Zemi vládne kůň, armádě psi. Jaký je africký román, který dostal Literu

Generálové svrhli tyrana a občané v osvobozených ulicích slaví. Pálí vladařovy portréty, dělají si selfie s vojáky, těší se na svobodu. Výjev pochází z románu Slavné časy zimbabwské spisovatelky NoViolet Bulawayo, který vloni vydalo nakladatelství Odeon a za jehož překlad Anna Štádlerová tuto sobotu získala cenu Magnesia Litera. Skutečným předobrazem však byla situace v Zimbabwe, kde vojenský převrat v roce 2017 po téměř čtyřech dekádách odstavil od moci diktátora Roberta Mugabeho.

„Lidé byli šokovaní a nechtěli tomu věřit. Tak dlouho se zdál nedotknutelný,“ řekla deníku Los Angeles Times autorka knihy. „Hodně se slavilo, všichni měli radost, že diktatura končí tímhle způsobem. I když jsme věděli, že to bude složité, protože se moci ujme Mugabeho zástupce. Navzdory všemu jsme ale věřili, že to dobře dopadne,“ dodává spisovatelka, která tou dobou už roky žila v USA a vyučovala tvůrčí psaní na Stanfordově univerzitě.

Očekávání změny ji přimělo po letech navštívit rodnou zemi. Když ale přiletěla, naděje už byly ty tam. Volby opět provázelo policejní násilí. Moc plynule přešla na viceprezidenta Emmersona Mnangagwu a zemi dál sužovaly hlad, hyperinflace, vysoká nezaměstnanost, korupce, výpadky elektřiny, nedostatek pitné vody či kolabující zdravotnictví. „Naděje se rychle přelila do zklamání a zkázy,“ shrnuje NoViolet Bulawayo, co ji přimělo napsat Slavné časy.

Aby o věci mohla vyprávět s nadhledem, svou politickou satiru zasadila do fiktivního státu zvaného Jidada, a především lidi nahradila zvířaty. „Tehdy mezi zimbabwskými uživateli sociálních sítí trendovala Farma zvířat od George Orwella,“ připouští inspiraci slavnou britskou alegorií z 20. století. „Zároveň ale naše lidová kultura hodně pracuje se zvířaty. Rozhodnutí psát o nich mi poskytlo velkou tvůrčí svobodu,“ vysvětluje.

V knize tak vystupují výhradně živočichové, přestože mluví, mají mobily nebo používají sociální sítě. I při scénách diktátorova pádu transparenty s nápisy jako „Pryč s tyranem“ drží kočky, berani, osli či pávi. A když do ulic vjedou tanky, sedí na nich psí vojáci.

Příběh má jednoduchý rámec. Po čtyřech desítkách let v čele Jidady končí tyranský starý kůň i se svou obávanou manželkou oslicí, zjevně inspirovanou diktátorovou ženou Grace Mugabe. Lidé vyhlížejí změnu, moci se však ujímá jen o něco mladší kůň a reformy se zadrhávají. Mezitím se z exilu vrací mlčenlivá mladá koza zvaná Destiny, která v chudinské čtvrti ze všeho nejdřív musí najít svou matku.

Zvířecí rovina příběhu spisovatelce umožňuje dohnat ad absurdum typické znaky totalit či policejních států, kde například přehnaná úcta k panovníkovi často maskuje strach z něj. Panovník v knize bez okolků slibuje, že peníze porostou na stromech a ulicemi že potečou řeky mléka, medu a Coca-Coly. Vystupují tu ministři dezinformací a tyrani si připadají větší, než je dluh jejich země vůči Mezinárodnímu měnovému fondu. NoViolet Bulawayo domýšlí do krajnosti i okřídlené fráze, jako že otec národa poroučí slunci.

Satira se pojí s fantaskní rovinou příběhu, do něhož zasahují nadpřirozené jevy a ve kterém nechybí vyvolávání duchů, tančící krokodýlové nebo třeba poetická scéna, v níž dvě postavy komunikují pomocí slz. A protože se to vše odehrává v nedávné době, vyprávění prokládají vzkazy ze sociálních sítí, politické slogany mají hashtagy a mše se streamují online.

Nadsázka a zprvu odlehčený tón postupně nabírají temnější kontury. Přibývá naturalistických popisů, flashbacky do 80. let minulého století otevírají téma etnických čistek a přibližují rodinnou historii obětí i viníků.

