Článek
V neděli v devět hodin večer, když byla sečtena necelá polovina hlasů, přiznal Viktor Orbán volební porážku. Řekl, že výsledek je jasný a pro jeho stranu Fidesz bolestný, a že bude Maďarsku sloužit z opozice. Šestnáctiletá éra Orbána a orbánismu končí.
Význam voleb zdaleka přesahoval maďarské hranice. Zejména fakticky, jako verdikt o podpoře jednoho způsobu vládnutí, označovaného jako nacionální populismus nebo neliberální demokracie. S jeho důsledky pro akceschopnost Evropské unie, kterou Viktor Orbán dlouho a poměrně úspěšně podkopával. S jeho důsledky pro evropskou podporu Ukrajině. S důsledky pro přátelský vztah ke Kremlu, znázorněný uniklými záznamy rozhovorů ministra zahraničí Pétera Szijjártóa se Sergejem Lavrovem.
Orbán v kampani mobilizoval proti „válečným štváčům z Bruselu“ a tím, aby voliči nedovolili Zelenskému „smát se naposled“. Prohrál. Pro Ukrajinu a Evropu je to dobrá, pro Kreml špatná zpráva. To je jisté bez ohledu na to, že Péter Magyar a jeho Tisza musí svůj proevropštější a prozápadnější kurs teprve proměnit ze slibů do praxe.
Druhý význam voleb byl symbolický. Orloj spřízněných zahraničních politiků, kteří před volbami osobně nebo mediálně podpořili Orbána, vyvrcholil silnými slovy amerického viceprezidenta J. D. Vance. Benjamin Netanjahu, Marine Le Penová, Robert Fico, Andrej Babiš a další. Orbán u moci pro ně byl nejen politickým blížencem a částečně vzorem, ale také ztělesňoval recept, jak si moc držet a upevňovat. Důležité ingredience v něm tvořily národní identita, kulturní války a obstarávání „klidu na práci“ pečovatelským státem.
„Vždy chránil maďarské občany a maďarské národní zájmy. V bouřlivých časech je volba stability a osvědčeného vedení důležitější než kdy dřív,“ znělo podpůrné poselství Andreje Babiše. Kdybychom místo slova maďarské dosadili slovo české, Babiš jako by mluvil sám o sobě.
Volby sledujeme on-line:
Vzhledem k tomu, kolik nacionalistických politiků Orbán inspiroval a jaký politický kapitál do jeho podpory někteří – včetně Donalda Trumpa – investovali, dá se říct, že alespoň symbolicky prohráli také oni. Volili sice jen Maďaři, ale zklamání nacionalistů a povzbuzení proevropských liberálů bude znatelné i jinde. Oslabí i Patrioti pro Evropu, Orbánův (a Babišův) evropský projekt.
Extrémně vyhrocená volební kampaň přinesla rekordní, téměř osmdesátiprocentní účast. Orbánova sázka na strašení Bruselem, ani na „nezavleču Maďarsko do války“ nevyšla. Voliče zmobilizovalo spíš to, o čem mluvila dosavadní opozice – vadnoucí hospodářství, zdravotnictví, zhoršující se životní úroveň, klientelismus, korupce. Kulturní války – vzpomeňme třeba na represe vůči budapešťským pochodům hrdosti – hrály daleko slabší roli.
Maďarsko se s pravděpodobným novým premiérem Péterem Magyarem nejspíš trochu stáhne ze světel mezinárodních reflektorů a bude se víc zabývat samo sebou. Ambice na budapešťský summit Trump-Putin skončily.
Nejen českým zájmem je, aby se podunajská, respektive potiszská země vrátila od budování orbánismu ke standardním, neautoritářským, evropským poměrům. Které zahrnují i předpoklad, že se v nich vlády běžně střídají, zatímco 16 let u moci bývá prazvláštní úkaz. Maďarští voliči už měli Orbána dost.
