Článek
Ať si oba říkají, co chtějí, holou skutečností je, že Donald Trump a s ním izraelský premiér Benjamin Netanjahu utrpěli ve válce s Íránem totální porážku.
Nikoliv samozřejmě vojenskou. Jejich bombardovací kampaň nejen sťala hlavu takřka celé teokracie, ale zlikvidovala tamější vojenské kapacity v míře, o které vlastně zatím nic moc nevíme. Ale patrně je dost velká. Jenže co naplat, když to Írán ustál, stále byl schopný pálit po sousedních zemích i po Izraeli a neustoupil ani o píď?
Americký prezident měl od počátku potíže vysvětlit, co je vlastně cílem akce nazvané Epická zuřivost. Jednou to bylo zničení jaderných kapacit Íránu. Pak likvidace jeho balistického arzenálu. Načež hovořil o změně íránského režimu. Do toho i o tom, že cílem je zabránit Teheránu, aby do budoucna podporoval teroristické organizace různě po Blízkém východě.
Žonglování mělo za důsledek, že veřejná podpora válečnému tažení v USA nebyla velká a stále klesala. Netanjahu, dodejme, na tom byl v tomto líp, izraelská veřejnost stála za ním, což je ale dané izraelskou specifičností. Tamější lidé spatřovali v náletech na Írán likvidaci existenční hrozby.
Budiž. Jedna věc ovšem překřížila jejich plány, ať už byly samy o sobě realistické, nebo ne. Či, jízlivě řečeno, ať už za nimi stály spíše předvolební snahy obou politiků o silácké zviditelnění, nebo ne - nezapomínejme, že Trumpa určitě, ale Netanjahua asi také čekají ještě letos volby.
Teherán se odhodlal ke kroku, o němž se mělo za to, že je nejen v rozporu s jeho bytostným zájmem, ale hlavně, že proti by se postavila Čína, jeho politický sponzor Rusko a zároveň odběratel ropných produktů. Leč, stalo se a všem to vyrazilo dech: Írán uzavřel Hormuzskou úžinu.
Ponecháme-li stranou morální a hodnotovou stránku, byl to mistrný strategický tah. Celý svět se stal rukojmím Íránců. Trump se dostal pod obrovský tlak a jeho cíle se začaly scvrkávat na jeden jediný, nový, vyjádřený na sociální síti Truth Social takto: „Otevřte tu podělanou úžinu!“
A tak uzřelo světlo světa příměří, které má spíše podobu americké kapitulace. Každý si nad ním může leda říct: K čemu celá válka vlastně byla, se všemi svými důsledky, od mrtvých a zraněných, přes uvázlé turisty na zavřených letištích, po celosvětové zoufalství z růstu cen paliva?
Když zůstaneme jen u toho nejdůležitějšího: Hormuz bude zprovozněn, hlídat ho ale bude íránská armáda. Takže kde je nějaká změna oproti dřívějšku?
Klid zbraní má zavládnout na celém Blízkém východě, tedy i v Libanonu, což je snad poprvé v dějinách, aby byl Izrael přinucen k zastavení svých vojenských operací v rámci uspořádání, u jehož vyjednání zjevně nebyl přímým účastníkem. V čem je tady, z izraelského hlediska, nějaká výhra?
A do třetice: Teheránský režim je sice sražený do kolen, ale pokud jde o jeho snahu vykonstruovat jadernou bombu a terorizovat vlastní populaci, má tedy teď ještě těsněji nůž na krku než dříve? To se zrovna příliš nezdá.
Show must go on
Opět se ukázalo, že Donald Trump má jeden hendikep. Svět ho už má přečteného, včetně Íránců. Americký prezident může uvádět planetu do neustálých krizí a neslýchanými prohlášeními - jako například nyní, že vymaže celou civilizaci - vyvolávat hrůzu. Ale nakonec mu jde spíše o show než o nějakou dalekosáhlou, promyšlenou změnu.
Viděli jsme to na příkladu Grónska. Bombasticky spustí krizi a nažene lidem strach, ale to je tak všechno. Když se mu protivník postaví, i kdyby byl tisíckrát slabší, nemá Trump výdrž pokračovat. A ani ji nechce mít.
Lze proto očekávat, že během následujících čtrnácti dnů příměří se zaměří na něco jiného, vyvolá jinou krizi, jen aby si svět už nemusel jeho avantýry v Íránu všímat, stejně jako všech ústupků, které teď učinil. Prostě aby měl svět strach z něčeho jiného.
A pak, když mu začne téct do bot, Trump zase stáhne ocas.
