Kniha, která může získat Magnesii Literu, vidí svět očima mouchy

Nejlepší prózou uplynulého roku se podle porotců cen Magnesia Litera může stát příběh, jehož hlavní hrdinkou je moucha.

„Nemá rodný list, pas, vzdělání ani zdravotní kartičku,“ popisuje spisovatelka Dora Kaprálová protagonistku své knihy nazvané Mariborská hypnóza, kterou vloni vydalo nakladatelství Větrné mlýny a tuto sobotu může uspět na předávání Liter v pražském Stavovském divadle. „Ráda se směje a ráda pláče, je laskavá, temperamentní a něžná, nejraději sosá kolu a bílé víno, nepohrdne však krví ani obyčejným lidským ho*nem,“ dodává autorka.

Nejdůležitější ale je, jak se moucha dívá. „Vidí vše zrychleně, jakoby z řetízkového kolotoče, všemi směry, naspeedovaně, rozostřeně, zazoomovat na detail nedokáže,“ píše Kaprálová. „Zato na květu pampelišky spatří i to, co my lidským okem nespatříme.“

Může být lepší tvor než moucha, aby člověk zahlédl město? Padesátiletá, v Berlíně usazená Kaprálová si malého, neoblíbeného tvora půjčuje k tomu, aby vylíčila slovinský Maribor. V mozaice muších očí se v jeho ulicích potkává přítomnost s minulostí a realita s báchorkami. Polozapomenutý hypnotizér míjí návštěvníky metalového festivalu, diktátory i prodavače kebabu, milostný příběh se míchá s úvahami o propagandě a magii. Působí to jako sen zbloudilého turisty.

Na začátku Mariborské hypnózy stála obyčejně znějící zakázka. Nakladatelství Větrné mlýny vyzvalo Doru Kaprálovou, zda by nechtěla o na první pohled nezajímavém městě, jak sama tvrdí, napsat bedekr. Na nabídku kývla a strávila v Mariboru dva týdny, při kterých v místním archivu pročítala zapomenuté příběhy z novinových článků a potkávala různě bizarní postavy. Z jakého popudu nakonec její kniha začala vznikat, už si ale nepamatuje.

„Vážně nevím, zda jsem nejprve uviděla mouchu, novinový ústřižek, nebo si povídala s devadesátiletou herečkou, která zmiňovala, jak ji kdysi hypnotizoval stařičký Svengáli,“ přiznává Kaprálová a odhaluje tak dalšího hrdinu své knihy, kouzelníka a eskamotéra Leopolda Škerbince, narozeného na sklonku 19. století nedaleko Mariboru.

Nakonec se ale spisovatelka rozpomene. Opravdu to začalo mouchou. Bzučela v jejím berlínském bytě těsně předtím, než se Kaprálová vydala na Balkán. „To je normální, že ti doma bzučí mouchy. Pozoruješ je, přemýšlíš, jak uchopit úkol, co tě čeká, hledáš si zvířátko, co žije tři týdny, protože na delší dobu tam jet nemůžeš. A dojde ti, že takové zvířátko je moucha a její roztěkaný, stroboskopický pohled,“ popisuje bývalá rozhlasová redaktorka a dcera básníka Zeno Kaprála.

Sama vysvětluje, že otec ji ovlivnil spíš tím, jaký byl, než svým psaním. „Jeho básně mě samo sebou dojímají, a možná je to tím, že už není,“ vysvětluje rodačka z Brna. Když před lety uváděla na webu Nedělní chvilka poezie otcovy texty, přiznala, že se při setkání s jeho poezií vrací na místa, kam se dřív bála: „Každé vytržení z hmatatelného světa mě děsilo.“

To se ale změnilo. Došlo jí, že při vytržení v poezii zažívá návrat ke skutečnosti. „Té pravé, skryté za závěsem všednosti,“ vysvětlovala tehdy. Mimoděk se jí tak podařilo popsat svůj přístup k literatuře. Bývala literární kritičkou i autorkou rozhlasových reportáží. Její prozaické texty v sobě mají odstup i zvídavost, posedlost detaily, ovšem něčím také připomínají básně, které se vzpírají jednoznačným výkladům.

Mariborská hypnóza je její osmá publikace. Přichází po knize deníkových textů (Berlínský zápisník), povídkách ohledávající symbolické hranice mezi lidmi i místy (Ostrovy) nebo děsivém dětském hororu (Pan Nikdo a bílá tma). Kaprálová má za sebou ale také oceňované rozhlasové reportáže. V Berlíně, kam se přestěhovala v roce 2007, se ovšem nyní živí jako knihkupkyně.

