Recenze: Všichni hrajeme nějaké role. Dejvické divadlo hledá novou tvář

Prázdný prostor na jevišti připomíná akvárium, ve kterém diváci pozorují exotické druhy. Stěny včetně podlahy a stropu pokrývají parkety. Před nimi se pohybují lidé v černých kostýmech. Hovoří o jakémsi Procházkovi, který v podivně nekonkrétním prostředí požívá jistou vážnost i respekt, a instruují Nováčka. Toho hraje Antonie Martinec Formanová a od začátku není zřejmé, zda má jít o mužskou roli, nebo záměrný převlek. Rozdíly mezi postavami jsou od pohledu minimální.

Sluhové v černém přinášejí ohromný dort a zdobí ho. Je určen pro Elišku, jedinou civilně oblečenou ženu v modrých lacláčích. Dívka, hraná Annou Prášilovou Fialovou, ho ale „klaunsky“ rozbíjí na padrť.

Scéna pochází z nové inscenace Dejvického divadla nazvané Služebnictvo, která měla premiéru koncem března. Populární český soubor zažívá pod novým uměleckým vedoucím Jiřím Havelkou a dramaturgyní Martou Ljubkovou sérii změn. Tu nejviditelnější, byť přechodnou, obstaral přesun z rekonstruovaného sídla v pražských Dejvicích do bývalého multikina Galaxie na stanici metra Háje. V jednom z jeho sálů teď ansámbl uvádí reprízy stávajícího repertoáru a než se začátkem roku 2027 vrátí zpět, pro zcela nedivadelní prostor Galaxie nyní přichystal už druhou premiéru.

Možná zásadnější obměna se ale týká tvůrčího směřování divadla, jehož původní vize, spojená především s hercem a režisérem Miroslavem Krobotem, se vyčerpala a navzdory neutuchajícímu zájmu publika začala umělecká stagnace. Svěží závan do stereotypů už vloni přinesl režisér Jan Frič, když s Dejvickým divadlem nazkoušel Krkavce od Henryho Becqua. Ti před několika týdny získali Cenu divadelní kritiky pro inscenaci roku.

Už v provizoriu kinosálu měla tuto sezonu premiéru Facka, zpracovávající skutečný incident z pražského náměstí I. P. Pavlova, který skončil tragickou smrtí seniora. Případ, jenž díky následnému vývoji a zapojení takzvané restorativní justice nabyl širších společenských souvislostí, rozehrál režisér Jiří Havelka formou policejní rekonstrukce. Její účastníci střídali role viníků i obětí a významnou úlohu v tom všem hrála očekávání spojená se společenskými normami.

Podobné téma, avšak v daleko obecnější a modelové rovině, nyní rozvíjí Služebnictvo. Autor a režisér Wayne Jordan, jenž studoval v Praze, odkazuje k francouzskému dramatikovi z 18. století Pierru de Marivauxovi. Stejně tak ale reflektuje komický žánr a to, jak si v běžném životě osvojujeme role a inscenujeme své chování.

Jordana inspirovala především Marivauxova hra Dvojí nestálost z roku 1723. Začíná únosem venkovské dívky Silvie, do které se zamiloval Kníže. Silvie je však věrná svému milenci Harlekýnovi. Kníže se ji snaží všemožně získat, slibuje jí bohatství a intrikuje za jejími zády. Využívá služebnou Flaminii k tomu, aby Harlekýna svedla. Silvie a Harlekýn nakonec podlehnou novým okolnostem a přehodnocují své city. Silvie se vzhlédne ve vyšším společenském postavení, které pramení ze vztahu s Knížetem, Harlekýn najde zalíbení ve Flaminiině kráse a lichotkách. Ve finále se milenecké dvojice v duchu dobové komedie a raně osvícenské praxe přeskupí podle společenské hierarchie.

Marivauxovy postavy byly dětmi své doby. Sice ještě nedokázaly zbořit zažitý řád, pokoušely se ho ale narušit a přehodnotit. Páni si vyměňovali šaty se sluhy a společenské zábrany jim nebránily se zamilovat do příslušnic jiného stavu. Nabourávání sociálních rolí, včetně záměrné záměny identity, do níž vstupovala dobová praxe vztahu mezi rozumem a vášní, je vedla k manipulativním praktikám, jejichž hlavním jmenovatelem nebyl cit, nýbrž hra. Ne náhodou se další Marivauxova zásadní komedie jmenuje Hra lásky a náhody.

Wayne Jordan část příběhu přejal do své inscenace, ve které si panovačný Procházka oblíbí vesnickou dívku, poroučí služebnictvu, aby mu ji přineslo, a následně se snaží získat její pozornost – mimo jiné oním dortem.

Na historickou látku však režisér pohlíží se zkušeností absurdního dramatu etablovaného od 50. let minulého století – své role hledaly už postavy Luigiho Pirandella ve hře Šest postav hledá autora z roku 1921, na milostivou paní si zase hrály služky ve stejnojmenném kusu Jeana Geneta. Jordan zná sociologické, antropologické i další teorie druhé poloviny 20. století. O hraní rolí v běžném životě slavně psal třeba sociolog Erving Goffman, jenž v knize Všichni hrajeme divadlo prozkoumával společenský život pomocí analogie divadelního představení.

Inscenace Služebnictvo vychází z úvahy, že všichni na sebe bereme roli sluhů stávajícího světového řádu a rutinní realitou udržujeme status quo. Hrajeme přitom různé role, obdobně jako hrdinové Jordanovy hry.

V ní jsou postavy dobrovolně uzavřeny do jednoho domu. Vysvětlení zní, že svět v důsledku válek podlehl chaosu, kterému se snaží čelit jasnou hierarchií a rozdělením rolí. Procházka, v podání hostujícího Josefa Trojana, sice zpočátku udílí rozkazy, později se ale podle geneze vlastního přízviska, používaného pro zběhlé a navrátivší se poddané, ujímá podřízené úlohy. Mezitím se stylizuje do pohledného, vychloubačného vojáka, jednoho z nejstarších typů římské komedie. Z ní vychází i dvě na sobě závislé postavy pána a sluhy, v římském zřízení ještě otroka, které se žánrem komedie linou od jeho počátků.

Nejslabším článkem Služebnictva jsou paradoxně herecké výkony. Většině stálic souboru, k nimž patří Lenka Krobotová či Klára Melíšková, se nedaří naladit na nový typ práce a formu vyžadující trochu jinou než odzkoušenou, léty prověřenou techniku.

První části inscenace by prospělo vyšší tempo a větší důslednost v akcích i komentářích, které by postavy přiměly si časněji uvědomit princip hry ve hře. To se naopak výborně daří Anně Prášilové Fialové, svým výkonem potvrzující všestrannou plastičnost a schopnost nadhledu. S pozměněnou genderovou identitou si dobře poradila i Antonie Martinec Formanová.

Služebnictvo prověřuje staré herecké stereotypy, role či žánry, zároveň do repertoáru Dejvického divadla vnáší nový přístup a formu. Bude zajímavé sledovat, k čemu to povede.