Objevují se i jiné vážnější leitmotivy, od kritiky Západu očima jeho někdejších kolonií přes čínský vliv na africkém kontinentu až po třeba vypínání internetu v době krvavého potlačení protestů. NoViolet Bulawayo také mezi řádky rozvíjí tezi, že někdejší koloniální mocnosti daly Africe nezávislost, ale ne svobodu. A zkouší naznačit, proč se i desítky let po emancipaci mnohé státy nedokázaly postavit na vlastní nohy.

Pestré vypravěčské směsi sluší rozbití textu na kratičké kapitoly, střídavě propůjčující hlas obyčejným zvířatům, diktátorům i mrtvým. Volební kapitoly spisovatelka vypráví v množném čísle jménem lidu, jindy klidně i několik stránek napodobuje feed sociálních sítí. Jazyk často pracuje s řetězením slov a opakováním. Věty, oslovení, výčty či jednotlivé výrazy se na stránkách cyklí a přecházejí až v grafické útvary, dokud je autorka neutne jako zaseknutou gramofonovou desku.

Některé fóry se po čase okoukají a ve druhé polovině se kniha trochu vleče. Český čtenář se však nenudí díky originálnímu převodu z angličtiny, který Anně Štádlerové tuto sobotu vynesl Magnesii Literu za překladovou knihu. Slavné časy v jejím podání přirozeně kombinují česká slova, jména i novotvary s výrazy přejatými ze zululštiny, šonštiny nebo autorčina rodného jazyka ndebelštiny, jak v zasvěceném doslovu vysvětluje afrikanista Vojtěch Šarše.

„Stačila ti ta umxhanxa, Destiny? A nechceš ji rovnou dojíst, nje? Phela, uvařily jsme ji pro tebe a už jí tu stejně moc není, doraž ji,“ vybízí mladou kozu v jedné scéně kráva. Umxhanxa je zimbabwské národní jídlo, věta je ale stejně jako jiné vystavěná tak, že se člověk zorientuje i bez znalosti reálií.

V knize místo mužů a žen účinkují samuži a saminy. Vystupuje tu ministr propagandy Boleslav Mudidi, generál Jidáš Dobromil Reza nebo slepice Ostrostřelka Nzingo, jež tuto přezdívku získala za osvobozenecké války. Kromě takzvaných mluvících jmen a ironie překladatelka vydatně pracuje i se zvířecím humorem. Starému koňskému diktátorovi, jenž vládl železným kopytem, lékaři doporučují už se nestavět na zadní. Když mluví z cesty, říká koniny. A když ho pak nahradí mladší kůň, nechá si do voleb vyměnit všechny podkovy.

I díky tomu mohou být Slavné časy pro laického čtenáře přístupnější než třeba pět let starý román žijícího klasika africké literatury Woleho Soyinky, jenž v anglicky napsané knize Chronicles from the Land of the Happiest People on Earth také předestřel politickou satiru, tentokrát na svou rodnou Nigérii. Sama autorka zase mezi své vzory řadí vloni zesnulého keňského velikána Ngũgĩho wa Thiong’oa, jenž v alegorické próze Wizard of the Crow rovněž pracoval se zvířecími motivy.

Slavné časy jsou v jádru román o nenaplněném očekávání z revoluce. O tom, jak režimy zastrašují obyvatele, kteří se ze strachu přidávají na stranu moci. Jak dospělé, myslící lidi dokážou zmanipulovat správně zvolená slova. Nebo jak důležité je vyprávět svůj příběh, než ho odvypráví někdo jiný tak, jak se to hodí jemu.

Kniha ale přibližuje také bolest z exilu a traumata z minulosti. V příběhu postupně nabývají na významu ženské postavy, přičemž jeho emocionální jádro spočívá v tom, co se mladá koza dozví o rodinné historii. „Destiny se vrací, aby konfrontovala svou minulost. Postupně zjistí, že ta minulost je spjatá s násilnou minulostí její matky, která však o ní nikdy nemluvila a kolem svého traumatu vystavěla pevnou zeď mlčení,“ shrnula v podcastu NoViolet Bulawayo.

Podle ní si společnosti svá traumata ponesou dál a budou je předávat dalším generacím, dokud někdo nenajde odvahu o nich promluvit. A každý nový režim znovu nastolí teror jako ten předešlý, dokud někdo nenajde odvahu přetnout věčný cyklus násilí. Může to vypadat tak, jako když NoViolet Bulawayo ve svém románu co chvíli symbolicky utne nějaká ta opakující se slova.