Česko rekordně vyčistilo řeky. Pořád jsou však plné neviditelného zla

Na konci 80. let tekla Vltavou v Českém Krumlově voda, ze které byl cítit papírenský odpad. Na hladině plavaly hnědé skvrny, v záhybech břehu se držela bílá pěna. Nikdo se v ní nekoupal – lidé chodili na rybník.

O čtyři sta kilometrů dále po proudu a po soutoku s Labem protékala tahle směs Hřenskem do Německa. Profil Hřensko/Schmilka je dodnes místem, kde se měří odtok vody z Česka. A je to v podstatě koncový audit celé země. Co tudy proteče, nese otisk všeho, co v české krajině děláme.

Dnes je jakost vody v Hřensku na úrovni Německa. Tedy přísun znečištění není v Česku větší než dále po proudu. Jde o nepochybný úspěch – ale rozhodně ne dokonalý.

Hydrobiolog Josef Fuksa z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, který české řeky sleduje desítky let, vidí i druhou stranu: „Zmizel amoniakální dusík, ale nahradil jej dusičnan, který dříve v řekách prakticky nebyl.“

Příběh českých řek tedy není jen o tom, jak jsme je vyčistili. Je to příběh o tom, jak se znečištění proměňuje. A jak se mění i naše představa v otázce, co vlastně čistá voda je.

Na přelomu 80. a 90. let se v československém vodním hospodářství vytvořil pro naše vody toxický mix: těžký průmysl s vysokými emisemi, nízká míra čištění komunálních odpadních vod a slabé vymáhání pravidel.

Chemičky na severu Čech odváděly do vody rtuť, olovo a kadmium. Papírny a textilky sytily Vltavu a Labe chlorem a barvivy. Na Ostravsku tekly do řek ropné látky a fenoly. Z měst mířila většina splašků do toků často bez jakéhokoli čištění.

Hlavní mechanismus zkázy přitom nebyl vidět přímo. Organické znečištění a amoniak při rozkladu spotřebovávaly v řece kyslík. Když jeho hladina klesla pod kritickou mez, ryby začaly hynout a život ustával. Řeky nefungovaly jako ekosystém, ale jako stoka.

Geograf Jakub Langhammer, který zpracoval dlouhodobou syntézu vývoje jakosti vody v českých řekách, konstatuje, že kvalita dosáhla nejslabších hodnot právě na konci 80. let a že následné zlepšení patří v evropském kontextu mezi výrazné „skoky“ ve zlepšování životního prostředí.

V jedné věci ale 80. léta paradoxně pomohla: Znečištění šlo dobře vidět a cítit. Pěna na hladině, zápach, olejové skvrny… Lidský mozek reaguje na to, co vnímá smysly, a smysly volaly po akci. Tato kognitivní zkratka se ale vrátí i ve 21. století, jen s opačným znaménkem: Nové znečištění je neviditelné, a proto je politicky mnohem těžší s ním něco udělat.

Situace českých vodstev se začínala lehce zlepšovat od poloviny 80. let, říká Josef Fuksa: „V roce 1990 pak zkrachovala řada firem – a další pochopily, že se musí starat. Během poměrně krátké doby se všechny klasické parametry znečištění dostaly trvale pod normu.“ Změnil se přístup společnosti spolu s důkladnou kontrolou, zda podniky dodržují pravidla.

První impulz ke zlepšení tedy přinesla recese. Část těžkého průmyslu se restrukturalizovala nebo zanikla a s ní zmizely i emise. V evropských transformačních zemích je to známý vzorec: Zlepšení životního prostředí je nejdříve „vykoupeno“ ekonomickým propadem.

Ve velkém došlo i na investice. Česko v 90. letech a po roce 2000 postavilo nebo zrekonstruovalo stovky čistíren odpadních vod, do značné míry za podpory evropských fondů.

Výsledky jsou v číslech mimořádné. Podle zprávy o životním prostředí ČR kleslo mezi roky 1990 a 2023 v mnoha kategoriích množství vypouštěného znečištění o více než 90 procent. Od roku 2000 klesla také průměrná koncentrace amoniakálního dusíku o dalších 72,5 procenta a celkového fosforu o 44,8 procenta.

