Článek
Školní a nemocniční jídelny by měly kupovat víc masa v Česku. Hlavně toho drůbežího – aby se kuřata a maso nemusely zbytečně vozit sem tam a hlavně aby se přilepšilo českým firmám.
Myslí si to ministr zemědělství Martin Šebestyán. S vizí ucelenější „hodnotové vertikály“ přišel ve čtvrtek po setkání se zástupci drůbežářských podniků. Slíbil jim také víceleté dotační programy, aby se nebáli investovat a budovat kýžený řetězec „z pole na talíř“.
Hovoří k nám pořád ještě ministr vlády, anebo lobbista Agrofertu? Na první poslech to celé zní pěkně, ale něco v tom plave – zjevné podezření, že za vznešenými řečmi o potravinové soběstačnosti, podpoře venkova a šetrnějším zacházení se zvířaty bude zas jen další malá domů s příchutí střetu zájmů.
Šebestyán, nominovaný do vlády za SPD, navazuje na svou obecnější vizi, že je přece „zájmem všech“, aby se v Česku pojídaly primárně domácí potraviny. Už v lednu představil plán povinného značení původu potravin a vyšších dotací pro domácí firmy. Místo rozpočtových škrtů, které postihly jiné resorty, dostal v lednu navíc čtvrt miliardy korun do obnoveného dotačního programu, vytěžovaného dříve největšími agrárními podniky.
Co má za lubem tentokrát? „Naším cílem je, aby se v České republice nejen více drůbeže chovalo, ale také poráželo a zpracovávalo. Každé kuře, které vyvezeme živé do zahraničí, znamená ztrátu pracovních míst i přidané hodnoty, která by měla zůstat doma,“ uvedl v tiskové zprávě po schůzce se zpracovateli masa.
Přímé otázce na to, kdo se schůzky zúčastnil a zda dorazil i někdo za Agrofert, se ministrův mluvčí vyhnul. Shoda ale prý panovala na tom, že je třeba dostat víc českého masa nejen na pulty obchodů, ale také do škol a nemocnic. Aby při nákupu potravin z veřejných peněz zůstalo co nejvíc financí doma jako „stabilizační kotva“ tuzemského potravinářského řetězce.
„Všichni chceme, aby naše děti ve školách nebo lidé v nemocnicích jedli zdravé a kvalitní potraviny, pokud navíc budou lokálního původu, má to i další přínosy. Jestliže přidanou hodnotu uděláme u nás, vrátí se to státu i v daňových příjmech,“ soudí ministr.
Výsledkem jednání je prý konsenzus, že základem kvality je využívání čerstvých potravin z krátkých dodavatelských řetězců. A že pravidla pro nákupčí ve veřejných jídelnách se mají upravit tak, aby – slovy oficiálního komuniké – šlo „dát přednost kvalitě a lokálnímu původu před nejnižší cenou“.
Kdo by byl proti kvalitním, čerstvým a ideálně lokálním potravinám? Argument o „udržení přidané hodnoty doma“ působí rozumně a racionálně. Jenže máme-li v čele fronty na nové výhody podnik, který i přes sliby o odstřižení zůstává základem rodinného jmění premiéra, a v čele ministerstva muže, který to s potíráním střetu zájmů nikdy nepřeháněl, je třeba se mít na pozoru.
Dá to práci, máme-li počestným úmyslům věřit. Jde tady o žaludky školáků a nemocničních pacientů, nebo o výpomoc potravinářům? Co je podáváno jako výhodná symbióza, může dopadnout úplně jinak.
Když se z veřejného stravování začne dělat nástroj průmyslové politiky, mění se jeho smysl. Školní jídelna nemá být stabilizační fond pro zemědělské podniky, ale služba, kde rozhoduje kvalita, nutriční hodnota a rozumná cena. Původ potraviny může být vedlejším kritériem, ale sotva by měl stát v čele celé úvahy. Pokud se z „kvalitního jídla pro děti“ stane „odbyt pro domácí producenty“, není to drobný posun, ale změna priorit.
Teď ji pozorujeme naživo. Navíc s další porcí nekonečných nářků nad ohroženou soběstačností, jako bychom nežili v zemi, která je jedním z největších vítězů volného evropského trhu, ale na předvolebním jarmarku SPD. Jako by všechno české bylo a priori lepší a okolní svět byl leda zdrojem nepravostí a úskoků.
Každá země by měla vyrábět to, v čem exceluje. A zbytek dovážet. To je základ ekonomie. Pokud Poláci nebo Holanďané chovají kuřata efektivněji (levněji, s menší spotřebou zdrojů), pak dovoz od nich je výhodný. Možná ne pro všechny účastníky kulatého stolu s ministrem, ale pro celou ekonomiku ano. Zboží je levnější, zdejší výrobní zdroje se uvolní pro to, co umíme lépe. Soběstačnost jako cíl sám o sobě tuto logiku ignoruje.
Když se zvýhodňování domácích dodavatelů rozšíří do veřejných zakázek, stát platí víc, než by musel. Peníze pak samozřejmě chybějí jinde. „Přidaná hodnota zůstane doma“ je sice hezký slogan, ale část té hodnoty je vlastně přeplatek, který jde z našich společných peněz do kapes konkrétních firem.
Otevřená soutěž dodavatelů tlačí ceny dolů a kvalitu nahoru. Jakmile Agrofert – v produkci drůbežího masa jeden z největších domácích hráčů – dostane garantovaný odběr bez tlaku ze zahraničí, motivace ke zlepšování poleví. Školáci nebudou dostávat lepší jídlo, jen dražší.
Automaticky neplatí ani rovnice, že lokální potraviny jsou zdravější a ekologičtější. Péče o zbytečné převozy kuřat a masa zní chvályhodně, ale je to zjednodušení. Záleží na způsobu a šetrnosti chovu nebo na efektivitě logistiky. Moderní západní firma může mít v součtu lepší výsledky než zaostalý domácí provoz, udržovaný při životě protekcionismem.
Česko je navíc exportní ekonomika, která se vzmohla právě díky volnému přístupu na evropské trhy. Pokud začneme vymýšlet, jak v tom či onom odvětví cizince diskriminovat, je to podřezávání vlastní větve. Boření unijního trhu nám uškodí víc, než získáme na drůbeži.
Vodňanské kuře do škol už v tomto kontextu nezní jako výhra pro všechny. Ale spíš jako bonus pro pár vybraných hráčů, kteří mají ve vládě zvláštní zastání. Účet, jako obvykle, zaplatí veřejnost.
