Článek
Představa, že v Praze vyroste na zelené louce nová velká moderní nemocnice, je lákavá. Při nezávazných debatách s lékaři a zdravotnickými experty je těžké najít někoho, kdo by myšlence jako takové odporoval.
Stejně tak panuje všeobecná shoda, že pražské zdravotnictví, které kromě bezmála půldruhého milionu Pražanů obsluhuje v mnoha případech i půldruhého milionu Středočechů a ve vážnějších případech i další tisíce pacientů z celé republiky, by si zasloužilo promyšlenou rekonstrukci a jakési přerovnání kapacit.
Myšlenka fungl nové všeobecné pražské nemocnice, která by nahradila část zastaralých kapacit, není nová, ale poprvé se zcela konkrétně objevila přímo v programovém prohlášení vlády. A poprvé k ní také směřují konkrétní kroky.
Konstatování, že k přestřižení pásky a otevření nového špitálu vede velmi dlouhá cesta s mnoha drsnými překážkami, je jistě banální. Ale přesto je důležité si to v plné šíři uvědomit.
Praha potřebuje novou nemocnici. Co ale naopak vůbec nepotřebuje, je například opakování tragického příběhu slovenského projektu plánované fakultní nemocnice v bratislavských Rázsochách.
U sousedů se začalo stavět v roce 1987. A v roce 2019 se za osobní účasti tehdejšího premiéra Petra Pellegriniho začal slavnostně bourat ostudně trčící nevzhledný skelet, protože nebyla dokončena ani hrubá stavba.
„Jsem hrdý, že jsme dnes vykročili ke konkrétnímu hmatatelnému cíli – nové moderní špičkové univerzitní nemocnici, kterou hlavní město nesmírně potřebuje,“ prohlásil slovenský premiér. V Rázsochách nicméně dodnes to, co zbylo z původní nedostavěné nemocnice, zarůstá bujnou vegetací. A nová univerzitní nemocnice je v nedohlednu.
Strach samozřejmě není dobrý rádce, ale to neznamená, že by se měla podceňovat rizika. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, zdá se, vzal projekt nemocnice za svůj. Prvním krokem, který se rozhodl učinit, byla personální rošáda, která se dotkla brněnských i pražských velkých nemocnic.
Pražská Bulovka a vinohradská fakultka mají nově společné vedení v osobě Petra Koloucha a Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) se ujal zkušený manažer Ján Dudra.
V Brně si dosavadní ředitel Fakultní nemocnice U Svaté Anny a Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie Vlastimil Vajdák přibral pod křídla i druhou největší nemocnici v Česku, Fakultní nemocnici Brno.
Tyto pohyby mají své kořeny už v minulém období, kdy praskla korupční kauza dlouholetého šéfa nemocnice v Motole Miloslava Ludvíka. Vojtěchův předchůdce Vlastimil Válek přidal Motol do manažerské odpovědnosti šéfa vedlejší Nemocnice Na Homolce Petra Poloučka.
Úkolem číslo jedna je transformační proces vedení velkých nemocnic dokončit. Personálie nestačí. Nevyhnutelně platí zákon, podle nějž korupční riziko roste přímo úměrně objemu peněz, na němž manažer sedí, a nepřímo úměrně kontrole, jíž je vystaven. Motolská kauza nabrala obludné rozměry i proto, že Ludvík a jeho náměstek po léta prakticky bez kontroly ovládali instituci s rozpočtem kolem 15 miliard korun.
V tuto chvíli vedou rozsáhlé změny ve vedení fakultních nemocnic k tomu, že místo jednoho Motola tu momentálně máme tři.
Petr Kolouch dnes v Praze řídí instituce, jejichž souhrnné výnosy za rok 2024 tvořily 15,6 miliardy korun. Brněnské nemocnice řízené Vlastimilem Vajdákem hospodařily v roce 2024 s celkovým výnosem dokonce 24 miliard korun. Motol utržil v roce 2024 dohromady s Homolkou 18 miliard.
Je jasné, že důvěra v morální integritu nově jmenovaných ředitelů nemůže být jediným nástrojem předcházení rizikům, která moc nad takto obřími objemy peněz přináší. Fakultní nemocnice potřebují nový způsob řízení a kontroly jak ze strany státu jako zřizovatele, tak ze strany univerzit, s nimiž jsou propojeny.
