Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
To, co se v posledních měsících odehrává ve Fakultní nemocnici Olomouc, přesněji řečeno co se tam možná odehrávalo v posledních letech, má ale úplně jiné rozměry. V mnoha článcích se tomu pečlivě věnují kolegové z investigativního oddělení Seznam Zpráv a je to práce víc než užitečná. Ve Vizitě bych chtěl nabídnout pohled trochu „z výšky“.
Případ excesivních, možná dokonce neindikovaných implantací takzvaných kardiovertor-defibrilátorů je možná méně nápadný a vypráví se komplikovaněji než například příběh o záměně novorozenců v porodnici. Jeho dosah je ale mnohem závažnější.
Z toho, co dosud o olomoucké kauze víme, se zdá, že ve fakultní nemocnici, jedné z výkladních skříní české medicíny a lékařského vzdělávání, se „léčily“ neexistující problémy a nadto se falšovala data do mezinárodní klinické studie. Vyšetřování probíhá, jeho výsledky neznáme a na ostré soudy je brzy. Ale pokud by se podstata této kauzy potvrdila, šlo by ze strany aktérů o čistou antitezi základních principů lékařské etiky a také zpochybnění základů fungování vědecké činnosti v medicíně.
Může to znít banálně, ale úhelným kamenem důvěry ve zdravotnictví a medicínu, která je v Česku velmi vysoká, je základní vnitřní přesvědčení, že svěří-li se pacient do rukou lékaře, ocitne se v bezpečném prostředí, kde mu nebude ublíženo. Jistěže toto přesvědčení může v jednotlivých případech narazit na chybu lékaře nebo na jeho nevhodné chování. Ale jde obvykle o individuální selhání.
Proto také základním oborovým heslem medicíny není „vyléčit“ nebo „pomoci“. Je jím latinské „primum non nocere“, hlavně neuškodit. Je to po staletí budovaný a staletími ověřený princip důvěry mezi pacientem a lékařem.
Tím se vracíme do Olomouce. Když pacientovi, který nemá problémy se srdcem, voperujete do těla defibrilátor, tak mu ublížíte. Jako každý invazivní zákrok, při němž se řeže do pacientova těla, v sobě taková operace nese jistá rizika – ať už plynou ze samotného zákroku (komplikace při operaci nebo po ní), anebo z přítomnosti a fungování přístroje, který se jako každá elektronická krabička může porouchat. Nejsou to rizika velká, operace sama o sobě patří spíše k rutinním, ale existují.
V případě lidí, kteří jsou pro implantaci takového zařízení indikováni, jsou tato malá rizika na druhé straně bohatě vyvážena minimalizací obřích rizik, která plynou ze špatného fungování pacientova srdce. Pokud ovšem defibrilátor zavedete do těla zdravému člověku, pak žádná druhá strana, která by zmíněná rizika vyvážila, neexistuje. Pacient je naopak omezen ve svém fungování a nosí v těle cizorodé těleso, které mu – na rozdíl od kardiaků – nepřináší zhola žádný užitek. Některé svědecké výpovědi naznačují, že přesně to se ve FN Olomouc mohlo stávat.
Bohužel nemluvíme o jednotlivém selhání. Policie má podezření, že v Olomouci mohlo během let dojít ke stovkám takových případů. Počet implantací v kraji ve statistikách úplně „ustřelil“ proti zbytku republiky, a to i při očištění statistik tak, aby ukazovaly jen pacienty s bydlištěm přímo v Olomouckém kraji. Takže buď v Lošticích začali míchat do tvarůžků něco, co škodí srdci, anebo bylo v kraji Olomouckém cosi shnilého. V roce 2024 dostal defibrilátor bezmála jeden z tisíce obyvatel Olomouckého kraje, ale jen jeden ze tří tisíc Středočechů.
