Na všechno je pozdě, jen ne na lásku. Kaprálová získala dvě Magnesie Litery

„Já jsem totiž dlouho psát nechtěla,“ přiznala v nedávném rozhovoru Dora Kaprálová, čerstvá držitelka dvou ocenění Magnesia Litera. Ze sobotního předávání v pražském Stavovském divadle si odnáší sošky za nejlepší prózu i hlavní cenu pro knihu roku. Autorka s nimi zamíří do domovského Berlína, kde od roku 2007 žije se dvěma dcerami.

Její oceněná kniha, Mariborská hypnóza, je krátký, mozaikovitý text kombinující fantaskní báchorky o mouchách s pasážemi o těkavých dějinách uplynulého století a čím dál chaotičtější současnosti. Zůstává jediná konstanta. „Na všechno už je pozdě, jen ne na lásku,“ zní poslední věta v próze padesátileté spisovatelky, jejíž životní plány původně směřovaly mimo literaturu.

Dcera brněnského básníka Zeno Kaprála tvrdí, že ji psaní dohnalo až v Berlíně. Když se sem bývalá literární kritička a příležitostná autorka rozhlasových dokumentů přestěhovala s první dcerou, živila se učením češtiny nebo filmovými workshopy. V současnosti obsluhuje knihkupectví, kde občas nic netušícím čtenářům prodává i své, do němčiny přeložené knihy. Zatím jich vydala osm.

Debutovala v roce 2007 knižním rozhovorem se spisovatelkou Květou Legátovou Návraty do Želar, následovala literární hříčka Zimní kniha o lásce a Berlínský zápisník, kompilace deníkově laděných textů z roku 2016. Povídkové Ostrovy tři roky nato ohledávaly symbolické hranice mezi lidmi a místy, posléze se jim dostalo volného pokračování v podobě knihy Utrpení a jiné žánry. Knihu Pan Nikdo a bílá tma z roku 2022 kritici popsali jako děsivý dětský horor.

Loňská Mariborská hypnóza, dosud nejúspěšnější dílo Kaprálové, měla původně být turistickým bedekrem, který si u spisovatelky vyžádalo její kmenové nakladatelství Větrné mlýny. Všechno ale dopadlo trochu jinak.

Spisovatelka strávila ve stotisícovém slovinském městě dva týdny. Setkávala se tu s různě bizarními postavami a studovala lokální historii v archivech. Pořád ale měla v hlavě vzpomínku na mouchu, jejíž bzukot slyšela ještě před odjezdem z domovského Berlína. „To je normální, že ti doma bzučí mouchy. Pozoruješ je, přemýšlíš, jak uchopit úkol, co tě čeká, hledáš si zvířátko, co žije tři týdny, protože na delší dobu tam jet nemůžeš. A dojde ti, že takové zvířátko je moucha a její roztěkaný, stroboskopický pohled,“ vyprávěla v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Moucha nese v Mariborské hypnóze mnoho významů. Přelétává světem knihy jako nenápadný svědek a přidává textu odlehčenost i nadhled. Vše kolem sebe vidí mozaikovitým pohledem, do kterého se vejde minulost i přítomnost. Sleduje zapomenutého eskamotéra Svengáliho, diktátora Josipa Tita i postavu spisovatelky, kterak v hotelovém pokoji přemýšlí o psaní nebo o hrozbě nebezpečných narativů, které se světem „vážně šíří jako muší mor“. To konstatuje autorka, jejíž dvě ceny tvoří v historii Magnesie Litery precedent.

Jen několika titulům se za uplynulých pětadvacet let nejvýznamnějšího tuzemského ocenění podařilo dosáhnout na absolutní vítězství a zároveň bodovat v některé ze žánrových kategorií. Německý reportér Jürgen Serke to dokázal hned v premiérovém ročníku Magnesie Litery 2002 s publikací Böhmische Dörfer - Putování opuštěnou literární krajinou. Podobně uspěl překladový román Petrua Cimpoeşua Simeon výtažník, dětské Záhádky Petra Nikla, básnická sbírka Bohumily Grögerové Rukopis či publikace Petra Čorneje o Janu Žižkovi a Pavla Klusáka o Karlu Gottovi. Kombinace nejlepší prózy a knihy roku se však objevuje poprvé. „Samotného by mě to nenapadlo,“ diví se šéf Liter Pavel Mandys.

Ještě v předvečer udílení cen se mohlo zdát, že uplynulý rok nenabídl tak očividného favorita jako ten loňský, v němž zvítězila magickým realismem inspirovaná próza Miroslava Hlauča Letnice. O knize Dory Kaprálové se však mluvilo už v souvislosti s Cenou literární kritiky, v níž porota nakonec dala přednost povídkové sbírce Petra Borkovce Nějaká Cécile a jiné. Obdobný výsledek přinesla i anketa Kniha roku Deníku N, ve které se Mariborská hypnóza probojovala do finálové desítky.

