Dřel na poli a životní šanci mu ukradli soudruzi. Zemřela legenda Bugár

Když se bývalí olympionici potkali před vánočními svátky ve smíchovské hospůdce, byl Imrich Bugár překvapivě skleslý a unavený. S bolavými koleny se mu chodit nechtělo. Do řízečků, které byly na stolku připravené k občerstvení, jenom dloubl. Voňavého guláše ve várnici si ani nevšiml.

„Je mi nějak blbě,“ říkal chlap jako hora, který většinou jídlem začínal a jídlem končil.

Odcházel brzy, lehce po osmé. Nasedl do kloubového autobusu s číslem 197 a nechal se svézt podél Vltavy do Libuše, kde s paní Olgou drahně let žili.

„Stačil mi říct, že si na jaře pořídí nové štěně. Tak jsem se těšil, jak budeme spolu venčit. Čoklíci byli naše společná vášeň,“ vypráví někdejší dráhový cyklista Petr Kocek. Už spolu na chráněné louce u baseballového hřiště venčit nebudou.

Diskařský mohykán Imrich Bugár, jeden z nejslavnějších československých sportovců 80. let, ve středu večer zemřel. Za týden by mu bylo 71 let.

Říkali mu Bugy. I sousedé, kteří ho nikdy neviděli mrsknout dvoukilový disk 70 metrů daleko. Bugár byl svého času elita atletického světa. Na olympiádě 1980 v Moskvě stříbrný, mistr světa, mistr Evropy, Sportovec roku 1982. Jako další esa jeho generace okradený soudruhy o předpokládaný vrchol kariéry v Los Angeles 1984.

„Tenkrát jsem řekl předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi na rovinu, že nesouhlasím s tím, jak média olympiádu v LA prezentují, a že jediné, co jsem v USA viděl sovětského, byla reklama na ruskou vodku. Na to mi řekl, že to nemám nikomu říkat,“ vyprávěl později Bugár pro projekt Paměť národa.

Narodil se ve vesničce u Dunajské Stredy a překvapivě v sobě neměl úplně impulzivní temperament. Spíš býval tichý, ostýchavý. Ovšem silný jako býk.

Na statku Bugárových bylo práce dost a dost. Pro Paměť národa označil za nejlepší posilovnu to, když ráno pelášil na šestou do kostela a od sedmé třídy jako kostelník občas zůstal sám na to, aby dal do pohybu dva masivní zvony.

Pásl krávy, házel kameny do dálky i na cíl, to se mu mělo tuze hodit. A také kosil trávu. Dokola a dokola. Místo činek se tužil jako generace siláků před ním.

„Když bylo mokro a v JZD nemohly vyjet kombajny, kdo mohl, šel kosit ručně. Byla to fuška, protože člověk si nemohl odpočinout. Ti dědkové to uměli a já musel zpočátku hodně dřít, abych udržel jejich tempo,“ vzpomínal a pochvaloval si domácí stravu od maminky. V tom se jeho mládí mimořádně podobá tomu Jarmily Kratochvílové či Jaromíra Jágra. Spousta masa, dřina na čerstvém vzduchu, to se sílí automaticky.

Jeho téměř dva metry přehlédnout nešlo.

„Pozor, on byl zároveň hubenej, rychlej, dynamickej. Jednou jsme proti němu a jeho partě vrhačů, kterou vedl legendární Jiří Skobla, hráli basketbal a bláhově si mysleli, že je coby čiperní a neúnavní cyklisti uběháme. Jo, houby! Ztrhali nás jako nic. Svalovou hmotu nabral Bugy až později a bříško mu narostlo po padesátce,“ upozorní Kocek, který to měl ke kamarádovi zhruba 600 metrů vzdušnou čarou.

Poznali se jako junáci v Dukle Praha, tedy v armádním klubu, který si v komunistických časech mohl dovolit svolávat nejlepší sportovce Československa.

