Silná karta Íránu: Problém s jadernou bombou není vyřešený

„Vyřadilo to celou jejich jadernou kapacitu.“

„Oni nemají jaderný program. Zničili jsme ho.“

„Zničili jsme budoucí jaderné kapacity.“

To jsou jen některé z dlouhé řady výroků amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se snažil přesvědčit svět, že americké a izraelské údery loni v červnu nekompromisně vymazaly íránskou jadernou hrozbu. Podobné věty Trump pronášel ještě letos, dokonce ještě jen pouhé týdny před začátkem současné války.

Teď se k tomu nabízí jízlivá otázka, jak je možné, že mírová jednání se zasekla kvůli neochotě Íránu vzdát se jaderného programu (jak prohlásil Trump i jeho viceprezident J. D. Vance), když tato hrozba už přece neměla vůbec existovat?

Odpověď je nasnadě. Íránský jaderný program jako takový byl sice bezesporu silně poškozen a „poslán zpět v čase“ možná až o několik let. Přesto ale nelze vyloučit, že tamní režim zůstává alespoň několika jaderným bombám nebezpečně blízko. Washington proto při jednání nemusí řešit „jen“ to, aby Teherán nezačal svůj program od znovu, ale i bezprostřední nebezpečí.

Není tak vůbec divu, že jde o hlavní sporný bod potenciální mírové dohody. Írán se vysoce obohaceného uranu, ze kterého by šly jaderné bomby vyrobit i s minimem dalších zdrojů, jen tak nevzdá. Jde o jednu z nejsilnějších karet v jeho rukách spolu s přetrvávající schopností blokovat Hormuzský průliv – úžinu klíčovou pro světový obchod s ropou a dalšími surovinami a potažmo i pro celou globální ekonomiku.

Řada jaderných expertů na vysokou pravděpodobnost naplnění tohoto scénáře upozorňovala už před loňskými americkými útoky. Hlavní problém je v tom, že Írán má základny, které jsou příliš hluboko pod zemí na to, aby je mohly ohrozit i ty nejlepší konvenční zbraně navržené na ničení podzemních krytů na světě, americké těžké bomby GBU-57.

Teherán v podzemních zařízeních navíc vůbec nemusí budovat svůj program na obohacování uranu od znovu. Stačilo mu, aby v době amerických útoků měl látku dobře schovanou.

Další obohacení na úroveň vhodnou pro jadernou zbraň (90 %) už, ve zkratce řečeno, není tak technologicky náročné a stačilo by k němu i řádově menší množství centrifug, než kolik Írán provozoval ve velkých loni zničených komplexech ve Fordo a Natanzu. Na zabezpečení materiálu před americkými útoky měl přitom Teherán dost času (první izraelské údery začaly 13. června 2025, USA na jaderné komplexy udeřily až 22. června).

Vyrobit z materiálu po jeho dalším obohacení bombu by podle odhadů mohlo trvat měsíce až rok. Nutno dodat, že i pak by Írán měl málo bomb na to, aby spolehlivě plnily kýženou odstrašující funkci a na obohacení dalšího uranu „od nuly“ po amerických útocích pravděpodobně skutečně nemá dostatečnou kapacitu. Jenže potenciální blízkost Íránu třeba i k jediné – a klidně „nedokonalé“ jaderné bombě – pochopitelně není pro Washington přijatelným výsledkem.

Tomu, že Írán minimálně část uranu obohaceného na 60 % před americkými útoky skutečně uchránil, napovídá řada indicií. Část z nich jsme podrobně rozebrali už loni v tomto článku. Tady to proto uděláme už jen stručně a doplníme nové informace.

Ve zkratce řečeno víme, že asi polovina z cca 400 kg uranu obohaceného na 60 % měla být už před americkými útoky podle šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafaela Grossiho v hlubokém podzemním komplexu poblíž Isfahánu. Na ten USA těžkými bombami ani neútočily a zásah tam podle satelitních snímků dostaly jen vstupní tunely (nejspíš raketou Tomahawk), které ale Írán dopředu zahrnul zeminou, aby je ochránil.

Zbytek vysoce obohaceného uranu měl před válkou být podle Grossiho v dalších komplexech – včetně toho pod horou Kolang Gaz La, který je rovněž příliš hluboko a ani nebyl bombardován.

Titěrnost šance, že by americké útoky zničily veškerý íránský obohacený uran, vyplývá i z již několika publikovaných odborných analýz satelitních snímků. Nejnovějším střípkem v této skládačce je snímek z 9. června 2025 zveřejněný minulý měsíc deníkem Le Monde, na kterém je podle některých expertů pravděpodobně dokonce přímo vidět kamion s obohaceným uranem zaparkovaný před tunelem v Isfahánu.

Celkově každopádně ze satelitních záběrů jasně vyplývá, že už před útoky bylo kolem jaderných komplexů živo a Írán se na údery připravoval, takže mohl cokoliv kamkoliv přesunout do bezpečí hlubokého podzemí.

