Neděláme pietu, dokončujeme album, říká producent o posmrtné desce Davida Stypky

Martin Ledvina patří k předním českým hudebním producentům. Spolupracuje či spolupracoval s umělci, jako je kapela Jelen, zpěvačky Anna Marie Tichá, Lenka Dusilová či Debbie nebo se zpěváky Markem Ztraceným či Robertem Křesťanem.

V jeho „stáji“ byl i David Stypka s kapelou Bandjeez. S talentovaným zpěvákem měli jedinečný pracovní i osobní vztah, bohužel jedenačtyřicetiletý zpěvák v roce 2021 zemřel v důsledku komplikací spojených s rakovinou slinivky. „Někdy jsme se neviděli dva, tři měsíce, takže dodnes si říkám, že se třeba příští týden ozve,“ vzpomíná producent s tím, že se s jeho odchodem stále zcela nevyrovnal.

Po smrti Davida Stypky vyšly ještě dvě jeho alba - Dýchej v roce 2021 a Opatruj v listopadu 2025.

Co je vlastně práce hudebního producenta? Lze si pod tím asi představit ledasco.

Role může být u každého alba i umělce jiná. V principu jsem ale zodpovědný za to, že se od prázdného listu papíru, kdy nemáme k dispozici ani notu, dostaneme až k hotovému albu. U každého to znamená něco jiného. Někdy má umělec naprosto jasnou představu o výsledku a já pouze objednávám pizzu. Jindy je jeho představa nejasná, potřebuje si vyzkoušet různé směry a společně experimentujeme. Důležité je, aby výsledek nakonec stál za to.

Jaké bylo vaše první setkání s Davidem Stypkou? Nemyslím osobní, ale s jeho jménem.

Můj kolega Martin Červinka mi volal a říkal: „Byl jsem na jedné akci a dali mi tam demo nahrávky takovýho muzikanta. Jmenuje se David Stypka. Posílám ti je, poslechni si to.“

Mám bohužel profesní postižení, že všechno neustále k něčemu přirovnávám a hledám analogie. Poslechl jsem si Davida a řekl si: „Hm, dobrý. To je něco jako Michal Hrůza.“ A pak jsem na to zapomněl. Vlastně mě to příliš nezaujalo. Jenže druhý den ráno jsem se vzbudil a měl jsem ty písničky v hlavě – úplně celé, od začátku do konce.

Melodicky, nebo i texty?

Textově i melodicky. To se mi nikdy předtím nestalo, protože si hudbu obvykle pamatuji jen stěží. Tehdy jsem si uvědomil, že se děje něco výjimečného. V hlavě mi běžely kompletní texty. Volal jsem Martinovi a ptal se: „Prosím tě, co to je? Kde jsi ho vzal?“ On odpověděl: „To je David Stypka z Frýdku-Místku.“ Řekl jsem mu, že je to skvělé. To bylo mé první setkání s magií Davida Stypky, která mě zastihla zcela nepřipraveného a odzbrojila.

A první fyzické setkání s Davidem?

To si nepamatuji, protože jich bylo velmi mnoho. Řekl bych, že každé další setkání přebilo to předchozí. On byl vždycky velmi intenzivní a pokaždé jiný. Myslím ale, že poprvé to bylo společně s kapelou. Když jsme poprvé začali mluvit o spolupráci, album Neboj už měli v podstatě hotové a bylo opravdu dobré.

V té chvíli přichází to, o čem jsem mluvil na začátku: snažím se poznat, co umělec chce. V tomhle případě jsem věděl, co David chce, ale měl jsem pocit, že je to něco jiného, než co bylo na původní nahrávce Neboj.

Řekl jsem jim: „Chlapci, asi to neuslyšíte rádi, ale myslím, že bychom měli album odložit, považovat ho spíš za demo snímky a zkusit z materiálu dostat něco jiného.“ Přistoupili na to, byli úžasní. Kdyby mi někdo řekl totéž, nejspíš bych ho poslal víte kam. Máte hotovou desku a někdo, koho neznáte, vám najednou tvrdí, že hotová není a musí se předělat. Proč? Odpovídal jsem jen: „Myslím, že hledáme něco jiného.“ Nemohl jsem říct „lepšího“, protože původní verze byla skvělá a měla v sobě úžasnou energii. Písně byly krásné, naživo zahrané a skvělé, ale já intuitivně cítil, že hledáme jiný výraz.

Mluvila jsem s maminkou Marií Stypkovou, s režisérem Danem Svátkem i s Jindrou Polákem z kapely Jelen. Každý má v hlavě úplně jiného člověka; jako by každý potkal jiného Stypku. Jakého jste potkal vy?