„Můžu si tam číst a potkávat lidi,“ chválí si svou práci Kaprálová, kterou prý baví schovaně pozorovat literární cvrkot a mikrosituace, jež tu zažívá, ji naplňují blahem. „Chodí mi tam děti, dávám jim bonbony, florista nosí květiny, bezdomovci mi mávají s deštníky, zlodějka s falešnou stoeurovou bankovkou si neúspěšně zkouší kupovat malé knihy za euro padesát. Zažívám tam příběhy, jako bych se ocitla v pomalém povídkovém filmu Jima Jarmusche. Miluju to tam.“

Když má mluvit o svých oblíbených knihách z poslední doby, zmiňuje třeba básnickou skladbu Babička libereckého rodáka Pavla Novotného. „Ten text byl hrozně intimní, haptický, přesný, krutý a něžný, byl to mikrokosmos rodiny, která je stísňující a přece naplňující,“ chválí Kaprálová. V souvislosti s knihou mluví o zvláštním odstupu. Novotného sbírka je podle ní „taková ta kniha, kterou píšeš pro sebe a tím tě ten text nakonec přesáhne, myslíš jen soustředěně na to, zachytit unikavost obrazů“.

I Mariborská hypnóza v sobě zachytává prchavé okamžiky. Čte se jako cestopis někoho, kdo zabloudil, a než aby hledal cestu zpět, pozoruje všechno, co se mu mihne před očima. Někdy bádá, jindy si bohapustě vymýšlí.

„Já mám ráda realitu,“ tvrdí spisovatelka, „ale ty fabulace mě při psaní svádí k tomu zapisovat nejrůznější báchorkovité děje, jako by byly holou skutečností“. Nakonec i ve fikci člověk ohledává pravdu, uvažuje Kaprálová a trochu to připomíná její slova o otcových básních. Ono ohledávání je podle spisovatelky podobné ohlazování kamínků někde na pobřeží. „Leští se příbojem, nasvícením i stářím se mění barva těch oblázků, ale uvnitř je podstata, kterou buď spatříme anebo ne, vlastně pořád stejná.“

Hypnotizér Svengáli se v Mariborské hypnóze setkává s Jaroslavem Haškem i Josipem Titem a stačí se zamilovat do své asistentky Elis, s níž „uspává nacistická vojska od Mariboru až po Prahu“. Možná právě jejich láska je nutí utíkat před temnou historií uplynulého století. Svengáli sám sebe hibernuje. Elis se změní v mouchu. Stvoření, kterého si dějiny příliš nevšímají. Možná proto má tolik volnosti je nezaujatě pozorovat.

Přesto je v útlé, s hravostí psané knize cosi zlověstného. Snový stav, který Kaprálová navozuje, se může lehce zvrátit do blouznění, z něhož se člověk jen tak neprobudí. Slévání skutečnosti a mýtu připomíná svět, ve kterém jedno od druhého nejde rozlišit. „Fikce se v podobě nebezpečných narativů naším světem vážně šíří jako muší mor,“ vysvětluje Kaprálová. „A já jsem tuhle náladu chtěla podchytit.“

Vždy, když se chce čtenář zasmát e-mailovým bludům věřící babičce Daše, jedné z mnoha postav v panoptiku Mariborské hypnózy, je sám vystaven zkoušce. Uvěří, že existuje publikace Forenzní kriminologie jako veselá věda? Že se Svengáli nechal hibernovat v mrazácích, které ve válkou rozryté zemi zůstaly po americkém vojsku? „Mrak hypnózy nás vláčí jako otroky neomylných pravd ze severu na jih, ze západu na východ, z umělé inteligence ke klimatické krizi,“ píše Kaprálová, podle níž celý svět leží pod hypnózou jako pod těžkou duchnou z kachního peří.

Říct, že kniha má upozorňovat na nebezpečné směšování pravdy a fikce, by bylo příliš zjednodušující. Hypnóza může být nevinná iluze, tak jak ji vyvolával Svengáli, ale i zákeřná propaganda vedoucí k fanatismu, tvrdí Kaprálová. Další klíč už ke svému textu dávat nechce. Tak totiž nepíše.

Svůj tvůrčí proces popisuje historkou, kterou před pár dny zažila s partnerem Petim. Vydali se na procházku k zavřenému lomu, jako náhodou našli díru v plotě, a tak se vydali na sestup. „Pak jsme viděli ve vodě obrovské červené plující ryby, došli jsme k žebříku, za kterým už nebylo nic, jen skála, dvoumetrová propast a voda. A Peti zářil štěstím a já jsem tomu rozuměla. Takové extaticky bezpečné dobrodružství zažívám i u psaní,“ vysvětluje literátka.

Možná i proto se jí pouhý bedekr pod rukama změnil na dobrodružnou výpravu. Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny je s výsledkem nadmíru spokojený. „Upřímně je to splněný sen,“ říká o knize Dory Kaprálové. „Báli jsme se, že text na objednávku, byť s velmi volným zadáním, může skončit všelijak: autor nemá slinu, tak prostě něco napíše a pošle. Tady vznikla skvělá kniha ve volných hranicích zadání. Úžasné.“

Kaprálová v Mariborské hypnóze uvažuje také o psaní. „Jsou texty, které levitují, a texty, které se rozpouštějí jako kusy ledu v otevřeném mrazáku, jsou texty hořící chladem a texty doutnající z horkých slz,“ vyjmenovává spisovatelka s dobrodružnou literární povahou. Text, který už za pár dní může získat Magnesii Literu, připomíná mouchu, již čtenář ne a ne lapit. Její bzukot zůstává v uchu ještě dlouho potom, co vyletěla oknem do ospalého odpoledne.