Tím ale rizika na cestě k nové moderní nemocnici nekončí. Spíš jen začínají. Vojtěch uvádí, že noví ředitelé Bulovky, Vinohrad a VFN se stanou součástí pracovní skupiny pracující na projektu nového špitálu. To je rozumné. Alespoň neformální konzultační židli by si ve skupině zasloužil i někdejší zlínský hejtman Jiří Čunek, který by se mohl podělit o zkušenosti, kvůli kterým před lety neuspěl s projektem výstavby moderní krajské nemocnice ve Zlíně.
Zároveň Vojtěch uvádí, že projekt nové nemocnice nepovede (alespoň v krátké době) k omezování péče nebo investic do stávajících starých areálů. A tady už to začíná být trochu divné.
Vojtěchův vládní šéf Andrej Babiš totiž naopak bez obalu vykresluje vzdálenější budoucnost, v níž Bulovka a Vinohrady slouží téměř výhradně k poskytování následné a dlouhodobé péče. Což je dost odlišný obrázek.
Je logické, že nová nemocnice nemůže v Praze vyrůst jako další velký špitál, aniž by se něco zcela zásadního stalo s těmi stávajícími. Něco takového si nikdo nemůže dovolit ani finančně, ani personálně.
Pokud má mít nový projekt smysl, musí velkou část kapacit akutní péče ze starých nemocnic převzít. Což je jen rozumné i proto, že pražské areály staré 100 a více let nedokážou vyhovět požadavkům současné medicíny. Což platí bez ohledu na výši investic.
Předčasné „odepisování“ starých špitálů ale může vést k tomu, že se v nich investice utlumí nebo zastaví dřív, než budou připraveny nové kapacity. Investovat do všeobecné nemocnice zaměřené na akutní péči s vyhlídkou, že v horizontu pěti či sedmi let z ní akutní péče v podstatě zmizí, je dost problematické. Jak manažersky, tak z hlediska zodpovědné správy veřejných prostředků.
Vyřešit tuto situaci dobrým plánem, zajistit maximální možnou plynulost přechodu péče ze starých nemocnic do nové a následně plán dodržet, aby se pacienti neocitli ve vzduchoprázdnu, to je asi největší a nejsložitější úkol na celé cestě.
Před Vojtěchem samozřejmě stojí i další rizika. Jedním z nich je skutečnost, že v Česku se 30 let nedaří dostavět kus silnice kolem Prahy nebo pár kilometrů kolejí k letišti. Mnohamiliardový stavební projekt nové nemocnice bude pro české schvalovací procesy velká lahůdka.
Do hry vstoupí i jemnější faktory, jako je vrozený konzervatismus části představitelů fakultních nemocnic, v nichž se bude svářit nadšení z nového moderního zařízení s představou, že místo na Karlovo náměstí budou jezdit do práce nejspíš do Letňan (právě tam by měla nová nemocnice podle plánů vzniknout).
A to samozřejmě nebudou jediné tlaky na zachování statu quo. Nejrůznější legitimní i méně legitimní politické a byznysové zájmy jsou ve zdravotnictví velmi pevně usazené. Vypořádat se s nimi nebude – přes všechny dobré argumenty, které na straně projektu nové nemocnice jsou – vůbec snadné.
Strašidlo jménem Rázsochy je silné. Připomeňme, že druhý pokus o bratislavskou univerzitní nemocnici se měl financovat ze slovenského Národního plánu obnovy. A ani napodruhé to nevyšlo. Slovenská vláda musela projekt z plánu narychlo vyřadit, protože svým krachem ohrožoval další stovky milionů eur na zotavení po covidu.
Česku se zatím taková tragédie vyhýbá. Z našeho plánu obnovy zřejmě zvládneme zajistit jak dostavbu onkologického centra v Motole, tak velký projekt nové onkologie v Brně. Také ale platí, že nová pražská nemocnice je svým rozměrem v úplně jiné lize a odstrašující slovenský případ bychom neměli spouštět z očí.
Jenom skutečnost, že projekt může skončit velkým malérem, samozřejmě není sama o sobě důvodem se do něj nepouštět.
Pravdou ale je, že nová pražská nemocnice je politicky, manažersky, logisticky i ekonomicky nejnáročnějším plánem, jaký se v českém zdravotnictví v jeho moderní historii objevil. Přistupovat k němu jako k čemukoli menšímu by bylo hrubě nezodpovědné a byl by to zaručený recept na naprosto spektakulární průšvih.
