Článek
Téma sběratelství a investic do umění vnímám v posledních letech jako stále atraktivnější pro ostřílené investory, širší veřejnost, ale i média, která všem zúčastněným informace o nich zprostředkovávají. Nejčastěji se čtenáři setkávají se senzačními novinovými titulky o aukčních rekordech těch nejvěhlasnějších autorů, a tak má řada z nich trochu pokřivenou představu o tom, jak takové sběratelství skutečně vypadá.
Investování do výtvarného umění v sobě spojuje dva zdánlivě vzdálené světy – svět hlubokých emocí, spontánnosti a bezbřehé fantazie se světem tabulek, prognóz a strategického uvažování. Často se proto setkávám s otázkou, zda sběratelé a investoři přistupují k nakupování umění spíše jako k vášni, nebo jako k investici.
V praxi se emoce a investiční úvaha prolínají – jen jejich podíl je u každého jiný. Vůbec nejčastějším zadáním, které od začínajících investorů do umění slýchám, je právě najít „sweet spot“, kde se potkávají jejich osobní vkus, zájem a vášeň s rozumným finančním rozhodnutím. A nakonec se obvykle rozhodují primárně „očima“.
Podobně hovoří i data. Pravidelný průzkum trhu s uměním J&T Banka Art Report dlouhodobě potvrzuje, že emocionální motivy převažují nad těmi čistě finančními. V roce 2024 podle něj motivovalo 51 procent sběratelů k nákupu setkání se zajímavým umělcem a 40 procent významná výstava. Inflace hrála roli pouze u 23 procent respondentů. Umění koneckonců patří mezi takzvaná emocionální aktiva.
V prostředí privátního bankovnictví pracujeme s uměním jako s plnohodnotnou součástí alternativních investic, přičemž jsme si dobře vědomi jeho specifik. Podobně jako private equity, venture kapitál či nemovitosti má i výtvarné umění své parametry výnosu, volatility, likvidity a rizika.
Zajímavým testem čistě investičního přístupu jsou fondy zaměřené na výtvarné umění, kterých v posledních letech v Česku začalo fungovat hned několik. Kvalifikovaným investorům umožňují vstup do portfolia děl pod taktovkou odborníků, bez nutnosti individuální selekce, ale také bez možnosti pověsit si obraz doma. Čeští sběratelé však zatím fondy přijímají zdrženlivě. Více než dvě pětiny z nich se domnívají, že investovat do umění znamená vlastnit konkrétní dílo; podle J&T Art Reportu by o fondu uvažovalo jen asi 15 procent respondentů. Fyzický vztah k objektu zůstává zjevně klíčový i u velmi movitých investorů.
Podobnou zkušenost mám i z praxe. Naši klienti jsou zvyklí uvažovat racionálně. Diverzifikují, sledují dlouhodobý horizont a pracují s daty. A přesto ani oni své rozhodování o nákupu téměř nikdy nezahajují analýzou grafů. Prvotním impulzem bývá skutečný zájem o umění jako takové.
Na rozdíl od jiných tříd aktiv má totiž umění jednu zásadní výhodu, kterou bychom slovy peněz mohli nazvat jako průběžný nefinanční výnos. Já v tomto kontextu ráda používám výraz „obohacení“. Umění má totiž nesmírný potenciál nás obohatit ve všech smyslech slova. A dovolíme-li mu obohacovat nás duchovně, snáze potom přijímáme i jeho specifika jakožto investičního aktiva.
Dobrá sbírka vzniká právě tam, kde se tyto dva motivy potkají. Bez emocí by sbírka nikdy neměla osobní hodnotu, bez racionality by ale šlo spíš o drahý rozmar než o investici.