„Jednoho dne se přišlo s nápadem, že by si ti, kteří kvůli sportu poctivě kašlali na školu, mohli dodělat maturitu. A tak jsme se s Bugym ocitli ve stejné sportovní třídě,“ vzpomene si o tři roky starší Kocek. V ročníku byli fotbalisté Vízek, Macela nebo Štambachr. Gajdůšek se na školu poctivě vykašlal podruhé. Mrázek nebo Bříza, známí motorkáři ze Šestidenní, se připojili.

Atleti, basketbalisté, hokejisté, kanoisté. Všichni vojáci z povolání, kteří si po vzoru filmu Marečku, podejte mi pero! dodělávali vzdělání.

„Vybaví se mi, jak u školy na nádvoří složili koks. Co udělat brigádu? Šest dobrovolníků se přihlásilo, že pomůžeme. Po pár minutách pak Bugy zahlásil: Tady mi překážíte, běžte se učit. Ty jeho velikánské ruce vzaly lopatu a už to jelo. My ostatní se vrátili do třídy a paní profesorka se ptá: Už to máte hotové?“

Ne, dole na nádvoří makal jen Bugár. Opřel si lopatu o rameno a jel jako buldozer. Za 20 minut naházel tatrovku koksu do sklepního okna a spolužáci ho překřtili na nejlepšího z uhlířů.

Maturitu zvládl s odřenými lokty. Matematika ještě šla, ale ta čeština! Rovnou se na první hodině přiznal, že česky psát neumí. Nejenže v Bratislavě pochopitelně studoval ve slovenštině, ale zároveň jeho rodným jazykem byla maďarština. O československé občanství požádal až v osmnácti. „Poznali byste na něm, že je Slovák, měl přízvuk. Ale ne takový jako Babiš,“ rýpne si Kocek.

Bugár nakonec nejenže prolezl přes maturitní zkoušky, ale později zvládl ještě FTVS.

Už z toho vyplývá, jak barvitým a zábavným parťákem Bugár byl. Ale hlavně – šlo o skvělého atleta. Při házené gólmanům hrozilo, že jim Bugárovy pumelice zpřelámou prsty, radši ho poslali jinak. Pak jako kluk vzal na vyžádání disk jen tak do ruky, oproti ostatním se nenamáhal otočkou, zkrátka ho mrskl vpřed. A vyhrál svůj první závod. Všem bylo jasné, že takový talent by byla hanba přehlédnout.

Na olympiádu do Montrealu se v roce 1976 ještě nedostal. V Moskvě 1980 už bral stříbro a to byl přesvědčený, že domácí Sověti fixlovali, aby se na vrchol dostal Raščupkin. Co tě nezabije, to tě posílí: Pro Bugára všechno směřovalo k tomu, aby v Los Angeles 1984 zazářil.

Jako Jarmila Kratochvílová, čerstvá držitelka dosud nepřekonaného světového rekordu. Jako českoslovenští házenkáři, jejichž osa s Duklou Praha zrovna vyhrála Pohár mistrů evropských zemí.

Bugár byl z těch, kdo by přelomili železnou tyč rukama, pokud by to bylo potřeba. Ale tentokrát neměl šanci. V Afghánistánu se válčilo, studená válka zaplavila pět kruhů ideologickým bojem, po západním bojkotu Moskvy 1980 se východní blok rozhodl k protitahu.

Diskařský šampion trénoval ve Spojených státech. Vítězil na mítincích, cítil se skvěle. Jenže…

„Zrovna jsme byli v Kalifornii, v Salinasu, když za mnou přišli novináři a prý co tomu říkám, že Sověti odřekli olympiádu. Řekl jsem, že mě nějací Sověti nezajímají a že já jsem Čechoslovák,“ popsal pro Paměť národa. O týden později už zněla otázka jinak: „Prý co tomu říkám, že i Československo odřeklo olympiádu… a zda prý půjdu na takzvanou rudou olympiádu, kterou pořádá Moskva jako alternativu pro socialistické země…“

Poslal všechny do patřičných míst. A do trudných časů přinesl cosi nebývalého: pravdu. Pronášel ji před americkými novináři, proto po návratu za ostnaté dráty v Československu mířil na kobereček k soudruhu Himlovi, mocnému šéfovi tuzemského sportu.

