Článek
Když začala válka na Ukrajině, Rusko rozběhlo intenzivní indoktrinační kampaň, která se naplno promítla i do školství. Výuka i veřejná komunikace se začaly rychle přizpůsobovat oficiálnímu výkladu událostí a tlak na učitele i žáky postupně sílil.
Právě tento proces detailně zachycuje dánsko-český dokumentární film Pan Nikdo proti Putinovi, který letos získal Oscara. „Myslím, že film zarezonoval, protože odráží, o čem lidé aktuálně přemýšlejí. O obavách z rostoucího autoritářství, o individuální volbě a odpovědnosti,“ popsal v Praze během rozhovoru pro Seznam Zprávy americký režisér filmu David Borenstein.
Otázka míry spoluzodpovědnosti běžných Rusů za válku na Ukrajině patří k hlavním motivům filmu i našeho rozhovoru. Borenstein ukazuje, že nejde jen o to, kdo systém otevřeně podporuje, ale o všechny, kteří v něm dál fungují, přizpůsobují se mu nebo nad ním rezignují. „Asi nejvíce mě v ruské společnosti překvapila míra cynismu a to, že právě ten může sám o sobě fungovat jako účinný nástroj ideologické kontroly,“ říká režisér.
Stejně jako světovému uznání snímek čelil i kritice, mimo jiné z ukrajinské strany, že může realitu války zjednodušovat nebo posouvat pohled směrem k ruské perspektivě. Režisér ale tvrdí, že cílem nebylo nic omlouvat ani relativizovat.
„V mnoha momentech film diváky záměrně vede k tomu, aby si kladli otázku, jestli to, co dělá Pasha (hlavní hrdina), má nějaký smysl,“ dodává Borenstein.
Co považujete za nejdůležitější věc, kterou jste se během natáčení filmu o ruské společnosti dozvěděl?
Zjistil jsem spoustu věcí, ale jedna z těch nejzajímavějších je, že cynismus samotný může fungovat jako účinný nástroj ideologické kontroly. V Karabaši moc nevidíte lidi opakovat propagandu.
Jedním z nejtypičtějších výsledků ruské propagandy je v našem filmu matka hlavní postavy. Neříká, že válka je dobrá nebo že si Rusko zaslouží Ukrajinu, ani neopakuje nic z toho, co říká Putin. Jde spíš o postoj ve smyslu: Vždycky bude válka, vždycky bude utrpení, kluci budou vždycky odcházet do války.
Výsledkem ruské propagandy tedy podle mě není snaha něčemu vás přesvědčit, ale spíš vytvořit hluboký cynismus – přimět vás opakovaně dělat věci, které vás postupně dovedou k tomu, že přestanete věřit ve vlastní schopnost něco změnit.
Myslím, že to, co jsem si z toho odnesl, je právě zneužití cynismu a to, že vytvořit cynickou společnost může být ještě nebezpečnější než vytvořit společnost, která je jen ideologicky indoktrinovaná.
Na snímku učitel Pavel Talankin (Pasha), představitel hlavního hrdiny.
Řekl byste tedy, že takhle běžní Rusové fungují v systému? Skrz cynismus?
Zdá se, že ano. Viděl jsem stovky hodin materiálu z Karabaše a ta typická ideologická pozice není „miluju Putina“, ale spíš „Putin je hrozný, ale celý svět je hrozný a všechno bude vždycky jen hrozné“. A právě to je velmi účinný nástroj kontroly.
Změnilo to nějak vaše původní představy o lidech v Rusku? O tom, jak přemýšlejí a jak se chovají?
Jedna věc, která pro mě byla překvapivá po tom, co jsem deset let pracoval v Číně a mluvím čínsky, byla míra názorové rozmanitosti v Rusku.
Čekal jste opak?
Řekl bych to asi tak, že jsem tam neviděl tolik důkazů o čisté formě brainwashingu. Existuje tam určitá základní vrstva cynismu, kterou sdílí mnoho lidí, ale nad ní je obrovské množství různých postojů a pohledů. Je to skoro, jako by ten systém umožňoval pluralitu názorů, pokud je přítomný společný cynický rámec.
Čím si ten cynismus vysvětlujete? Je za tím strach, nebo v tom hraje roli i určitá volba?
Záleží, jak ho chápeme, jestli jako důsledek bezmoci v systému, nebo jako vědomé rozhodnutí nic neřešit.
Jedna z dívek, která se ve filmu opakovaně objevuje, říká: „Dokud se mě to osobně netýká, válka mě nezajímá.“ V ruském kontextu se často zdá, že lidé tenhle postoj vnímají jako určitou formu volby. Tak kde podle vás leží hranice mezi cynismem a spoluzodpovědností?