Situace se zlepšovala hlavně do roku 2010, poté je spíš stabilní. Úspěch není dokonalý ani trvalý. Správná otázka totiž nezní: „Je voda čistá?“ – to není úplně nikdy – ale: „Od jaké úrovně začneme mluvit o znečištění?“ A právě tato hranice se neustále posouvá.

Přispěly k tomu nové vědecké poznatky o účincích některých látek, lepší měřicí metody i tlak veřejnosti. Znečištění se od „pěny a zápachu“ posunulo o vnášení cizorodých látek v koncentracích, které jsme donedávna neuměli změřit, nebo o změnu fyzikálních vlastností, třeba teploty.

„Nové polutanty vypouštíme do poměrně čisté vody. Dříve jsme je neuměli stanovit, nezmění celkovou míru znečištění a máme jiná kritéria i jiné technické možnosti. Znečištění nezmizelo – změnilo tvar,“ vysvětluje Josef Fuksa.

Jakmile laboratoře zvládnou detekovat řádově menší koncentrace, „naroste“ i problém, i kdyby se reálné emise nezměnily. A společným znakem nových problémů je, že jejich zdrojem je normální provoz společnosti, nikoli havárie. Nemusí selhat žádná fabrika. Stačí, že miliony lidí ráno spolknou lék, umyjí nádobí a spláchnou záchod.

Nejzvláštnějším mezi novými typy znečištění jsou farmaka neboli léčiva: Protože je nelze zakázat a každý z nás je jejich zdrojem.

Data ukazují, že období 2010–2020 se v českých řekách standardně prokazuje vysokou hladinou zbytků původně léčivých látek (farmak) z komunálních čistíren. Některé látky, například rezistentní farmaka jako gabapentin, metformin, oxipurinol či karbamazepin, přicházejí do Prahy už z jižních Čech. Procházejí celou Vltavskou kaskádou a v řece se dál nerozkládají. Jejich transport odpovídá hlavně počtu obyvatel v povodí – je to téměř chemický „otisk prstu“ společnosti v říční vodě.

Fuksa uvádí příklad, který problém zhušťuje do jednoho čísla: „V Česku se ročně používá asi 200 tun metforminu proti cukrovce druhého typu. Z těla se tato látka vyloučí prakticky stoprocentně. Je to lék, který miliony lidí potřebují – a přesně proto je v řece.“

Část zachytí čistírny, část se rozloží v řece, ale přesto zhruba šest tun ročně proteče například Hřenskem do Německa. A tam pak přibývají do vody další léčiva.

Průměrný český občan ročně spotřebuje přes 600 definovaných denních dávek různých léčiv. Po použití je pošle kanalizací do čistírny a zaplatí za to stočné.

Proč si s tím čistírny neporadí? „Čistírna je v podstatě bakteriální reaktor,“ říká Josef Fuksa. Farmaka jsou ale tak vzácné látky, že pro bakterie v čistírně nemá smysl se naučit je „jíst“, jak to dělají u jiných znečišťujících látek. „Je popsaných asi deset experimentálních technologií na odstranění farmak, ale žádná zatím nefunguje v praxi na odpadní vodu,“ říká Josef Fuksa.

U čisté vody to jde – na Želivce filtrují přes aktivní uhlí. Ale ve vyčištěné odpadní vodě je stále příliš jiných příměsí. Čistírna dělá přesně to, na co byla navržena. Farmaka do tohoto designu prostě nepatřila.

Účinky v řece jsou přitom prokazatelné. Od 90. let vědci publikovali desítky studií o látkách narušujících funkci hormonů, takzvaných endokrinních disruptorech, které ovlivňují rozmnožování ryb, o účincích na vnímání predátorů u korýšů, o vlivu psychofarmak na únikové reakce vodních organismů.

„V 90. letech se říkalo, že za feminizaci ryb (samci produkují stejné bílkoviny jako samice při vývoji vajíček – pozn. red.) mohou antikoncepční hormony. Dnes víme, že to dělá celá řada látek – třeba bisfenoly. Mají sice menší potenciál, ale je jich v prostředí mnohem víc,“ vysvětluje Josef Fuksa.