Že Washington ve skutečnosti počítá s tím, že obohacený uran nebyl zničen a Írán se k němu může dostat, ostatně opakovaně naznačili i lidé přímo z Trumpovy administrativy.

Nepřímo to připustil už viceprezident J. D. Vance bezprostředně po útocích loni v červnu, když řekl, že s íránským vysoce obohaceným uranem „něco udělá v následujících týdnech“ a že je to jedna z věcí, o kterých chce Washington s Teheránem jednat.

Zvláštní vyslanec a člen americké vyjednávací delegace Steve Witkoff přežití vysoce obohaceného uranu přiznal naplno. „Pravděpodobně jsou týden od toho, než budou mít dostatek materiálu pro jadernou bombu,“ řekl Trumpův zmocněnec pouhé dny před zahájením letošní operace Epic Fury.

Nakonec tento měsíc stále existující íránské zásoby přiznal i sám Trump, když prohlásil, že „USA spolu s Íránem vykopou a odstraní veškerý jaderný ‚prach‘ hluboce pohřbený bombardéry B-2“.

Dál to rozvádí některá nedávná zjištění amerických médií. Podle zdrojů Wall Street Journal Witkoff s Trumpovým zetěm Jaredem Kushnerem dva dny před zahájením operace Epic Fury po íránské straně neúspěšně požadovali zničení tří jaderných komplexů ve Fordo, Natanzu a Isfahánu a „doručení zbývajícího vysoce obohaceného uranu“ Spojeným státům.

Podle březnového článku New York Times mají americké zpravodajské služby pod dohledem íránský vysoce obohacený uran „pohřbený“ v podzemním komplexu poblíž Isfahánu a mají mít i „vysokou míru jistoty, že dokáží detekovat a reagovat na jakýkoliv pokus Íránu nebo kohokoliv jiného o jeho přesun“.

Součástí posudku má ale být i to, že Írán se k uranu může dostat. Komerčně dostupné satelitní snímky mimochodem opakovaně ukázaly, že minimálně některé tunely v Isfahánu Írán už loni odkryl a pak je zase ještě před další vlnou amerických útoků letos v únoru naopak opevňoval.

Že je materiál přesto nejspíš nadále v Isfahánu a nebyl odtamtud přesunut jinam, se nicméně dosud domnívá i MAEE. „Zatím jsme my, a nejen my, ale myslím si, že nikdo, kdo místo sleduje prostřednictvím satelitních snímků a dalších prostředků, neviděli žádné náznaky, že by materiál mohl být přemístěn,“ řekl letos v březnu Grossi.

Když to shrneme, tak je už v podstatě jisté, že část obohaceného uranu přežila. USA v lepším případě ví, kde přesně tento uran je a ze vzduchu ho monitorují. Bez pozemní operace ale nebezpečný materiál nemůžou ze země dostat, ani ho zničit. Otázkou zůstává, jak moc nepřístupný tento materiál pro Írán je, a jak rychle by ho případně zvládnul zpracovat na úroveň postačující k výrobě jaderné bomby.

Tak, či onak je ale v takové situaci pro Washington v podstatě nemožné odejít z války a tvářit se, že hlavní cíl byl splněn.

Není proto vyloučené, že USA se ještě pokusí „dokončit“ práci vzdušných úderů a na místo pošlou vlastní vojáky. Pentagon už měl pro tuto operaci vytvořit podrobné plány a dát je Trumpovi ke zvážení. Šlo by nicméně o nesmírně riskantní operaci. I kdyby se navíc převezení či zničení zásob uranu obohaceného na 60 % podařilo, pořád to nemusí stačit.

Podle MAAE měl totiž Írán už před 12denní válkou neznámo kde bohaté zásoby uranu obohaceného na 20 %, což je pořád nebezpečně vysoká úroveň. „Není to úplně intuitivní, ale z pohledu potřebného času a práce je uran obohacený na 20 % v zásadě velmi blízko 90 %. Dá se říct, že obohatit uran na 20 % U-235 je 85-90 % cesty k 90 %,“ řekl k tomu Seznam Zprávám expert na jaderné zbrojení Michal Smetana.

Část analytiků se proto domnívá, že kompletního jaderného odzbrojení Íránu silou v podstatně není možné dosáhnout a že Washington přechodem od vyjednávání k útokům íránskou jadernou hrozbu spíš prohloubil, než omezil. Jestli měli definitivně pravdu, se teprve uvidí.

Kromě vojenského výsadku může Washington ještě zkoušet přinutit Írán, aby se pod pohrůžkou dalších útoků, a třeba i po nabídce amerických ústupků v jiných oblastech, své jaderné kapacity sám vzdal. První pokus ale zjevně selhal a těžko říct, co by musely USA udělat, aby to v dalším kole změnily.