Co když se bude jen trápit? Film o nenarozeném dítěti je silný, ale návodný

„Lindule, je to jenom podezření. To ještě nic neznamená,“ snaží se Marek ukonejšit partnerku. „Proč zrovna my bychom měli mít dítě s Downovým syndromem?“

Slova Kryštofa Hádka ale Pavlu Gajdošíkovou neuklidňují. V nemocniční chodbě urputně hází mince do nefunkčního automatu s občerstvením, který jí strojovým hlasem opakuje pokyny. Je to zoufalý pokus mít alespoň něco pod kontrolou. Zdraví vlastního dítěte totiž Linda ovlivnit nemůže.

Nový film režisérky Jitky Rudolfové nazvaný Tanec s medvědem vypráví o dilematu rodičovství s těžkou prognózou, ale také o tom, že v nejtěžších okamžicích se člověk ocitá sám. Nejednoznačnost, s níž intimní snímek pracuje, předurčuje už název. Nese dvojí symboliku: medvěd může označovat plodnost, tanec s ním pak setkání s nepředvídatelnou a náročnou životní situací.

Když se hráčka symfonického orchestru a pilot pár dní po návštěvě ultrazvuku opravdu setkávají s medvědem – pochodují s jeho figurínou na venkovském jarmarečním karnevalu –, ještě se usmívají. Pořád je tu šance, že plod v Lindině těle čeká zdravá budoucnost. Jak ale slavnostní tepání karnevalových bubnů střídá mihotavý tón houslí, radost střídá nejistota. Pocit, který film režisérky Jitky Rudolfové zaplňuje většinu stopáže. Vyhrát může jen ten, kdo si strach nepustí k tělu. Jenže jak na to, když kvasí přímo v Lindině útrobí?

Křehkou, ambivalentní atmosféru snímek buduje zvukem i obrazem. Dialogy občas přikrývá efektem, takže znějí, jako bychom je slyšeli zevnitř břicha. Rudým přítmím prosvitne tělo plodu. Emočně vypjaté situace snímá kamera Ferdinanda Mazurka v nepřirozených úhlech, klimbá kolem postav v náznaku nestability. Naopak tam, kde se objevuje jistá možnost bezpečí, uklidňuje se i obraz.

Hudba čerstvého nositele Českého lva Jonatána Pastirčáka známého jako Pjoni a jeho kolegy Martina Štefánika si půjčuje zvuk srdečního tepu nenarozeného plodu. Připomíná to křehkost života, ale také rychle se krátící čas na rozhodování. Mají si Linda s Markem dítě nechat i přes hrozbu, že se jejich život změní v utrpení? Nebo je snad přemýšlení nad potratem předčasné? Co když malou čeká jen trápení? Ve vzduchu visí otázky, které ne a ne zmizet.

Opravdovou hybnou silou filmu je výkon čtyřiatřicetileté Pavly Gajdošíkové, jejíž herecký talent ocenili soškou Českého lva akademici už za Chyby od Jana Prušinovského. V detailně snímané tváři hrdinky Tance s medvědem se zračí zarputilost, vztek, odhodlání i zoufalství - zcela bez patosu, zato s uhrančivostí, která je na tuzemské poměry výjimečná.

I další herci ke svým rolím přistupují pečlivě. Jejich výkony ale komplikují tezovitě napsané postavy.

Marek Kryštofa Hádka je stereotypní muž, trouba, který Lindině dilematu většinu času přihlíží jako nezúčastněný divák, občas lamentující nad neuvařenou večeří či ženským hysterčením.

Klára Melíšková jako Lindina matka má ještě těžší pozici. „Mně jde ale opravdu jen o tvoje dobro,“ vysvětluje dceři a v jejím tónu jsou slyšet nevyslovené argumenty z vlastní minulosti. Ty ale Melíšková nemá šanci rozehrát. Scénář Lucie Bokšteflové jí přiřkl pozici narcistní, ublížené matky, která pro vlastní dítě nemá špetku pochopení.

Ostatně jako skoro žádná další postava filmu. Lindina kolegyně z orchestru místo empatie nabízí pytle s věcmi, které jejich dítě už odnosilo. Markova matka snaše vysvětluje, že po mužích se ohledně rodičovství nic požadovat nemá. „On ale nemůže za to, že to s tím děckem bude složitý,“ obhajuje tchyně v podání Zuzany Kronerové svého syna. „A já snad jo?“ argumentuje Linda.

Tanec s medvědem tedy napínavou nejednoznačnost postupně opouští. Stává se z něj příběh o tom, jak osamocené bitvě čelí nastávající matky. Ne, že by takové téma nezasloužilo celovečerní snímek. V nejlepších chvílích film opravdu dokáže vyvolat pocit bezradnosti a nejistoty, kterou zažívají jen ženy. V opuštěném nemocničním pokoji zní televize a připomíná to nefunkční automat, nedostatečnou náhražku za tolik potřebnou lidskou vlídnost. Celkový dojem ale kazí režisérčina manipulace s diváckými city. Tanec s medvědem je zbytečně často odehrává za nás.

Ve svém poslání nakonec promlouvá jasně: Dokud bude Linda na problém sama, nemůže to dopadnout dobře. Rozporovat takový závěr nejde. Byl by ale mnohem silnější, kdyby Jitka Rudolfová vyprávěla příběh s větší důvěrou ke svým postavám a zejména pak k divákům. I oni totiž moc dobře tuší, že tančit s medvědem nejde bez bolesti.