Článek
Možná je to ostré vyjádření a vyhraněná interpretace, ale jinak se odpor vůči takzvanému konkordátu vysvětlit nedá.
Už sama senátní stížnost, podpořená námitkami prezidenta, měla viditelnou motivaci zabránit tomu nejhoršímu, co by se mohlo stát. A i vysvětlení Ústavního soudu, proč některé články smlouvy s Vatikánem označil za rozporné s českým ústavním pořádkem, jsou nakonec obranného charakteru. Proti čemu se tedy Česko musí bránit a co kvůli tomu musí být ve smlouvě vyjádřeno jinak?
Ústavní soud zachytil ve smlouvě vlastně jen dvě slabá místa: za prvé zpovědní tajemství a za druhé vztah katolické církve k vlastním archivům. Oběma námitkám je společné, že upozorňují na konflikt mezinárodní smlouvy s konkrétními nižšími českými zákonnými normami, jak to zmínil ústavní soudce Tomáš Langášek. Ten z výkladu Ústavy odkazem na nižší normy udělal centrum svého disentního vyjádření k nálezu.
Langášek má ve svém disentu zásadní sdělení: „Jako červená nit se nálezem vine tušené podezření, že Svatý stolec uzavřením konkordátní smlouvy sledoval získat nějaké výhody pro katolickou církev na úkor ostatních církví a náboženských společností, a že na to česká strana z nedbalosti či neznalosti přistoupila, což odhalil teprve Ústavní soud.“
Zde je tedy jádro sporu, v náhledu na církev jako sprostého podezřelého. A jaké že výhody měl novou smlouvou Svatý stolec získat? Širokým pojetím zpovědního tajemství, které není omezeno ani zákonem - jenž naopak v ČR přikazuje zamezovat potenciálním zločinům -, zvýšit ochranu svých členů, již by zákon chtěli porušovat.
Tím je motivována i celá pře. Tedy snahou zabránit, aby katolická církev mohla zakrývat zpovědním tajemstvím (a archivní suverenitou) například sexuální zločiny svých lidí.
Pozoruhodné přitom je, že soud neshledal závadným takto široce pojaté zpovědní tajemství, proti němuž výslovně nic nemá, nýbrž to, že katolická církev by tím získala neoprávněnou výhodu vůči ostatním náboženským společenstvím. Znamená to snad, že kdyby takovou možnost mlčet měly všechny církve, bylo by vše v pořádku? Zdá se, že i Ústavní soud má své alibistické možnosti výkladu…
Malá katastrofa
Soud tedy zabraňoval vzniku státu ve státě a možnosti katolické církve beztrestně překrývat zpovědním tajemstvím sexuální a jiné zločiny ve svých řadách. Totéž platí pro archivy, kam církev nepustí každého badatele, když se jí to nehodí.
Jako by české soudy měly dohánět neschopnost státních orgánů odhalovat zločiny uvnitř církve, ačkoliv i statistiky ukazují, že například dodržování zpovědního tajemství nehrálo ve většině podobných případů žádnou roli - jakkoli bývá užíváno jako výmluva, proč nevypovídat.
Radost z vítězství nad podezřelou církví, která chce získávat neoprávněné výhody, to ale zkazit nemůže. Tato dvojaká ironie není vůbec nemístná. Celý případ tak totiž skutečně vypadá, ať už si o katolické církvi a jejich mocensky laděných postupech myslíme cokoliv.
Smlouva Česka se Svatým stolcem tedy nebude ani po 36 letech od revoluce. Nevyjadřuje to jen neschopnost politiků něco smysluplného vyjednat, ale potvrzuje také dlouhodobou averzi vůči nejvlivnější katolické církvi, která je chápaná více jako politicky mocenská než duchovní instituce.
Není vyloučeno, že to po nástupu nového papeže vidí jinak i Svatý stolec. Faktické odmítnutí části smlouvy je z hlediska dlouholeté snahy dohodu uzavřít každopádně malou katastrofou.
Zároveň je ale šancí vyjednat s Vatikánem v daných bodech ústavně konformní kompromis. Tentokrát otevřeně a veřejně, abychom všichni věděli, o co a proč jde. Jinak se Češi své averze a obavy z perfidnosti katolické církve nezbaví.
A ona sama nepochopí, jak vážnou ranou pro důvěru společnosti jsou její všelijak kamuflované případy sexuálního zneužívání. Ani rozhodnutí Ústavního soudu, jak vidno, nemusí být ještě koncem všeho. Někdy by mohlo být i potřebným začátkem kýženého pročištění vzájemných vztahů.