Myslím, že spoluzodpovědnost ruské společnosti je jedním z hlavních témat tohoto filmu. Pokud si poslechnete mou děkovnou řeč na Oscarech, říkám tam přímo, že tenhle film je o tom, jak spoluzodpovědnost vede k velkému zlu a ke ztrátě vlastní země.
Film ukazuje rozhodnutí, kterým lidé čelí. Je silně soustředěný na hlavního hrdinu Pashu, ale ani jeho úplně nevyvazuje z odpovědnosti, i on v některých momentech se spoluzodpovědností koketuje. Snaží se být komplexní a nutí diváka o spoluzodpovědnosti přemýšlet.
Takže říkáte, že přesně to byl váš cíl?
Ano. Velkým vlivem pro mě při psaní a ve střižně byl film Zóna vlivu. Ten na mě zapůsobil víc než jakýkoli příběh o hrdinství. Studoval jsem antropologii a zajímají mě systémy. Zajímá mě, jak dochází k hrozným věcem na úrovni společnosti a jak instituce odrážejí autoritářství a militarizaci. Snažil jsem se diváka vtáhnout dovnitř těchto institucí a dát mu podněty k přemýšlení. Možná mu to zároveň dává i určité představy o tom, jak se bránit. To je důležitá součást.
Jak se tedy díváte na kritiku, která zaznívá mimo jiné z ukrajinské strany, že film zjednodušuje složitosti války tím, že vykresluje Rusy jako oběti?
Film se nesnaží nic zjemňovat. V mnoha momentech vás záměrně vede k tomu, abyste si kladli otázku, jestli to, co Pasha dělá, má smysl. Poslední záběr filmu vás má přimět k otázce: „Stálo to za to?“ Nejde tedy o to ukázat ho jako bezchybného hrdinu. Ten závěr vám připomíná, že jeho rozhodnutí mělo následky, děti zůstaly samy a třída je prázdná. Bylo to správné rozhodnutí?
Myslím, že se dokument snaží ukazovat věci ze všech stran, ne ve smyslu relativizace, ale v tom, že vás vede k nahlížení složitých problémů z různých úhlů, abyste si na ně udělali vlastní názor.
A co vám ten materiál tedy ukázal o tom, jak Rusové přemýšlejí?
Opakovaně jsem narážel na postoj, který by se dal popsat jako určitá odtažitost nebo znecitlivění vůči tomu, co se děje jinde, skoro taková normalizovaná lhostejnost, které člověka přímo nezasahuje.
A právě tohle je podle mě jeden z mechanismů, na kterých režimy fungují. Ostatně i v Americe. Jde o to, že se utrpení druhých externalizuje, společnost ztrácí solidaritu a lidé se odcizují těm, kteří jsou „někde jinde“, takže s nimi pak nejsou schopni nebo ochotni soucítit. Tím se postupně normalizuje i přijetí nespravedlnosti, protože se vás netýká přímo. A to je něco, co se samozřejmě objevuje i v tomhle filmu.
Pasha během dokumentu prochází jakýmsi „probuzením“, kdy si postupně začíná uvědomovat, že se vlastně podílí na indoktrinaci studentů a zároveň jen plní pokyny shora. Kolik lidí jako on podle vás dnes v Rusku existuje, tedy lidí, kteří možná chápou, co se děje, ale zároveň zůstávají uvnitř systému?
Myslím, že jich je hodně. Během doby, kdy jsme tenhle film natáčeli, odešlo z ruského školství téměř 200 tisíc učitelů. Samozřejmě část z toho jsou ekonomické důvody, třeba že nebyli dostatečně placení, ale myslím, že existuje i spousta dalších lidí jako Pasha, kteří v tom prostě nechtěli pokračovat. Velkou součástí ruské propagandy je přitom právě to, že tyhle lidi izoluje a vytváří v nich pocit, že jsou sami, což pak vede k cynismu nebo rezignaci. A já doufám, že tenhle film si aspoň část z nich najde a pomůže jim uvědomit si, že v tom nejsou sami.
Myslíte si, že i lidé, kteří tu propagandu aktivně šíří, jako třeba učitel dějepisu, kterého ve filmu vidíme, tomu sami skutečně věří?
Nejspíš tomu věří, ale myslím, že jeho pozice je v Rusku do určité míry výjimečná. Mám pocit, že se pro něj tohle stává něčím jako náboženstvím. Dává mu to pocit jistoty a zároveň ho to zbavuje osamělosti. To je podle mě to, co v tom nachází. Něco jako víru.
Pasha byl při natáčení v prostředí, kde to mohlo mít i dost vážné důsledky. Jak jste k tomu přistupovali z hlediska etických hranic – koho je možné natáčet, co už je za hranou, a jaký to může mít dopad třeba i na ty děti dnes, případně jestli je vůbec možné je nějak ochránit, zvlášť když už film viděl i režim?
