Článek
Premiér Andrej Babiš (ANO) na svých sociálních sítích v neděli dopoledne zveřejnil video, ve kterém prohlásil, že jeho vláda chce dělat pragmatickou zahraniční politiku, a „ne tu hodnotovou, která více méně nic nepřinesla“. Vysvětloval tím důvody, které jeho kabinet vedly k tomu, aby neschválil poskytnutí vládního letounu předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi (ODS) na cestu na Tchaj-wan.
Podle politologa Josefa Mlejnka, který působí v Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, na to má vláda právo. Podle Ústavy totiž kabinet určuje směřování zahraniční politiky. Na druhou stranu Babišova slova o tom, že minulé cesty předsedy Senátu Vystrčila a někdejší šéfky Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) na Tchaj-wan nic nepřinesly, nejsou úplně pravdivá.
„Já jsem zaznamenal, že to ekonomický přínos určitě mělo,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Josef Mlejnek.
Hovoří i o tom, proč je důležité, aby vláda vedle pragmatismu v zahraniční politice myslela i na hodnoty. A jaké negativní dopady taková politika, vedená například směrem k Číně, může mít.
„Kdo dělá jenom pragmatickou politiku a odmítá ty hodnoty v politice, je hlupák. A taky paradoxně není pragmatický,“ tvrdí Mlejnek.
Jak hodnotíte rozhodnutí vlády neposkytnout letadlo předsedovi Senátu na cestu na Tchaj-wan?
Ta věc má dvě roviny. Jedna je obsahová - jestli je správné nebo špatné z politického a ekonomického hlediska udržovat dobré vztahy s Tchaj-wanem a podobnými zeměmi, a pak je tu, řekněme, ústavní rovina.
Tu první část hodnotit nebudu, protože to je na detailní ekonomickou analýzu. Pokud jde o tu ústavní stránku, tak v České republice určitě tvorbu zahraniční politiky má na starosti vláda. Čili pokud se vláda rozhodla, že vztahy s Tchaj-wanem jsou špatně a že je na místě budovat dobré vztahy s Čínou, tak je to výraz toho, že vláda chce být jednoznačně tím orgánem, který určuje zahraniční politiku. Premiér dává najevo - a už to mnohokrát naznačil i dříve -, že nemá zájem to koordinovat s jinými ústavními činiteli.
Miloš Vystrčil na Tchaj-wanu už jednou byl, tehdy tedy navzdory prezidentovi Miloši Zemanovi. Nutno podotknout, že to bylo v době, kdy vládu vedl stejně jako dnes Andrej Babiš. Přinesla ta cesta České republice něco, nebo byla skutečně tak zbytečná, jak naznačuje premiér?
Já jsem zaznamenal, že to ekonomický přínos určitě mělo, pokud jde o objem nějakých uzavřených obchodů a tak dál. Takže se to určitě vyplatilo. Nejsem ale ekonom, tudíž to nechci víc posuzovat.
Hovořil jste o tom, že podle Ústavy vláda určuje zahraniční politiku. Miloš Vystrčil je z opoziční ODS, která na to směřování má jiný pohled. Měl by šéf Senátu v takové situaci podobné zahraniční cesty konzultovat s vládou? Nepřekračuje tím svoje pravomoci?
Pokud jde o zahraniční politiku, měl by své kroky koordinovat s vládou. Jinak mu vlastně zbývá jen rovina parlamentní diplomacie, což by mělo v jeho případě být udržování dobrých vztahů s horními komorami v jiných státech, popřípadě s parlamenty. To by nemělo být něco, co je vytvářením paralelní linie zahraniční politiky našeho státu.
Jaký dopad takové spory o zahraniční politiku mezi vrcholnými politiky našeho státu mají na naši společnost?
Dopad mohou mít samozřejmě negativní, protože pokud se politické elity nejsou schopny domluvit na nějaké jednotné linii, tak je to fakticky problém. Potom vlastně přenáší ten domácí konflikt i do zahraničí, popřípadě nedohoda ohledně linie v zahraniční politice se přenáší zase zpátky sem a tady to polarizuje politickou scénu.
Otázka podpory Tchaj-wanu, který je demokratickou zemí, v kontrastu s podporou komunistické Číny, vzhledem k odkazu k naší komunistické minulosti, tady nějakým způsobem funguje jako takový nástroj vymezování se na té domácí scéně.
Podobně jako když Miloš Zeman jezdil do Číny a tam se snažil budovat dobré vztahy a pak už to přeháněl těmi výroky, jako že se tam jezdí učit, jak stabilizovat společnost, to samozřejmě u nás vedlo ještě k další polarizaci, utužení toho vymezení. Zeman - podpora Číny, komunisté, kontrastně k tomu Tchaj-wan, který je vnímán jako demokratický.
Prostě, kdo je pro Tchaj-wan, tak je ten prozápadní demokrat a kdo chce nějakým způsobem pragmaticky navazovat vztahy s Čínou, tak je automaticky provýchodní totalitář. Ale ta skutečnost je složitější.
Andrej Babiš prohlásil, že vláda chce dělat pragmatickou zahraniční politiku, a ne tu hodnotovou, protože podle něj víceméně nic nepřinesla. Je to pravda, že hodnotová zahraniční politika nic nepřináší?
Já obecně nemám rád rozdělování, že děláme pragmatickou politiku, nebo kontrastně hodnotovou. Politika tak jako tak musí být pragmatická. Nepragmatická politika je špatná politika. Ale kdo dělá zase jenom pragmatickou politiku a odmítá ty hodnoty, je hlupák. A taky paradoxně není pragmatický, protože když nevíte, kdo jste, nemáte žádné hodnoty, tak tím spíš si s vámi Číňani budou hrát jako kočka s myší. Když ta myška jede do Číny pragmaticky obchodovat a všechny hodnoty hodí za hlavu, tím spíš ji ta čínská kočka sežere.
Čili to stavění do kontrastu - ideová politika versus pragmatická politika - je podle mě bytostně hloupé a nepragmatické. Člověk, který žádné hodnoty nemá a chce být pragmatický, se rozpadne. Nic víc.
