Žádný zlatý věk netrvá věčně. Salman Rushdie píše o bájné říši

Vidžajanagar bylo město zázraků. Podle legend vyrašilo z kamení a prachu jako div světa srovnatelný s visutými zahradami nebo egyptskými pyramidami. Mělo majestátní palác, hory zlata a vily, nad nimiž nebe křižují hejna papoušků. Na královském dvoře se to hemžilo turbany s kokardou, brokátovými kabátci a střevíci s dlouhou zahnutou špičkou. Nechyběly stáje pro královské slony, z nichž ovšem ten nejhrozivější bojový slon měl citlivé nohy a zdráhal se dupat po nepřátelích, aby si tlapy nepohmoždil.

Pohádkový nádech má nový román britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho nazvaný Vítězné město, který v překladu Martiny Neradové nedávno vydalo nakladatelství Paseka. Držitel Bookerovy ceny a světoznámý autor knih Satanské verše nebo Děti půlnoci přitom svou 15. prózu zasadil do historických kulis.

Na jihu Indie mezi 14. a 16. stoletím skutečně existovala Vidžajanagarská říše. Stejně jako v knize ji založili princové Hakka a Bukka. Na vrcholu slávy ovládala významnou část poloostrova, než padla pod nájezdy muslimských armád. Po její metropoli Vidžajanagar, v překladu Vítězném městě, zbývají velkolepé památky zapsané na seznam světového dědictví UNESCO.

Téměř čtyři stovky stran Rushdieho knihy obsahují více styčných bodů se skutečností, většinu příběhu o vzestupu a pádu města si ale prozaik vymyslel. Za naprostého rozletu imaginace, v němž bojový slon s citlivýma nohama ještě není nic. V této literární fantasy se během devíti magických dnů a nocí dějí zázraky. Je tu čarovný les. Jsou tu proměny lidí v ptáky. Plují tu bohyně na obláčku. Píše se o válce mezi sýčky a vránami. A některé postavy běhají po stěnách či létají přes střechy jako v počítačové hře.

Rushdie román stylizoval coby bájnou epickou báseň, kterou ve starověkém jazyce sanskrtu údajně ve věku 247 let napsala stvořitelka města Pam­pa Kampana. Ta je také jedinou prokreslenější postavou díla, jež vypráví o celé dynastii panovníků a zahrnuje tucty aktérů, často charakterizovaných jedinou vlastností či příbuzenským vztahem.

Když se na scéně vedle zakladatelů města Hakky a Bukky neboli králů Hukkaráji I. a Bukkaráji I. objeví jejich bratři Pakka, Čakka a Dév, tři Pampiny dcery Jótšna, Zerelda a Juktašrí či později synové Erapalli, Bhagavat a Gundappa, situace je ještě relativně přehledná. S přibývajícími generacemi potomků a skoky v čase se pro čtenáře místy komplikuje.

V podstatě epizodní děj zahrnuje vše od vojenských tažení přes královskou nevěru, sexuální zneužití, zřeknutí se potomků či konkurenční těhotenství mezi konkubínami až po spiknutí proti panovníkovi. Jak ale na stránkách ubíhají dekády, k některým tématům se Rushdie přece jenom vrací častěji. Zejména k otázce oddělení náboženství od státu.

Jeho románová Vidžajanagarská říše má díky stvořitelce Pampě Kampaně liberální základ. Je to osvícené království lásky, svobody, rovnoprávnosti žen a vzdělání, kde vedle sebe v míru žijí hinduisté, muslimové a džinisté, stejně jako Římané, Číňané či Peršané. Kde královský komplex střeží ozbrojené příslušnice palácové stráže se zlatými pancíři na prsou a ženy vykonávají profese, které tou dobou bývaly mužské, od advokátek přes dělnice po písařky.

Jenže kdykoliv se tato moderní utopie zhmotní, přijde reakce. „Možná jsem to s tím prosazováním rovnoprávnosti přehnala,“ uvažuje v jednu chvíli Pampa Kampana. A tak románová říše pravidelně ukazuje i odvrácenou tvář, kdy se k moci dostávají fundamentalisté, stoupenci tvrdé linie a náboženští fanatici. Všechno puritánsky zakazují, ženy posílají domů, vyzdvihují jednu víru a upevňují moc pomocí pořádkových oddílů.