„Je to pro mě rok fragmentárních próz a povídek,“ hodnotí loňskou literární produkci kritička Kateřina Čopjaková, připomíná ale výjimku v podobě románu Všechno bude super spisovatele Eliho Beneše, předloni oceněného Literou v kategorii Objev roku. Vyprávění situované do prostředí korporátu zčásti naplňuje dlouholetý požadavek literární kritiky po společenském románu, přesto se na Magnesii Liteře neprobojovalo do užších nominací. A nepovedlo se to ani knize Petra Borkovce. „Nějaká Cécile i Mariborská hypnóza jsou pro mě lehce bezčasé, jako bychom si potřebovali společně s autory odpočinout od současného světa nebo získat nadhled nad děním,“ hodnotí Čopjaková.

Několik jmen bylo v souvislosti s literární produkcí uplynulého roku skloňováno častěji než obvykle. Kromě Kaprálové se pozornost upínala například také k povídkovému debutu sedmadvacetileté Marie Škrdlíkové Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje.

„Škrdlíková je jméno k zapamatování. To, že vydala prvotinu, jakou jí můžou všichni závidět, jí už nikdo nikdy nevezme: zatímco jiní se složili, ona složila obraz svého rozpadu,“ napsal o knize krátkých próz literární kritik Ondřej Horák, podle něhož jsou povídky rodačky z Uherského Brodu plné dětí překvapených nepochopitelným životem a nestandardních dívek a žen, které jdou nezvyklou životní cestou.

„O některých povídkách bych řekla, že jsou vyloženě autobiografické, jinde jde o mozaiku inspirací od různých, mně známých lidí,“ popsala svou knihu pro týdeník Respekt autorka, mezi jejíž literární vzory patří Lucie Faulerová, Američanka Lucia Berlin nebo Francouz Édouard Louis, který je Škrdlíkové inspirací při prozkoumávání témat, jako je chudoba nebo násilí.

V kategorii poezie na Magnesii Liteře tuto sobotu bodovala sbírka Koncept transparence, jejíž autor, šestapadesátiletý Radovan Jursa, je profesí chirurg. Porota jeho básně popisuje jako anatomicky přesné, přesto romantické a plné napětí. Kniha je prosycená pachy, světlem, zvuky a experimentem.

„V poezii je motiv srdce už staletým klišé, ale v případě Jursy jde o lidský orgán, který popisuje s nesmírnou citlivostí, a zároveň jsou jeho texty naléhavé, prosty ale exhibicionismu, jdoucí přímo k podstatě věci, stejně jako chirurg se skalpelem,“ hodnotí vítěznou sbírku jeden z hodnotitelů Josef Straka. Podle něj porotu letos všechny tři hodnocené sbírky zaujaly tím, že v české poezii nabídly intimnější postoj ke světu.

Čtyřiatřicetiletý ostravský rodák Jiří Klečka přišel po několika románech s fantaskními prvky s krimi příběhem a hned si za něj vysloužil Magnesii Literu v kategorii detektivka. Jeho próza Černý kos se vrací k traumatické minulosti dvou zmizelých chlapců a porota ji ocenila za mimořádně propracovanou psychologii postav nebo „mistrné zachycení atmosféry pozdní normalizace na Ostravsku i v lecčems neméně depresivní současnosti“.

V kategorii fantastika uspěla v Česku žijící Slovenka Jela Abasová s debutem Tři čtvrtě na šílenství. „Procházíme jedním z nejbarvitějších světů, které česká fantasy v poslední době nabídla,“ pochválila porota knihu, která prý v lecčem připomíná loňské Letnice Miroslava Hlauča. Její svět prostupuje magie, ale také mnoho fantastických tvorů, kteří ovšem existují bok po boku s civilizací a civilizovaností. Hrdiny Tři čtvrtě na šílenství jsou čtyři upírští sourozenci.

Literu za překladovou knihu získala Anna Štádlerová, která už do češtiny převedla romány irské spisovatelky Sally Rooney nebo chilsko-nizozemského Benjamína Labatuta. V roce 2022 byla Štádlerová oceněna Zlatou stuhou, teď do svého životopisu přidává také Literu za překlad knihy zimbabwské spisovatelky NoViolet Bulawayo Slavné časy, románovou alegorii připomínající Farmu zvířat od George Orwella.

V kategorii knih pro děti a mládež uspěla Kateřina Illnerová s autorským komiksem S láskou V., jenž líčí blízký vztah babičky a vnučky i jejich humorná, okouzlující dobrodružství.

Porotu publicistiky zaujal titul Roztěkané Kláry Kubíčkové a Jany Srncové. Ten líčí, jak se v Česku žije ženám s diagnózou ADHD, a podle hodnotitelů jde o mimořádné, průkopnické dílo.

Nejlepším nakladatelským činem roku 2025 se stala tetralogie Pracoval jsem mnoho mapující výtvarné dílo Josefa Čapka. Cenu za humoristickou knihu si odnáší Zuzana Bergrová, která v próze Podezřelý ticho s mimořádnou otevřeností i nadhledem vypráví o zkušenostech dobrovolného single rodičovství. Titul Hinterland: Archeologie severočeských pískovcových krajin pak ocenila porota v kategorii naučná literatura.

Ocenění za přínos knižní kultuře si na pódium Stavovského divadla přišla převzít Jaroslava Haladová, šéfredaktorka Českého rozhlasu Vltava, který podle členů pořádajícího spolku Litera dlouhodobě tuzemským posluchačům i čtenářům poskytuje nenahraditelnou službu v podobě literárních dramatizací nebo rozhovorů s autorkami či autory.