Článek
Britský parlament schválil přelomový zákon. Nikomu, kdo se narodil 1. ledna 2009 a později, se nebudou smět prodávat cigarety. Nejen dnes. Nikdy. Věková hranice zákazu se posouvá v čase, nebude se řídit aktuálním věkem, ale rodným listem zákazníků.
Je to zatím ojedinělý a praxí nevyzkoušený projekt. Když bude zákon platit ještě za padesát let, budou cigarety v obchodech dostupné už jen seniorům. A na úsvitu 22. století si je koupí pár posledních pamětníků. Potom už nikdo.
Debata o zákonu se zjevně povznesla nad uštěpačné poznámky, jaké si v jejím jádru umíme představit u nás. To budou jako lidé celý život ukazovat prodavačům občanku? To budou třicátníci posílat pro cigarety své bývalé starší spolužáky? Nebo si je koupí na internetu? Vždyť se to stejně nebude dodržovat, přísnost zůstane na papíře… A tak dále.
A v centru argumentů by stálo ideologické přesvědčení, že stát nemá občanům mluvit do života a hlavně je nemá „vychovávat“, protože dospělí lidé jsou dospělí a je na jejich vůli, jak se k legálním drogám osobně postaví.
Jestli se doživotní zákaz cigaret ukáže jako správná cesta, nebo jako omyl, anebo jestli vyšumí do ztracena, těžko říct. V Česku se k jen vzdáleně podobným pravidlům neblížíme ani náhodou, u cigaret ani u alkoholu.
Když teď ministr Adam Vojtěch nadhodil, že by se ve večerkách nebo na benzinkách měl zakázat prodej alkoholických nápojů ve večerních hodinách, bývá vysmíván nebo odmítán jako vlajkonoš socialistických nápadů.
Tím nechci říct, že Vojtěchův návrh by byl bezvadný a do detailů promyšlený. Tím chci ukázat, jak těžké to u nás má jakákoli prohibiční politika, lepší nebo horší.
Poslanec ODS Jan Skopeček tento týden ve Sněmovně navrhl bod „Alespoň jeden týden bez socialistických návrhů, milá vládo“ a ironicky pravil:
„Přišel ten správný ministr zdravotnictví, který je odpovědnější a chytřejší než všichni průměrní občané České republiky. A ten jim řekl, že bude regulovat a zakazovat prodej alkoholu ve večerních hodinách, protože lidé sami asi nejsou schopni zvážit, kolik alkoholu večer mají vypít. Proto tu musíme mít ten silný, vychovávající, za ručičku vodící, paternalistický socialistický stát, který nám bude říkat, od kolika do kolika si můžeme koupit alkohol, od kolika do kolika si budeme moci kupovat jenom nealkoholické nápoje a jakým způsobem k tomuto budeme přistupovat. Protože my samotní toho nejsme schopni, pan ministr zdravotnictví ví lépe než my, jak ke svému zdraví a ke svému životu máme přistupovat.“
To je právě ono. Politici jako Jan Skopeček z přesvědčení vetují i daleko mírnější „prohibice“, než je radikální britský protikuřácký zákon. Který nejdřív navrhla konzervativní vláda Rishiho Sunaka, potom i labouristická Keira Starmera a schválily obě komory slovutného parlamentu. Není vyloučené, že půjde o slepou uličku - každopádně většina britských politiků měla odvahu rozhodnout. „Prevence je lepší než léčba,“ shrnul ministr zdravotnictví Wes Streeting.
U nás se namísto debaty o tom podstatném strašíme socialismem.
Británie je první evropskou zemí, která s „doživotním zákazem cigaret“ přišla. Obdobný zákon přijali jen na Maledivách. Nový Zéland ho zavedl a nedávno zase odvolal, i proto, že státu by chyběly příjmy z tabákových daní (ty novozélandské patří k vůbec nejvyšším). Jestli chtěl ulevit na jiných daních, musel se znovu opřít o daň z cigaret.
I tahle zkušenost potvrzuje, že radikalismus řešení se v praxi neláme na kulturních nebo ideologických postojích, ale na penězích. Postupný zákaz prodeje cigaret samozřejmě uškodí příjmům tabákové lobby i státního rozpočtu. A prospěje výdajům na zdravotnictví. Britové vyhodnotili, že víc.
Na spotřební dani z tabáku český stát vloni utržil 59 miliard. Jsou to asi tři procenta všech příjmů státního rozpočtu a třetina všech vybraných spotřebních daní. Sazba daně se každý rok zvyšuje. Velké peníze.
Společenské náklady v souvislosti s kouřením se odhadují na víc než 150 miliard korun, podle zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti, které spadá pod Úřad vlády. Jde o číslo za rok 2021. Velké peníze.
Státní pravidla pro kouření a prodej tabáku nevznikají jako výsledek prostého matematického příkladu. Ze sčítání a odečítání miliard neplyne zákaz nebo nezákaz jako jediné řešení. Je to komplikovanější a nejde říct, jestli si z Británie vzít, nebo nevzít příklad. Ale dokud se budeme zaklínat klišé, že stát nemá lidi „vodit za ručičku“, k nějakému kloudnému receptu se dobereme sotva. Stálo by to za to, protože zpráva vládního protidrogového odboru má pravdu: „Dostupnost tabákových a nikotinových výrobků je i přes zavedená opatření vysoká.“