Vítězné město je tak v jistém ohledu románem o království, jež ne a ne dostát svým ideálům a ve kterém sofistikovanost nikdy nevítězí nad barbarstvím nadlouho. Rushdie uvažuje, proč bývají jednoduchá hesla populistů či tyranů lákavější než svět, ve kterém člověk musí myslet sám za sebe. A když píše o prudkých politických posunech zleva doprava, těžko v tom nevidět narážky na dění v USA, kde spisovatel žije od začátku tisíciletí, nebo jeho rodnou Indii za současného premiéra Naréndry Módího.

Anotace českého vydání láká na jakousi kombinaci pohádek Tisíce a jedné noci s indickou Hrou o trůny, ale souvislostí existuje mnohem víc.

Rushdie už před více než dekádou navštívil vesnici Hampi stojící na ruinách Vidžajanagaru, kde čerpal inspiraci. V závěru knihy předkládá skromný výčet sekundární literatury, z níž vycházel. A další jmenuje v interview.

„Román jsem psal mimo jiné jako polemiku s tím, jak Vidžajanagarskou říši znázornil V. S. Naipaul, když ji v podstatě zredukoval na zlé muslimy a hodné hinduisty,“ zmiňuje v rozhovoru pro časopis Granta významného britského prozaika, jenž žil v letech 1932 až 2018 a tématu se věnoval například v knize India: A Wounded Civilization. „Ve skutečnosti byly muslimský sultanát s Vidžajanagarskou říší všelijak vzájemně propletené. Ve vidžajanagarské armádě sloužili muslimští generálové, na opačné straně zase vojsku veleli hinduisté,“ argumentuje Rushdie.

Ještě širší je vějíř literárních odkazů, zahrnující staroindické eposy, kroniku arabského cestovatele ibn Battúty nebo román Neviditelná města od Itala Calvina z 20. století. Postmodernista Rushdie navíc celou dobu rozvíjí další rovinu textu. Co chvíli přeruší údajné vyprávění stvořitelky města Pampy Kampany, aby nějakou její pasáž zpochybnil, přeskočil nebo ji třeba srovnal s údajnou epickou básní jiné autorky, načež před čtenářovýma očima odhalí, že jde o rafinovaný pseudonym Pampy Kampany.

Podobné literární hry Rushdieho čtenáře nepřekvapí. Rychle odhalí, že v autorově tvorbě novinka navazuje jak na imaginativní romány, jako byly Čarodějka z Florencie nebo Hárún a Moře příběhů, tak na linii knih týkajících se náboženského fundamentalismu, k nimž patří nejznámější Satanské verše nebo z nového tisíciletí Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí.

S nimi nakonec Vítězné město, autorova v pořadí 15. próza, sdílí i víru v sílu literatury. Tentokrát o to silnější, že Rushdie knihu dokončil krátce předtím, než se v srpnu 2022 stal terčem atentátu ze strany náboženského fanatika, při němž utrpěl četná zranění a pozbyl jedno oko. Téma ztráty zraku se téměř až prorocky objevuje na začátku i na konci textu.

Osmasedmdesátiletý spisovatel se ve Vítězném městě mimo jiné ptá, zda je možné, aby se něco zrodilo z ničeho, aby byl život na tento svět přiveden odnikud, jako když Pampa Kampana stvoří své město, a jak v tom případě najít smysl života. Pampa Kampana ho obyvatelům poskytuje vyprávěním příběhů. „Vymýšlela lidem životy – do jaké kasty patří, jakou víru vyznávají, kolik mají bratrů a sester a jaké hry hrávali jako malí – a tyto příběhy pak šeptem posílala do ulic,“ popisuje autor, jehož stvořitelka tedy lidem prostřednictvím slova dává důvod, proč žít. A její stvořitel Rushdie tímto způsobem naznačuje, že fikce může být stejně mocná jako skutečnost.

Na stránkách Vítězného města se v nějakém ohledu všechno opakuje. Panovníci, milenci, války, období rozkvětu a úpadku. Žádný zlatý věk netrvá věčně. Vždy přijde další období temna a vyplenění říše, po níž nakonec zůstanou jen rozvaliny. Salman Rushdie uvažuje, zda dějiny lidstva nejsou jen „krátká iluze šťastného vítězství zasazená do dlouhého sledu hořkých, iluzi bořících porážek“, jak píše. Naštěstí vždy dodá: Až všechno pomine, zůstanou slova. Rushdieho neochvějnou víru v jejich sílu je radost číst.