Recenze: Nový český film Nevděčné bytosti má evropské parametry

Dovolená pod stanem u Jadranu měla utužit rodinné vztahy. Rozvedený David bere třináctiletého syna Tea a jeho sedmnáctiletou sestru Kláru do míst, na která má vzpomínky se svou exmanželkou. Idyla se však nekoná a mezigenerační komunikaci rozhodně neztěžuje jen to, že děti pocházejí z bilingvní rodiny.

Nové drama v Česku usazeného slovinského režiséra Olma Omerzua nazvané Nevděčné bytosti, které od čtvrtka promítají kina, zkoumá mimo jiné to, co jsou rodiče ochotni udělat pro ochranu svých potomků.

Jedenačtyřicetiletý Omerzu vždy vynikal schopností pohybovat se mezi žánry. Jeho nejoceňovanější snímek Všechno bude – držitel šesti Českých lvů včetně těch za nejlepší film a režii – kombinoval klukovské dobrodružství s road movie. Dílo nazvané Rodinný film zase různými způsoby unikalo ze žánru, který mělo vepsaný už v názvu.

Nevděčné bytosti jsou v jádru také rodinným dramatem, jakkoli jde o rodinu neúplnou. První část odehrávající se na pobřeží Jadranského moře spojuje dramatické pasáže s odlehčenějšími, ale také pracuje s prvky kriminálky či love story. Většina napětí plyne z toho, že Klára je anorektička. Otcovské starosti o dospívající dívku tím získávají další rozměr, nejde jen o bezpečí, ale přímo o život.

Omerzu opět sleduje svět dětí a svět dospělých, čemuž se věnuje už od debutu Příliš mladá noc. A znovu dochází k tomu, že oba světy nejsou zcela prostupné, že mezi nimi vždy bude existovat bariéra. Klíčová je tak otázka, jak se ji pokoušet překonat co nejcitlivěji.

Věci se v Nevděčných bytostech zkomplikují, když Kláře vstoupí do života urostlý pohledný mladík – shodou okolností syn muže, který dívku omylem trefil do obličeje rybou, když ji házel právě po tomto svém vzdorovitém synáčkovi. Ten se ale později ukáže jako neodbytný, leč charismatický společník. A Klára se zamiluje.

Omerzu opět skvěle pracuje s prostředím, umí najít pozoruhodné lokace, děj se částečně odehrává na nuda pláži. Nechybí tu tajemný mořský úkryt, ale plavba dovede rozvedeného Davida s vyčerpaným synem také na kus pobřeží, který je spíše skládkou než pláží. Voda představuje uklidňující i nebezpečný prostor, kamera Kryštofa Melky umí zachytit psychické stavy postav čistě tím, jak je snímá. Obzvláště intenzivní pocit neklidu vyvolávají chvilky, v nichž se Klára třese ve vodě či choulí do klubíčka na břehu. Je cítit, že prožívá fyzické i psychické vyčerpání.

Byť tvůrci umí napětí posléze odlehčit, také v bezstarostných toulkách mladých milenců je vždy něco trochu tajemného, s postupujícím vývojem událostí dokonce až zlověstného.

Ve druhé půli, která se odehrává v Česku, atmosféra houstne. Snímek se částečně mění v psychologický thriller a také v etické drama. Najednou jde o film, na který se kouká nelehce, ale Omerzu umí stále překvapovat vypravěčskými volbami.

Scénář, který režisér napsal se svým dřívějším spolupracovníkem Nebojšou Pop-Tasićem a nově také s Kashou Jandáčkovou, na poměrně spletité otázky nedává jasné odpovědi. Nelze dopodrobna rozebírat, kam se zápletka ubírá, ale jde tu o silné etické téma, zda existují situace, kdy lze pro dobro druhých lhát.

Pokud má novinka nějaké jednoznačné limity, pak plynou z toho, že ne vždy všechny postavy mluví přesvědčivě v jiném než rodném jazyce. Obzvláště to platí pro debutující Dexter Franc v roli Kláry. Přestože Omerzu umí vést herce, a ti mnohdy předvádějí velmi přirozené výkony, v některých momentech, kdy jde o milimetrovou přesnost, ty mladistvé akty vzdoru působí lehce přepjatě.

Na druhé straně film dovede suverénně přepnout z drásavého napětí do skvělé komediální etudy a přitom stále neumenšit závažnost situace.

Nevděčné bytosti umí diváky mučit tím, že budují napětí, a přitom se děj dlouho nikam neposouvá. Pak přijde náhlý impulz, změna nálady i žánru. V tom dílo připomíná některé současné evropské, zejména francouzské autory, jakkoli Omerzu nikdy není tak potměšilý a zneklidňující jako tvůrci typu Alaina Guiraudieho.

Nevděčné bytosti jsou po problematickém Atlasu ptáků návratem do formy, ukazují, že Omerzu je tvůrcem evropského formátu. Má cit pro vykreslení nečekaných situací, přemýšlí o tom, co umí filmové médium sdělit čistě vizuálně.

Je škoda, že tu schopnost promyšleně a přitom dostatečně múzicky vyprávět o složitých věcech občas trochu podkopávají nevyrovnané herecké výkony, jakkoli už samotná snaha vyprávět o citlivých psychologických tématech pomocí postav hovořících cizím jazykem je – obzvlášť v kontextu tuzemské kinematografie – odvážná.

Omerzova lehce nevyrovnaná novinka ale opět dostatečně sebevědomě vykračuje do Evropy, což ostatně stvrzuje světová premiéra snímku na festivalu ve španělském San Sebastiánu. I přes některé výhrady po zhlédnutí zůstane pocit, že se na plátně odehrálo netriviální drama, které dává všem postavám rovnocenný prostor, nikoho nesoudí, nikdo nevychází jako vítěz. Snímek nekončí jako moralita, naopak dostatečně mrazivě zkoumá, že z některých situací nelze najít jasná východiska.