Článek
Česko se z pandemie covidu-19 podle expertů nepoučilo. Má patnáct let starý pandemický plán, nepodařilo se posunout reformu ochrany veřejného zdraví a analýzu toho, co se za covidu nepovedlo, stát neudělal.
„Kdyby přišla vážná infekční choroba, musíme vědět, co budeme dělat. My ale nejsme připraveni na budoucí krize,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jakub Hlávka, ředitel Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace na Masarykově univerzitě v Brně. A dodává: „Když pak přijde krize, vytváříme pracovní skupiny, tvoříme všechno od nuly a ztrácíme drahocenný čas.“
Česko neudělalo žádnou souhrnnou analýzu toho, co se nepovedlo během covidu, a pandemický plán má ještě z roku 2011. Jak velký to je problém?
Je to naše bolest a znamená to, že nejsme připraveni na budoucí krize. Plán z roku 2011 byl víceméně psaný na chřipku a už tehdy nebyl v dobré kvalitě. O covidu se hodně debatuje na různých konferencích, ale často to vede jen k tomu, že si jednotliví aktéři přehazují, kdo měl co udělat.
Kdyby ale přišla vážná infekční choroba, musíme vědět, co budeme dělat. Jenže my se snažíme snižovat náklady na platy úředníků, a pro stát pak nechtějí pracovat ti nejlepší. Ti, kteří tam pracují, jsou zahlcení byrokracií a topí se ve věcech, které by na Západě už nový program dokázal vyřešit. My jsme ho ale nezavedli, protože na to nemáme peníze. A takhle se motáme v kruhu. Když pak přijde krize, vytváříme pracovní skupiny, tvoříme všechno od nuly a ztrácíme drahocenný čas. Kdybychom ze všech peněz, které jdou do zdravotnictví, věnovali jedno procento na kvalitní analýzu dat a přípravu doporučení a reforem, dostali bychom mnohonásobně více zpět.
Co je teď z vašeho pohledu nejdůležitější udělat?
Hlavně už nevytvářet další poradní komise a soustředit se na vznik jedné instituce. Ministr Adam Vojtěch ji plánuje. Je ale otázkou, zda pro ni najde dostatek peněz, aby mohla sdružovat kvalitní experty, a ne jen vytvářet další dokumenty a strategie. Pandemický plán by přitom určitě stálo za to aktualizovat a vyhodnotit ponaučení z covidu. Protože není otázka, jestli přijde další zdravotní krize, ale spíš kdy. Nová instituce se navíc nemusí zabývat jen pandemiemi. Může řešit i připravenost zdravotnictví na stárnutí populace nebo implementaci nových nástrojů umělé inteligence.
Bavíme se o pandemii, ale v případě válečného konfliktu – jak by se tento neutěšený stav promítl do ochrany zdraví veřejnosti?
Bez strategie a odborných kapacit může dojít k prodlení a k tlaku, aby některá nepopulární řešení nebyla přijata, i když mohou zachránit životy i peníze. To jsme viděli během covidu-19, kdy premiér rozhodl, že nebudou povinné roušky, a rozjela se první vlna covidu.
„Kdybychom ze všech peněz, které jdou do zdravotnictví, věnovali jedno procento na kvalitní analýzu dat a přípravu doporučení a reforem, dostali bychom mnohonásobně více zpět,“ říká expert na zdravotní ekonomii Jakub Hlávka.
Proč si myslíte, že jsme se nepoučili z covidu-19?
Covid je takové naše trauma. Nikdo se nechce příliš pitvat v něčem, co se nepovedlo. Také si jako Češi myslíme, že improvizací zvládneme věci nejlépe. Kdyby ale někdo spočítal, že dvacet tisíc lidí nemuselo zemřít a stát mohl ušetřit desítky miliard – ta čísla teď hrubě odhaduji – lidé by zpozorněli.
Šlo by vyčíslit, o kolik lidí jsme nemuseli přijít?
Stačilo by vzít si třeba Německo a přepočítat čísla na počet obyvatel, abychom viděli mortalitu v zemi, která není demograficky výrazně jiná než my. Myslím si, že by bylo s podivem, kdybychom nedokázali zachránit až deset tisíc lidí. Při srovnání s vyspělými zeměmi jsme mohli zachránit až dvacet tisíc životů. To už není triviální číslo.
Myslíte, že může být výhodou, že je na postu ministra zdravotnictví nyní „covidový“ ministr Adam Vojtěch, který má přímou zkušenost?
Může to být velká výhoda a naznačuje to ochotu transformovat zdravotní ústavy a hygienickou službu do jedné instituce. Je ale otázka, zda bude premiér Andrej Babiš ochotný některé věci pojmenovat, protože právě během jeho vlády umíralo tolik lidí. A zda nebude mít tendenci potlačit téma, které úplně nezvládl. Těžko si můžeme myslet, že jsme nemohli zachránit lidské životy nebo ušetřit peníze. Na covidu jsme prodělali extrémně – ekonomicky i lidsky. Otázkou je, jestli bude současný premiér ochotný tuto sebereflexi udělat, protože jde o jeho zranitelné místo.
S jakým horizontem vlastně pracují odborníci, když uvažují o další pandemii?
Mluví se o tom, že je dobré být připraven na to, že v horizontu pěti až deseti let něco může přijít. V horizontu dvaceti až třiceti let je to už téměř jisté. A s tím, jak roste antimikrobiální rezistence a antibiotika ztrácejí účinnost, přibývá další závažný problém, který pocítíme stále víc – v horizontu deseti až dvaceti let.
Lze se vůbec na tak velké krize připravit nějakým plánem?
Nejde jen o dokument na papíře, ale hlavně o odborné kapacity. Pokud je nebudeme mít, nemůžeme čekat, že se sebelepším plánem dokážeme zareagovat efektivně a rychle. Má to ale i další rozměr: pokud veřejnost vidí, že stát není připraven, lidé nechtějí naslouchat jeho doporučením. Proto se mi zdá, že naše připravenost na další pandemii je teď mnohem horší. Rozhádali jsme se jako národ, nevěděli jsme, komu věřit a na koho se obrátit.