A pak oficiálně Bugár chvíli neexistoval. V USA si své řekl, ve vlasti nikoli: „Mě se žádný novinář oficiálně na nic neptal, protože mě znali a věděli, jaký na to mám názor. Kdybych jim ho řekl, stejně by to nemohli odvysílat, tak si ušetřili práci.“

Zvrhlá doba, podivné příběhy. Ten Bugárův s nečekanou pointou, neboť do Moskvy na „trucolympiádu“ nakonec odjel. Himl mu nabídl jakousi svéráznou kompenzaci – dvoutýdenní soustředění v Itálii, kam místo trenéra mohl vzít manželku, kromě závodů mohli i cestovat.

Ani to nebyla tečka. Přišla jiná, vyloženě hořká. V Moskvě skončil čtvrtý a velvyslanec se na něj obořil: Bojkotoval jsi to! „Nebyla to pravda a to obvinění mě naštvalo. Řekl jsem, že když si to myslí, nemusím tam být, a z ambasády jsem utekl. Z toho byl zase problém, protože to jsem si prý neměl dovolit. Nakonec z toho ale nic nebylo,“ líčil Bugár.

Za nijak zvlášť povedený hod by mimochodem v Los Angeles bral bronz. Závod pokradmu sledoval ve vysílání západoněmecké televize, doma v Libuši. A jak přiznal, vypil u toho lahev vodky.

Od té doby už na velkou medaili čekal marně. Jeho slovy: „Po Los Angeles se ve mně něco zlomilo.“ A když věřil naposledy, přípravu na světový šampionát v Římě 1987 mu zničily horečky. Hromotluk, co přeházel za chvíli hromadu uhlí, se klepal, teploměr ukazoval 41,2 stupně Celsia. Stalo se tak poté, co čistil studnu. V Ústřední vojenské nemocnici ho týden testovali, ale nepřišli na to, co se stalo.

S Kratochvílovou to měli stejné, ani legendární běžkyně už pak tituly nepřidávala. A pojilo je i další téma – doping, respektive nikdy neprokázaná obvinění z něj. Bugár se bránil nahlas, považoval to za otázku cti, zásad.

Poslední citáty z jeho zpovědi pro Paměť národa: „Jsem přesvědčen, že mimořádně nadaní lidé ke svým špičkovým výkonům doping nepotřebují. O sobě si myslím, že mimořádné dispozice mám. Možná to bylo i výchovou, tvrdou prací, na kterou jsem byl zvyklý od dětství, ale určitě i tréninky. To kdyby měl dnes někdo mladý zvládnout, tak odpadne.“

Po kariéře pracoval na Dukle na mezinárodním oddělení a rád vyprávěl svůj příběh, jako místopředseda Českého klubu olympioniků zůstal u sportu. Měl rád víno, zásobovali ho kamarádi z Moravy dle svérázného Bugárova hesla – než si ještě jednou hodit diskem hodím do sebe radši dvojku bílého.

Snad i proto se nebál, že se jako dvoumetrový chlap se širokánskými rameny ztrapní na tanečním parketu. Kývl na účast ve StarDance, frak mu prý šili dva měsíce. Nakonec skončili s partnerkou Jitkou Šorfovou třetí, za potlesku tak hlasitého, na jaký býval zvyklý ze stadionů.

Oblíbený kumpán a velký šampion. Až do konce.

„Sedmdesátka je zrádná. Kamarádi odcházejí,“ poví smutně Petr Kocek. Na pejskaření v Libuši najednou zůstal sám.