jednoduchostí: pokles spokojenosti mladých začal zhruba v době, kdy se masově rozšířily chytré telefony a sociální sítě. I někteří odborníci tak tvrdí, že právě neustálé sociální srovnávání, kyberšikana a čas strávený online na úkor spánku a osobních kontaktů jsou hlavní příčinou „epidemie duševních nemocí“.
Realita je ovšem, jak ukazují podrobná data, mnohem složitější. David Šmahel z Masarykovy univerzity, který se svým týmem uskutečnil v Česku celou řadu studií na toto téma, varuje před zjednodušujícími závěry. „Naše kauzální studie málokdy poukážou na to, že by používání digitálních médií mělo přímý vliv na pokles duševní pohody,“ říká Šmahel.
Výzkum jeho týmu ukazuje, že vliv technologií není zdaleka univerzální. Pro drtivou většinu dospívajících, zhruba 80 až 90 procent, je dopad digitálních médií neutrální. U zbytku může být pro někoho negativní, ale pro jiného naopak pozitivní. Vše záleží na povaze – a především na způsobu, jakým lidé technologie používají.
Například jedna ze studií ukázala, že zvýšení času stráveného na mobilu zvyšuje stres jen asi u 20 % adolescentů. Důležitější než samotný čas se ukázal být způsob používání: dospívající, kteří telefon používali přerušovaně v průběhu celého dne, byli ve větším stresu, pravděpodobně kvůli neustálým notifikacím a vyrušování.
Ještě zajímavější je příklad hraní videoher. Ukázalo se, že zatímco u chlapců vedlo častější hraní her s ostatními ke snížení pocitů osamělosti i depresivních nálad, u dívek byl efekt přesně opačný – sociální hraní u nich tyto negativní pocity prohlubovalo. Důvodem může být, že pro dívky hry častěji fungují jako „únik“ od již existující depresivní nálady. Jinak řečeno, už na začátku mají „špatnou náladu“, které je těžké se zbavit.
Skutečnost je tedy komplikovaná a Šmahel s kolegy jednoznačně varují před unáhlenými a generalizujícím závěry: „Digitální technologie mohou být škodlivé, ale nemusí, a já bych tak varoval i před univerzálními zákazy – ty mohou vést k izolaci a nižší míře digitálního vzdělání.“
Pokud tedy technologie nejsou hlavním viníkem, co dalšího je ve hře?
Dalšími „podezřelými“ jsou zejména méně hmatatelné, ale o to pronikavější změny ve společnosti.
Na dnešní mladé lidi jsou kladeny stále vyšší nároky, ať už jde o tlak na výkon ve škole, nebo o perfekcionismus živený představou dokonalých životů na sociálních sítích. Ve studiích prováděných Davidem Šmahelem míra tlaku na výkony ve škole s „nepohodou“ studentů korelovala více než používání digitálních technologií. Ale jak varuje i český vědec, jde o souvislost, která nemusí být nutně příčinná – vyšší nároky nemusí nutně vždy vést k nespokojenosti.
Mladí lidé v mnoha vyspělých zemích jsou zřejmě první generací po dlouhé době, která čelí reálné hrozbě, že se nebude mít tak dobře jako jejich rodiče. Nejistota na trhu práce, astronomické ceny bydlení a rostoucí náklady na vzdělání vytvářejí všudypřítomný tlak a pocit, že tradiční životní milníky jako vlastní domov nebo finanční zabezpečení jsou nedosažitelné.
Dnešní mladá generace také dospívá ve světě, který působí nestabilně a nebezpečně. Média jsou plná zpráv o válkách, politické polarizaci i klimatické krizi – a ani jeden z těchto problémů se přitom nezdá mít jasné řešení. Minimálně u některých mladých to vyvolává zřejmě pocit bezmoci, se kterým je těžké něco dělat.
S největší pravděpodobností tak jde o souběh mnoha faktorů, jejichž společný dopad vytváří pro mladé lidi zásadně odlišné a náročnější prostředí pro start do dospělosti.
Jiné dospívání
Co to tedy znamená? Změna U křivky v něco jiného není důvodem k panice (byť třeba jen morální). Existují společnosti, kde U-křivka nikdy nebyla normou, a přesto fungují. Ale jev zřejmě signalizuje změnu. Láme se desítky let platný společenský vzorec, což naznačuje, že se proměnily samotné podmínky dospívání a startu do dospělého života. Mladí lidé dnes čelí jiným výzvám a tlakům než generace jejich rodičů a jejich prožívání světa je tomu uzpůsobeno.
Autoři studií jako je Tyler VanderWeele z Harvardu v tom vidí jasný vzkaz. „Kladu si otázku: Investujeme dostatečně do blahobytu mladých?“ citují ho NY Times. On i autoři jiných námi citovaných studií navrhují, aby vlády a společnost obecně braly spokojenost mladých jako jeden z klíčových ukazatelů a cílů.
Zde se ovšem rýsuje politický paradox. Právě ve stárnoucích západních společnostech, kde je tento trend nejvýraznější, představují senioři stále silnější a vlivnější voličskou skupinu. Jejich potřeby a preference logicky dominují politické debatě. Prosazovat opatření cílená na mladé, tím pádem může být stále obtížnější.
Důsledky tohoto tichého mezigeneračního pnutí je těžké předvídat. Nevíme, zda „to nepřejde“ – tedy jestli dnešní nešťastní mladí budou za dvacet let spokojenějšími dospělými – nebo zda se jedná o trvalou změnu v tom, jak prožíváme život. Na to nám dají odpověď až budoucí výzkumy.
Zjevně jsme ale svědky přerodu – a to spíše směrem k horšímu. A tak se nabízí těžké otázky: Co jsme schopni a ochotni jako společnost udělat pro to, aby dospívající generace nabyla optimismu? A co se může stát, pokud se to nepodaří?