Policie se v Olomouci zajímá i o mezinárodní klinickou studii, do níž se tamní fakultní nemocnice zapojila a na počátku zaznamenala velký úspěch, když do studie přihlásila 70 svých pacientů, nejvíce z celé Evropy. Posléze se ukázalo, že prakticky u všech těchto pacientů docházelo k falšování dat, a nemocnice se ze studie s mnohem menší slávou stáhla. Vzhledem k olomouckým podezřením je paradoxní, že cílem studie je – laicky řečeno – zjistit, zda by se pacientům se srdečním selháním nežilo lépe jen s moderními léky namísto cizorodých implantátů.
Je alarmující, že se do prošetřování olomouckých podezření pustila se skutečnou vervou až policie. Na podivnosti zdejší kardiologie upozornili přímo lékaři. Ačkoli byly statistiky o implantacích přístupné, nerozsvítily červené kontrolky nikde, kde by měly. Ani u managementu nemocnice, ani u zdravotních pojišťoven, ani na ministerstvu jako nadřízeném a kontrolním orgánu, ani u příslušných odborných společností, o České lékařské komoře nemluvě.
Úplně nepochopitelné, ba pohoršující, je selhání zdravotních pojišťoven. Jestliže jejich klienti dostávají v Olomouckém kraji defibrilátory třikrát častěji než ve středních Čechách a šestkrát častěji než v Praze, měla by se někde rozsvítit červená kontrolka. Nejde o levné zákroky – jen nákupní cena použitých defibrilátorů se pohybovala kolem čtvrt milionu za kus.
Jestliže je klient pojišťovny bez předchozí historie srdečního selhání náhle indikován k invazivnímu výkonu a implantaci „budíku“, mělo by to někomu v pojišťovně přijít divné. Stejně tak v případě, že je klientovi voperován defibrilátor několik dní po infarktu, přestože odborné doporučení hovoří o minimálním odstupu 30 dnů. To všechno se v Olomouci zřejmě dělo a všechna potřebná data o tom pojišťovny mají. Jen s přerodem hromady dat v použitelné informace dřív, než dojde k průšvihu, máme stále velký problém.
Kus odpovědnosti leží i na Ministerstvu zdravotnictví jako zřizovateli nemocnice. K podivným implantacím docházelo v Olomouci léta – za Vlastimila Válka, za předchozího působení Adama Vojtěcha i ještě dříve. Že k takovému narušení důvěry ve zdravotnictví a přímému ohrožení pacientů neindikovanou „léčbou“ vůbec mohlo dojít, je i systémovým selháním státu a jeho kontrolních mechanismů.
Až bude Vojtěch prosazovat svou novou představu o řízení fakultních nemocnic, bude mít v olomoucké kauze – podobně jako v té motolské – dobré podpůrné argumenty. Olomoucký ředitel Roman Havlík, který v čele špitálu stojí od roku 2012, se k celé kauze aspoň navenek staví dost vlažně, přestože na něm jako na vrchním manažerovi rovněž ulpí kus viny za reputační škodu, kterou nemocnice utrpí. Pokud by nad ředitelem stála přísná správní rada postavená ze zástupců ministerstva a univerzity, což je zhruba Vojtěchova představa, možná by přijetí odpovědnosti vypadalo jinak.
Celá kauza je mimořádně závažná i proto, že mnoho lidí v Česku dělá první poslední, aby přesvědčili české pacienty, že zdravotnictví se netěší obří důvěře nadarmo, že je bezpečné, spolehlivé a že věda, která se v něm provádí, je na špičkové úrovni. V otázkách očkování se odborná veřejnost může přetrhnout, aby vyvracela konspirační teorie, a opírá se přitom o zdánlivě nezpochybnitelné vědecké práce a etické principy medicíny.
A celou touhle citlivou konstrukcí případ olomouckých defibrilátorů otřásl v základu. Jak pevně se dá opřít o vědu, když se někde i jejím jménem léta řeže do zdravých lidí? Jde o obrovské reputační riziko, jemuž se musí ruku v ruce postavit nejen ministerstvo a pojišťovny, ale i lékařská komora a odborné společnosti. Vyhýbavé fráze o nedostatku kompetencí a nemožnosti odhalit podobné případy včas ničemu nepomohou.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