S Pashou jsme začali mluvit v březnu 2022 a už během jednoho až dvou měsíců, ještě předtím, než byli přizváni další producenti nebo než přišly nějaké finance, se do toho zapojila BBC, poskytla nám grant i bezpečnostní konzultace. Ty peníze šly přímo na bezpečnostní audit od specializované firmy.
Takže úplně na začátku jsme vlastně řešili, jestli je to vůbec proveditelné a bezpečné, protože tam mohla být rizika, která by nešla překonat. Tohle všechno tedy nebylo rozhodnutí jednoho člověka, ale velkého týmu.
A na úplném konci pak BBC procházela film doslova minutu po minutě a odstranila všechno, co by mohlo představovat bezpečnostní riziko pro lidi, kteří v Karabaši zůstali. Takže každé slovo ve filmu bylo v podstatě projednané a posouzené z hlediska bezpečnosti.
Víte teď o někom, kdo by momentálně mohl být v ohrožení?
Pasha. Tomu chodí poměrně pravidelně výhrůžky od lidí, často jde o násilné vzkazy, třeba o tom, že mu „zlámou kolena“ a podobně. Co se týče dalších lidí, kteří zůstávají v Rusku, nemám informace o konkrétních výhrůžkách vůči nim.
Bylo to i kreativní rozhodnutí soustředit film výhradně na Pashu. Samozřejmě by bylo zajímavé jít víc do hloubky u dalších postav z Karabaše, ale nebylo to možné. Nemohli jsme „evakuovat“ všechny, mohli jsme z hlediska bezpečnosti a rizik pracovat jen s jedním člověkem.
A to pak určilo i samotnou strukturu vyprávění. Film se musel držet velmi úzce jeho perspektivy a jeho vnitřního světa. V tom smyslu se z toho stal spíš psychologický, jednopostavový film, protože to byl jediný způsob, jak to celé bezpečně uchopit.
Když jste film natáčeli, byl si Pasha celou dobu jistý, že nakonec z Ruska uteče, nebo to bylo spíš jeho postupné rozhodnutí?
Ze začátku to vůbec nebylo jasné. A tady je důležité říct, jak rychle se v Rusku během prvního roku války zpřísňovala represe. Když jsme začínali, zákon o „zahraničních agentech“ ještě nebyl tak zásadní a vězeňské zákony v té podobě, v jaké je známe později, ještě ani neexistovaly. To jsou přesně věci, které pak zpětně udělaly to, co jsme dělali, fakticky nelegálním.
Takže na začátku to bylo spíš „možná to natočíme a on zůstane“. Ale velmi rychle, jak se Rusko během toho prvního roku měnilo, se ukázalo, že bude muset odejít. A v podstatě během prvního roku natáčení už bylo jasné, že to přijde, a pak se s tím už jen dál žilo.
Dostal jste vy nebo Pasha nějakou zpětnou vazbu přímo od Kremlu?
Samozřejmě tam byly jasné reakce z té strany moci – včetně zákazu filmu nebo označení Pashy jako „zahraničního agenta“. To je vlastně jejich způsob, jak vyjadřují tlak nebo výhrůžku, skrze seznamy, zákazy a administrativní kroky.
Ale víme zároveň, že jsou schopní jednat i mimo Rusko. Nebojíte se toho?
Ne, pro sebe ne. U Pashy určité obavy mám, ale zároveň je teď součástí širší ruské disidentské komunity, která už funguje v zahraničí. A upřímně, nemyslím si, že by byl úplně hlavním cílem. Jsou tu lidé, kteří jsou mnohem viditelnější, mluví každý den v médiích, a ti jsou podle mě vystavenější tlaku.
Film měl mířit hlavně na publikum v Rusku, ale tam je zakázaný. Máte tedy pocit, že svůj cíl naplnil, nebo se ten cíl mezitím nějak změnil?
Můj cíl byl, aby byl film viděn co nejširším publikem po celém světě, včetně Ruska. Tam si myslím, že zákaz ve skutečnosti pomáhá tomu, aby se film k Rusům dostal. Hned po tom, co ho zakázali, se na Letterboxdu, což je platforma, kde lidé sdílejí své názory na filmy, které zrovna viděli, najednou začaly objevovat samé recenze v ruštině. Takže si ani nejsem jistý, jestli ten zákaz fungoval tak, jak měl.
Proč si myslíte, že společností takto zarezonoval?
Rezonuje s dobou. V tomhle smyslu prostě odráží, o čem lidé přemýšlejí. O obavách z rostoucího autoritářství, o individuální volbě a odpovědnosti, o institucích, které ztrácejí svůj smysl – ať už jde o vzdělávací systémy určené k podpoře svobodného myšlení, mezinárodní organizace zaměřené na rozvoj, nebo širší systém mezinárodního práva.
