Článek
Ministerstvo slavnostně oznámilo zveřejnění balíku dat, která se týkají léčby cévních mozkových příhod, laicky mrtvic, odborně iktů. Proti jiným datovým sadám, s nimiž v poslední době operuje třeba Ústav zdravotních informací a statistiky (ÚZIS), ale i proti dřívějším údajům Kanceláře zdravotního pojištění (KZP), jsou nově zveřejněná data výjimečná v tom, že nejsou anonymizovaná – hodnoty jednotlivých ukazatelů jsou transparentně spojeny s názvy konkrétních nemocnic.
Samotný obsah zveřejněných statistik už byl dobře popsán jinde (třeba na Seznam Zprávách nebo v Medical Tribune). Dnes bych proto chtěl uplatnit trochu obecnější pohled na to, co může zveřejňování podobných statistik znamenat, proč je žádoucí, kam by měly směřovat trendy a jaká rizika na cestě stojí.
Přece jen ale budeme potřebovat rychlý základní přehled. Péče o pacienty s mozkovými mrtvicemi patří v Česku k nejlepším na světě. Je u nás 55 zdravotnických zařízení, která mají status „komplexního cerebrovaskulárního centra“ nebo „iktového centra“. V optimálním případě by se pacient s mrtvicí měl vždy dostat do jednoho z těchto zařízení. V optimálním světě nežijeme, takže v některých případech (je jich zhruba pětina) se pacienti dostávají do jiných nemocnic. V lepším případě je v nich alespoň oddělení neurologie, v horším ani to ne.
Jako jeden z ukazatelů kvality péče se používá takzvaná standardizovaná 30denní mortalita, tedy podíl pacientů, kteří do měsíce od přijetí do nemocnice s danou diagnózou zemřou. Ve většině komplexních a iktových center se tento podíl v případě pacientů s nejčastější diagnózou tohoto typu (I63 – mozkový infarkt) pohybuje kolem 10 procent, zatímco v nemocnicích bez neurologického oddělení řešících jednotky nebo nízké desítky případů ročně může také přesáhnout 50 procent.
Akutní mezi akutními
I mezi centry jsou ale patrné výkyvy. Iktové centrum v Karlovarské krajské nemocnici vykazuje u mozkového infarktu 30denní mortalitu skoro 21 procent, zatímco v nedalekém Mostě má tamní centrum s podobným počtem pacientů v tabulce hodnotu 8,2 procenta. Komplexní centrum v pražské vinohradské fakultní nemocnici má tento ukazatel na hodnotě 12,9 procenta, srovnatelně vytížené centrum v ostravské fakultce 8,1 procenta.
Péče o pacienty s mozkovými příhodami patří v oblasti akutní péče k té „nejakutnější“ v tom smyslu, že o životě a smrti skutečně rozhodují minuty. Jak na ministerské prezentaci dat uvedl předseda cerebrovaskulární sekce odborné neurologické společnosti Aleš Tomek, když se pacienti s mrtvicí dostanou do rukou lékaře za 1,5 hodiny, lze zachránit jednoho ze dvou. Po třech hodinách už jen jednoho ze sedmi, po 4,5 hodinách jednoho ze 14.
V této souvislosti jsou důležitá i data popisující takzvanou přednemocniční fázi, tedy čas od zavolání záchranky po příjezd do nemocnice. Zatímco v okrese Karlovy Vary se během 60 minut od zavolání sanitky nedostane do nemocnice 22 procent pacientů, v sousedním okrese Louny je to celých 88 procent. V okrese České Budějovice není do hodiny po telefonátu v nemocnici jen 18 procent pacientů, v sousedních Prachaticích je to ale 96 procent. Komplexní centrum v budějovické nemocnici je navíc nejvytíženější v republice.
Do hodiny v nemocnici? Ani v Praze to neplatí vždy
Poměrně překvapivé je, že stoprocentní nebo téměř stoprocentní podíl pacientů, kteří se nedostanou do nemocnice během hodiny od zavolání, je i v některých částech Prahy, především na jejím severovýchodním okraji – z tohoto pohledu by nová nemocnice na letňanských polích skutečně dávala smysl.
A v zajímavých datech by se dalo pokračovat skoro donekonečna. Ostatně, kdo chce a najde v sobě trpělivost s nepříliš přátelským prostředím (které je do velké míry dáno složitostí tématu i metodiky), může se ve zveřejněných statistikách rochnit libovolně dlouho, na hraní je tam toho dost.
Je nepochybné – a vyplývá to i z vyjádření ministerstva –, že tento přístup ke zveřejňování dat o kvalitě péče by se měl stát trendem, posléze i standardem. Což je něco, po čem odborná veřejnost volá už léta. Dosud jsme měli podobně podrobný a konkrétní přehled jen o porodní a poporodní péči, přičemž zveřejnění těchto dat ze strany ÚZIS předcházela léta soudních sporů.
Zveřejňování takto podrobných dat dlouho vyvolávalo obavy z jejich laické interpretace – z divokého sestavování nesmyslných žebříčků nebo příkrých soudů na adresu nemocnic, v nichž některý z ukazatelů kvality nedosáhne kýžených hodnot.