Myslím, že to sedí. David pro mě měl dvě roviny. Byl to ten bodrý Slezan, který seděl doma na verandě, kolem něj lezly děti a on kouřil cigarety. A pak tu byla druhá rovina, kdy si oblékl sako – ten šarmantní, vousatý muž, který přijel do Prahy a nechal se všemi obdivovat. Pro mě to u něj byla určitá schizofrenie, kterou velcí umělci a podobné archetypy mívají. Podobně to mají Tom Waits, Bob Dylan nebo Robert Křesťan. David pro mě patří mezi velikány. Kdyby tady stále byl, až do osmdesáti let by všem určoval, jak se má hudba dělat.

Bylo to něco, co by se dalo nazvat odvahou být sám sebou za všech okolností?

Nevím, jestli to u něj byla odvaha, nebo spíš určitý diletantismus v tom nejlepším slova smyslu. On nebyl odvážný, on to tak prostě měl.

Po Davidově odchodu jste vytvořili dvě alba. První jsem přijala bezvýhradně, u druhého jsem si říkala: „Vydal by David tuhle písničku, nebo ne?“ Kolikrát jste si tuto otázku položil?

Tohle jsem si musel vyřešit hned na začátku – zda to vůbec dělat a proč. Je jasné, že kdyby David žil, deska by zněla jinak. Zněla by jinak, i kdybychom ji dělali teď, nebo kdyby chlapci z kapely přijeli do studia o tři dny později. To jsem si musel vnitřně ujasnit. Na druhou stranu jsem v sobě ještě pořád nevyřešil skutečnost, že je pryč. Vídali jsme se intenzivně, ale ne tak často, protože on byl ve Frýdku a já v Praze. Někdy jsme se neviděli dva, tři měsíce, takže dodnes si říkám, že se třeba příští týden ozve.

Musel jsem se prostě nastavit tak, jako by tu pořád byl. A stejně jako si u každého umělce musím říct: „Vím, co chceš,“ tady jsem si musel říct: „Vím, co chceme.“ Chceme to dokončit. Měli jsme s Davidem uměleckou i přátelskou chemii, kterou má i on se svou kapelou a já s nimi také. Na začátku jsem jim řekl: „Chlapci, nesmíme se nechat vmanévrovat do úvah o tom, jak by to David chtěl. Neděláme pietu, je to rozdělaná hudba.“

Měli jsme Davidovy zpěvy a jeho kytary. Dohodli jsme se, že ke kytarám nebudeme nic přidávat a necháme jen ty Davidovy. Chtěli jsme být k fanouškům poctiví, aby věděli, že každé slovo a každý kytarový tón, který slyší, skutečně nahrál a nazpíval David. To byl celý koncept, se kterým jsme k tomu přistoupili. Ve výsledku to nebylo nic komplikovaného; prostě jsme standardním způsobem dokončili album.

Kolik alb by podle vás ještě David Stypka vydal, vzhledem k tomu, jakým způsobem ze sebe ty texty chrlil?

Byl by jako Bob Dylan. Možná třicet. On psal neustále, měl to v sobě stále otevřené. Znala jste ho?

Ano, znala.

Tak to víte sama. On začal mluvit a jeho slova se dala rovnou zapisovat jako hotové texty. Tvořil pořád. Myslím, že by alb bylo možná i těch třicet, ale to nikdo z nás neví. Nikdo neví, jestli by s tím najednou nesekl a nezačal třeba malovat obrazy. Byl to renesanční člověk a všechno, co dělal, bral jako tvorbu.

Dotkly se vás ty texty více v době, kdy už David nebyl? Ve filmu Dana Svátka Neboj, dýchej, čaruj mluví lidé o tom, že on už to věděl. Že některé texty, které napsal ještě za života, byly vzhledem k jeho pozdějšímu onemocnění prorocké.

Snažím se trochu vyhýbat té esoterické rovině jeho existence, protože tuším, že jiní lidé ji vnímají intenzivněji. Pokud jde o to, že „to věděl“ – byl dlouho nemocný a trpěl chorobou s vysokou úmrtností, takže člověk nemusí být génius, aby si uvědomil, že je situace vážná.

Paradoxem je, že právě v tomhle období psal veselé písničky. Píseň Růže napsal v době, kdy věděl, že je na tom špatně. Byla to jedna z jeho posledních skladeb a je o tom, jak leze přes plot pro květinu pro svou dívku. Určitě bych to nezjednodušoval tvrzením, že „už to věděl“.

Když si vzpomenu na jeho tvorbu, psal obrazy a příběhy. V jeho díle se prolínala jeho existence s fantazií a imaginací. U dobrých umělců je to tak vždy. Nikdo nepíše strohý dokument o tom, co dělal včera. I kdyby David Stypka takový dokument psal, okamžitě by se do něj propsalo jeho multidimenzionální vnímání a představivost. Myslím si, že brát to pouze jako proroctví by bylo příliš zplošťující.

Který verš Davida Stypky nedokáže Martin Ledvina vyndat z hlavy? Jak zní čistý Stypkův svět a jak zní, když se k němu začínají přidávat další hudební nástroje? Pustíme vám to do uší ve zbytku rozhovoru podcastu Na Výbornou.