Recenze: Stypka měl talent i své démony. Každý měl pocit, že je jeho kamarád

Dokumentární portréty zesnulých osobností jsou obtížný žánr. Mohou být školometskou přehlídkou kvalit a významu daného umělce či rovnou mramorovým pomníkem. Režisér Dan Svátek měl o to těžší práci, že točil o talentovaném hudebníkovi Davidu Stypkovi, který v roce 2021 podlehl vážné nemoci ve věku 41 let. Dříve než se stihl naplno živit hudbou. Přesto už v době, kdy byl na scéně nezaměnitelnou tváří.

Nový film nazvaný Neboj, dýchej, čaruj, který od čtvrtka promítají kina, je osobní, pietní a také dost otevřený. Svátek se Stypkou spolupracoval na snímku Úsměvy smutných mužů, v plánu byla i spolupráce na dalším varovném filmu o problematice závislostí Deník alkoholičky. K té už nedošlo.

Svůj dokument staví režisér především na výpovědích Stypkových nejbližších, přátel a kolegů z branže, daří se mu ukázat hudebníka především z lidské stránky. Má štěstí, že spoluhráči, partnerka či matka jsou velmi otevření. Jak v dokumentu zazní, u nás na Ostravsku jsme zvyklí říkat věci napřímo.

Stypka byl dlouho známý na Frýdecko-Místecku, byl talent i pracant, ale také se užíral skutečností, že úspěch nepřichází. Zároveň se trápil tím, že neumí být ve společnosti, není „pódiový typ“, musel na vše trénovat. Film tak vykresluje muže, který žil v paradoxech.

Místy je neučesaný, až neohrabaný, pracuje s nedostatkem archivů, často využívá původní materiály z klipů či sociálních sítí nevalné kvality. Přesto to filmu nakonec spíše dodává na autentičnosti.

Partnerka, se kterou měl zpěvák tři děti, líčí, jakých bylo těch 18 let života s ním. Že vlastně netušila, co se děje v jeho pracovně, že tam nejen dlouho do noci skládal a tvořil, ale také se podobně dlouho utápěl v depresích.

Stypka zjevně neuměl přirozeně pobývat mezi lidmi, přesto byl vyhlášený večírky až do rána. Všichni na něj vzpomínají jako na neuvěřitelně hodného a milého člověka, který se dokázal bavit s každým a každý měl pocit, že je jeho kamarád. Zní to až banálně, ale je cítit, že to není klišé. Že tento muzikant, který nedbal na image a bylo mu jedno, co má na sobě, v sobě měl cosi nakažlivého, co fungovalo na ostatní, včetně fanynek.

Svátkův film je formálně chvílemi až odbytý, občas se tu třeba prolínají fotografie, jako kdyby šlo o nějaké amatérské video. Ale režisér to vyvažuje schopností poukázat na temnější pozadí muže, který měl talent i své démony – aniž by dokument cokoli z toho nějak romantizoval.

Je pravda, že v pasážích pokoušejících se charakterizovat Stypku z hudebního hlediska padají možná nadnesená přirovnání, že v některých postupech hry na kytaru, schopnosti najít neobvyklý akord či hrát zvláštně a mezi žánry připomínal Kurta Cobaina. Jenže ono to tvrzení funguje minimálně jako dobrý kontrast.

Stypka byl spíše opakem rockové hvězdy, jakkoli se mu povedlo dostat na velká pódia a postihl ho tragický osud. A zjevně se jeho život neobešel bez nevěr a milenek. Jenže cosi v jeho nátuře bránilo, aby se jeho jednání dalo říkat hvězdné manýry. Spíš byl mužem dvojí tváře. Jak kamarád do nepohody, který po probuzení ve tři ráno neváhá vzít kytaru, dát si ferneta a dorazit si „zajamovat“ pro pár lidí, tak rozervaný morous, neustále se sebou nespokojený člověk, jenž pije mnoho kafí a mnoho alkoholu a spí málo hodin.

Dan Svátek svým způsobem pokračuje ve zkoumání jedinců, kteří podléhají závislostem. Jeho hraná tvorba na toto téma sice nevynikala přílišnou dramaturgickou sevřeností, ale přinejmenším v Úsměvech smutných mužů se mu podařilo natočit pár autentických scén. Tehdy šlo o dramatizace skutečných příběhů, nyní se obejde bez fikčního rámce.

Název snímku Neboj, dýchej, čaruj vychází z titulů či refrénů Stypkových nejsilnějších písní. A podobně jako jeho texty chce být osobním, přitom univerzálním dílem reflektujícím pocity, jimž občas podléháme všichni. Byť ne všichni se stejnou intenzitou.

Škoda, že film neumí dostatečně postihnout Stypku jako hudebníka, úryvky z jeho tvorby používá spíš kvůli emocím, než aby vykreslil umělcovy tvůrčí kvality. Je to vlastně portrét složený z pár mluvících hlav, vedle příbuzných, přátel či spoluhráčů z kapely Bandjeez nechybí Ewa Farna, Mirai Navrátil, hudební producent Boris Carloff, Stypkův hudební manažer Martin Ledvina nebo jeho vydavatel Martin Červinka. A daří se jim neříkat obvyklá klišé, respektive se snímku daří předat pocit, jakým člověkem Stypka byl, jak blízký a zároveň vzdálený všem, včetně těch nejbližších.

Dokument natáčený převážně na Frýdecko-Místecku tu a tam naředí výpovědi archivy nebo pár záběry na přírodu či houpající se prázdnou dětskou lavičku. Jsou to postupy neinvenční, až naivní, ale i tak Neboj, dýchej, čaruj má svou sílu, byť ji čerpá spíše z kouzla Stypkovy osobnosti než z režijních a dramaturgických kvalit.

Jde o portrét muže, který z mnoha důvodů měl být hvězdou, ale jako by tomu hvězdy nepřály. Nejen kvůli zákeřné nemoci, ale i kvůli povaze samotného Stypky. Získával Anděly a různá jiná uznání, avšak neustále žil v tenzi, že nic nedokázal, že nedosáhl dost vysoko, že nejen nepronikne mezi velikány, ale ani neuživí rodinu.

Snímek Neboj, dýchej, čaruj není jen portrétem muže, který byl tak trochu záhadou jak druhým, tak i sám sobě, ale mimoděk také vhledem do zákulisí hudebního průmyslu. V němž je úspěch nejistou záležitostí a talent ani pracovitost ho zajistit neumí.