Ty obavy nejsou úplně neoprávněné ani nelegitimní, ale už v květnu 2023 Ústavní soud právě v případě porodnic rozhodl, že nejsou dostatečným důvodem pro to, aby správci zdravotnických dat příslušné statistiky tajili.
Velká síla dat
Jde ostatně o data, která nejenže sledují poskytování péče hrazené z veřejných peněz, ale i samotný sběr a analýza dat se financují z peněz pacientů – daňových poplatníků. Tudíž nelze data (v příslušně agregované a anonymizované podobě) před pacienty tajit nebo schovávat za byrokratické bariéry. Úkolem správce dat je předcházet dezinterpretacím, případně je korigovat, nikoli data tutlat.
Výsledkem přelomového verdiktu je postupné otevírání dat, v němž nyní Ministerstvo zdravotnictví udělalo další velký krok. Zatím se nezdá, že by veřejný prostor zavalily nesmyslné výklady datových sad, bláznivé žebříčky nebo ukvapené soudy na adresu zdravotníků či nemocnic.
Data mají naopak velkou kultivační sílu. Už citovaný neurolog Aleš Tomek během prezentace na ministerstvu ukázal vývoj takzvaného „Door to Needle Time“ (DNT), tedy času, který uplyne mezi příjezdem pacienta na urgentní příjem a zahájením léčby (doslova „ode dveří k jehle“). Což je zejména v péči o pacienty s mrtvicí zcela klíčový ukazatel.
V roce 2004 se medián DNT v Česku pohyboval kolem 70 minut. V roce 2010 vznikla zdravotnická centra a hodnota DNT začala rychle klesat a v roce 2016 byla kolem 40 minut. V té době vznikla povinnost měsíčně reportovat tyto hodnoty, čímž nemocnice dostaly možnost navzájem se porovnávat. Následoval další prudký pokles a dnes je mediánová hodnota DNT 20 minut, což řadí Česko v tomto ukazateli na světovou špičku.
Data a dobře zvolené indikátory zjevně dokáží motivovat zdravotnická zařízení k soutěži. Nikdo nechce být v tabulce poslední. Tím méně v tabulce, k níž má přístup široká veřejnost, která může tlačit na zřizovatele, což je obvykle politik.
Jakkoli se odehrávají velké posuny, právě laická veřejnost by si výhledově zasloužila od správců zdravotnických dat ještě trochu vstřícnější přístup. Jak už bylo naznačeno v úvodu, otevírání dat v dané chvíli v Česku probíhá poněkud dvoukolejně. ÚZIS postupně vypouští různé datové sady prostřednictvím Národního zdravotnického informačního portálu, zatímco Kancelář zdravotního pojištění rozvíjí projekt Portálu ukazatelů kvality. Do toho můžeme přičíst ještě celkem nový projekt Indiko, provozovaný Fakultou biomedicínského inženýrství ČVUT, který má parádní data o kvalitě léčby několika onkologických diagnóz.
Na všech těchto místech se scházejí data z Národního registru hrazených zdravotních služeb, kam poskytovatelé vykazují péči v rámci svých povinností vůči ÚZIS, a ze zdravotních pojišťoven, které dostávají data kvůli úhradám péče. Tato data nejsou úplně shodná a mezi ÚZIS (který spravuje národní registr) a Kanceláří zdravotního pojištění (která má blíž k datům z pojišťoven) panovala po léta jistá datová i osobní rivalita.
Výsledkem je, že máme některá dostupná data, ale každá trochu jinde, přičemž překryv dat není úplně stoprocentní a ve vizualizaci výsledků pro laickou veřejnost neexceluje ani jedna skupina.
Z hlediska statistiky i uživatelské přívětivosti by bylo dobré tuto starou válečnou sekyru zakopat a datové zdroje pro veřejnost pokud možno setřást na jedno přehledné místo. Dlouholetý šéf Kanceláře zdravotního pojištění Ladislav Švec se ostatně nyní stal náměstkem ministra zdravotnictví, přičemž ministerstvo je zřizovatelem ÚZIS. Takže koordinace by mohla být snazší než dřív. Uvítat lze také statečný závazek Národní asociace pacientských organizací, která slibuje, že se pokusí data z jednotlivých zdrojů integrovat do formy přístupné širšímu okruhu pacientů.
Pokud se podaří překonat rizika plynoucí z osobních a resortních nevraživostí, strachu z dezinterpretace a vnitřní roztříštěnosti dat, může před Českem ležet cesta k modernímu zdravotnictví, které se netají svými výsledky a je řiditelné na základě tvrdých datových podkladů. Zveřejňování dat lze brát jako výraz ochoty systému se rozvíjet. A také jako výraz sebevědomí, které je v některých oblastech, jako je třeba právě iktová péče, víc než oprávněné.
Jen doufejme, že se ministerstvo nezastaví před dalším zveřejňováním dat i v oblastech, kde už to tak příjemná podívaná jako v iktové nebo porodní péči přece jenom nebude.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