Bisfenoly se využívají v řadě plastových výrobků, jako jsou obaly, nádobí a oblečení. Používání těch variant, u kterých máme doloženou škodlivost, se postupně omezuje, ale není jasné, zda některé další také neškodí.

Další, a také těžko odstranitelnou obtíž představují pesticidy a jim podobné látky. V roce 2022 nalezli výzkumníci v českých povrchových vodách celkem 153 pesticidů a jejich metabolitů – látek vzniklých jejich přeměnou či rozkladem. Vyskytly se v 94,7 procenta sledovaných profilů a v 84,6 procenta vzorků.

Pesticidy přitom neunikají z jedné trubky – vstupují do vody přes půdu, odtok, drenáže a erozní splachy z tisíců hektarů. Je to přesný opak problému z 90. let: Tehdy se dařilo omezovat bodové zdroje, dnes se potýkáme s otázkou zdrojů plošných, kde je vymáhání mnohem složitější.

Relativně novou kategorií jsou takzvané věčné chemikálie (PFAS). Do roku 2022 české laboratoře soustavně sledovaly pouze dvě látky z jejich rozsáhlé skupiny – PFOS a PFOA. Teprve od roku 2023 se v povodích zavádí širší monitoring, analyticky náročný a vyžadující nové přístrojové vybavení. Vláda v roce 2023 zařadila PFAS do režimu ohlašování do integrovaného registru znečišťování – důležitý krok od obecného varování k evidenci konkrétních úniků.

Mikroplasty zase ilustrují bitvu o metodiku. Studie v Environmental Sciences Europe nalezla mikroplasty v 57 z 58 vzorků české pitné vody s průměrnými koncentracemi kolem 65 až 68 částic na litr. Autoři studie citují pilotní šetření, které v upravené pitné vodě nacházelo stovky částic na litr. Zdravotní rizika ale zatím nejsou jednoznačně prokázána. A problém se nejspíše rozhodne až poté, co se vědci shodnou, jak množství mikroplastů přesně stanovit a jaké riziko představují.

Zanedbatelné není ani nebezpečí čistě biologické. Bakterii E. coli s prokázanou rezistencí vůči antibiotikům se v jedné studii podařilo najít v téměř 100 procentech testovaných vzorků povrchové a odpadní vody. Významným zdrojem se ukázaly být výustě z čistíren. Jde o nezamýšlený dopad moderního zdravotnictví. „Znečištění“ zkrátka dávno není jen chemie.

Otázku ještě komplikuje změna klimatu. Za poslední zhruba tři desítky let vzrostly teploty povrchové vody ve 35 českých nádržích v průměru zhruba o 1,8 stupně Celsia. Přitom když je vody méně a je teplejší, stejná dávka znečištění má větší efekt.„Normy pro vypouštění jsou dělané na průměry. Jenže průtok i teploty v průběhu roku kolísají – a jak moc, to se s klimatickou změnou mění,“ vysvětluje Josef Fuksa.

Takže zatímco čistírny vypouštějí celý rok stejné množství odpadu, ten proudí pokaždé do řeky s jiným průtokem. S tím, jak v důsledku změn klimatu v Česku ubývá srážek, přitom většina českých řek zažívá a bude zažívat delší suchá období než dříve.

Voda, která dnes odtéká Hřenskem, je tedy čistší než kdykoli za poslední půlstoletí – měřeno parametry, které jsme uměli sledovat v minulém století. Měřeno tím, co umíme sledovat dnes, však zbývá hodně práce.

První fáze ochrany českých řek se postarala, aby přestaly být stokou pro průmysl a města. Pokles znečištění o více než 90 procent za tři desetiletí je v evropském kontextu mimořádný výsledek. Další fáze nemá jedno řešení typu „postavíme další čistírny“, vyžaduje řadu kroků.

Josef Fuksa nepočítá s tím, že by se seznam nových problémů v dohledné době zkracoval. Naopak, spektrum znečištění se bude rozšiřovat. „Vždycky se objeví něco, na co nejsme připraveni,“ říká.

Řeky jsme vyčistili od pěn, takže na pohled vypadají mnohem lépe než v minulosti. Ale podaří se nám je vyčistit od zla, které není vidět?